Český bratr 5/2012.

Michael Pfann (1988) studuje pátým rokem Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Pochází z farářské rodiny a i v širším příbuzenstvu je toto povolání časté. Před vysokou školou chodil na gymnázium v Bystřici nad Pernštejnem a v Mělníce, dětství prožil na rovečínské faře. Má dva mladší bratry.

Jaký obor na teologické fakultě studuješ, který ročník?

Studuju magisterskou evangelickou teologii a jsem v pátém ročníku.

Kdy padlo rozhodnutí, že půjdeš studovat teologii?

Různě jsem nad tím přemýšlel celý život, mám oba rodiče faráře. Ne, že by se ode mě očekávalo, že budu taky farář, ale bylo to nějak nasnadě. Po druháku na gymplu jsme se stěhovali z Rovečného do Mělníka, a tehdy jsem se rozhodl, že chci být farářem a že půjdu na teologii.

Co tě nejvíce ovlivnilo v tomto rozhodování?

Asi by byla hloupost tvrdit, že na to nemělo vliv prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Většina mých příbuzných jsou faráři. Viděl jsem, že je to práce zajímavá a že má smysl. Nakonec jsem zjistil, že bych to taky rád dělal. Nemůžu říct, že by moje rozhodnutí bylo důsledkem nějakého jednoho setkání, spíš to mělo postupný vývoj.

Byl přechod ze střední školy na vysokou náročný?

Na vysoké škole je jiné to, že pokud si člověk dobře vybral, tak studuje, co ho zajímá. Už se nemusí zabývat třeba matematikou nebo chemií, to mi bylo na střední škole protivné. Spolužáci z fakulty mají podobné zaměření, většinou mají zájem o obor, tím je to jiné. Člověk žije tím, co studuje.

Byly pro tebe těžké jazyky, přes které je třeba se v prvních ročnících dostat?

V prvních ročnících je řečtina, latina, hebrejština. Bylo to náročné a musel jsem se se tomu věnovat, i když se mi občas moc nechtělo. Mě nejvíc bavila hebrejština, protože Petr Sláma ji učí zajímavě. Dokázal nás nadchnout a ukázat nám, jak hebrejština zrcadlí úplně jiný druh myšlení. S ostatními jazyky jsem musel být trochu trpělivější. U latiny jsem měl nějaké základy z gymplu, tak mi šla ze začátku líp. S řečtinou to bylo trochu těžší. Jsem rád, že jsem tím prošel. Zvlášť latina je velká pomoc při studiu dalších jazyků. Když pochopíš strukturu latinské gramatiky, líp se učí němčina, angličtina i další jazyky.

Jak řečtinu, latinu a hebrejštinu zvládali spolužáci, kteří měli nějakou jinou střední školu?

To nevím. Nikdy jsem spolužáky nevnímal z toho hlediska, odkud kdo na teologii přišel. Ani jsem vlastně často nevěděl, kdo z nich má gympl a kdo jinou střední školu. Samozřejmě je dost lidí, kteří nastoupili na vysokou a z nějakých důvodů toho nechali. Mám dojem, že to byli ale spíš lidé, kteří chtěli studovat prostě něco, ale pak zjistili, že zrovna teologie je nebaví, takže neměli ani motivaci pořádně se učit. Tak odešli. Ale kdo ji opravdu chtěl studovat, vydržel, i když to pro něj třeba bylo těžké.

To je dobrá zpráva pro církev, farářský dorost bude.

Někdy se taky stane, že student, který přišel z necírkevního prostředí, se setká na fakultě s lidmi, přes které se dostane do toho církevního, začne se zajímat, pak chodit do kostela a už v církvi zůstane.

Zmínil jsi svého učitele hebrejštiny. Platí na ETF, že zapálit studenty může jen pedagog, který sám hoří?

Rozhodně ne jenom ten. Pedagog, který nemá takové obdarování, neodradí od předmětu ty, které předmět sám zajímá. Ale je jasné, že takové profesory, kteří jsou pro svůj obor zapálení a dokážou to předat, studenti mnohem lépe přijímají. Na příkladu Petra Slámy je vidět, že on v tom, co nás učí, opravdu leží a že ho to „nadchává“. A to nadšení nám umí předat. Aspoň mně ano. Mám dojem, že na fakultě je většina učitelů ponořených do toho, co nás učí.

Který předmět tě nejvíc baví?

Církevní dějiny – zvlášť dějiny 20. století –, zajímá mě biblistika, systematika, bez té to nejde. Ale nejsem nijak zvlášť vyhraněný.

Jak žije studentská komunita?

Máme teď dva nové studentské faráře, Iva Mareše a Jana Štefana. Okolo nich je teď hodně čilého pohybu. Já jsem činný v „juniorstvu“ (studentském staršovstvu). Staráme se o život ve studentské kapli, kde každou středu v semestru od třičtvrtě na dvanáct kážou profesoři nebo studenti. Teď zrovna tam budeme mít hosta  – pražského seniora Romana Mazura. Faráři dbají na úroveň bohoslužeb. Chtějí, aby to byly opravdu bohoslužby se vším všudy, ne součást homiletického semináře. I když mezi sebou samozřejmě o bohoslužbách diskutujeme. Přijít tam může kdokoli a chodí nás docela hodně, studentů i učitelů. Mimoto se jeden čtvrtek v měsíci scházíme s nějakým pozvaným hostem v kavárně Marathon v přízemí fakulty. Jinak se tam ovšem potkáváme podstatně častěji. To, že máme takové místo, jako je Marathon, kde se můžeme neformálně setkávat, mi připadá pro fakultní život významné.

Co ti dalo roční studium v cizině?

Roční pobyt v Heidelbergu mě toho hodně naučil. Od malička jsme do Německa občas jezdili s rodiči, ale teď jsem tam byl sám a nadlouho. Zajímavé je poznat jinou kulturu a cizí jazyk se člověk samozřejmě nikde nenaučí tak jako v cizině. Heidelberská univerzita je v něčem podobná té naší, ale i tak to na seminářích a přednáškách vypadá trochu jinak. Studenti víc diskutují s profesory, ti jim dávají mnohem větší prostor, než jsem byl u nás zvyklý. To se mi zdálo dobré a trochu mi to po návratu chybělo. Možná toho teď ve škole namluvím víc než dřív. Nejzajímavější pro mě byly přednášky a seminář profesora Oeminga. To je výborný heidelberský starozákoník. Velmi na mě působilo to, jak umí své veliké odborné znalosti plodně propojovat s praxí. Zažil jsem třeba jeho bohoslužby pro studenty. Bylo to velmi interaktivní a zároveň nenásilné. Mohli jsme během nich chodit něco malovat, on z počítače na plátno promítal videa z youtube, nějaké obrazy, pouštěl písničku od Leonarda Cohena a do toho povídal příběh o Davidovi a Bat-šebě, který jsme předtím půl roku rozebírali na semináři a já jsem na ten text psal pobožnost. Přitom to celé bylo na vysoké úrovni a vůbec ne povrchní, což  jsem jinde nezažil.

Jaké plány máš do budoucnosti?

Jsem v pátém ročníku, chtěl bych studia dokončit, ale před státnicemi bych rád ještě šel tak na půl roku do ciziny. Nejraději znovu do Heidelbergu. No a pak někdy na vikariát a na sbor. Vidím to tak v horizontu pěti let. O tom, co bude mezi tím, ještě přemýšlím.

Ptala se Daniela Ženatá