Český bratr 2/2012.

Rozhovor s Miroslavou Štefanovou

O dni odpočinku a nedělním courání po obchodních domech

Varhanice libereckého sboru Miroslava Štefanová prošla několika zaměstnáními. Pracovala v kanceláři v Pozemních stavbách, v Textilaně a v Českém statistickém úřadu. Pak prodávala spolu se třemi dalšími prodavačkami přírodní produkty – kosmetiku, vitaminy, bylinky, čaje. Po krachu prodejny montovala kabelové svazky pro automobilový průmysl. Má tedy dobré srovnání náročnosti několika profesí.

Jak dlouho jste byla prodavačkou? Je to těžká práce? Bavila vás?
Prodávala jsem pět let. Profese prodavačky je dle mého názoru velmi náročná a těžká, nicméně se mi moc líbila, dělala jsem ji ráda.

Pracovala jste u soukromníka, nebo ve velkém obchodě, v řetězci?
U soukromníka. Prodejnu měl můj zaměstnavatel umístěnou v Tescu, které má otevřeno denně od 8 do 21 hodin. Tomuto režimu jsme se museli přizpůsobit. Takže jsme prodávali i v neděli a o svátcích.

Jak byl nedělní prodej organizován?
Střídaly jsme se s kolegyněmi tak, abychom měly zhruba všechny čtyři stejný počet hodin v dopoledních směnách, odpoledních směnách a stejný počet nedělí. Ani jedné z nás se nechtělo v neděli pracovat. Dostaly jsme sice příplatek za nedělní šichtu, ale ani ten nebyl motivační, abychom v neděli pracovaly rády.

Dalo se nějak z nedělních služeb vymluvit, např. že jste věřící a jdete do kostela?
Kolegyně mi jen zřídka umožnily výměnu tak, abych mohla jít na bohoslužby. Ne snad proto, že by pro mě neměly pochopení. Vnímaly i to, jak se mi těžko hledala náhrada u varhan, byla jsem tehdy totiž v libereckém sboru jedinou varhanicí. Jednoduše nebyly ochotné za mě v neděli pracovat, protože i ony považovaly neděli za den odpočinku, byť do kostela nechodily.

Je nedělní prodej pro prodejce tak důležitý z hlediska tržeb, nebo je to jen rozmazlování zákazníků?
Myslím si, že nedělní prodej prodejcům výrazný zisk nepřináší. Češi v neděli nechodí cíleně nakupovat. Sice nevím, jak je to nyní, ale v době, kdy já jsem byla za pultem, lidi spíš prošli obchoďákem, pokoukali na to či ono, požádali mě o předvedení produktu, vyslechli výklad a s poděkováním odešli. Rozhodně tržby nepokryly vynaložené náklady na provoz našeho obchodu (pronájem prostoru a mzdy prodavačkám). Nedělní prodej není od prodejních řetězců rozmazlování zákazníků, ale spíš ohlupování, lákání na slevy a podobně. Navíc je to fakt otročina pro prodavače a svým způsobem i pro lidi, kteří si neumějí najít lepší program, než jít v neděli courat do obchodních domů.

Byl by zákon o zákazu nedělního prodeje, o kterém se nyní mluví, řešením?
Bylo by ode mě naivní myslet si, že by zákazem nedělního prodeje zůstaly obchody zavřené. Ale ulevilo by se prodejcům i zákazníkům. Najednou by všichni zjistili, že mají více času na rodinu, přátele, na kulturu, na koníčky.

Co byste vzkázala zákazníkům-evangelíkům, čtenářům Českého bratra?
„Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče, ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.“
To přikázání jsem nyní zopakovala především sama sobě, a protože je tak moudré, přála bych si, abychom si ho my evangelíci znovu přivlastnili. Potřebujeme ho, abychom si uvědomili, že nežijeme jen z výsledků své práce. Zároveň bych ale chtěla říct, že si moc vážím lidí, kteří slouží bližním – doktoři, zdravotní sestry, řidiči MHD a mnoho dalších profesí –, byť pracují také v neděli a jejich práce je pro ně i obživa. Jejich službu vnímám jako službu Bohu.

Ptala se Daniela Ženatá