(ČB 4/2019) V řadě výročí, která si v posledních letech v naší církvi připomínáme, bezesporu rezonovala připomínka šesti set let od upálení mistra Jana Husa. Jednou z cenných výjimek zahraničních ohlasů se stala kniha z pera dánského teologa a filosofa Petera Tudvada, vydaná v srpnu loňského roku. Autor platí v Dánsku za kvalitního spisovatele, milovníka detailu i ostrého polemika. V Husově biografii se mu podařilo shromáždit a přívětivě zprostředkovat veliké množství informací k tématu, které je dánskému čtenáři značně vzdáleno. A v době, kdy bohemistická, resp. slavistická studia v západní Evropě pod tlakem všudypřítomných ekonomických argumentů o jejich „nevýdělečnosti“ spíše paběrkují, je to o to vzácnější. V případě Dánska se na novou biografii Jana Husa čekalo 53 let.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 4/2019) Po přečtení prvních stránek deníkových zápisů Františky Jirousové, dcery Ivana Martina Jirouse-Magora či Mágy, a její kamarádky Jany Bauerové, se mi zdálo, že to bude lehce fádní. Postupně se však ukázalo, že v popisech událostí, které se mezi Prahou, Starou Říší a Vydřím udávaly, se každé z nich podařilo vyjádřit atmosféru osobitým způsobem. Deníkové zápisy z let 1997–2011 pěkně doplňují knihu Marka Švehly Magor a jeho doba (Torst, 2017).

Ze zápisků je dobře znát, jak se Františka se svým otcem vyrovnávala. Byly okamžiky, kdy ho nenávidí, ale zrovna tak, kdy ho bezmezně miluje a obdivuje. „To, o co táta usiloval, jaký svět si představoval, jak hluboce mu šlo o svobodu a krásu, vyvěrající z nesmírné hlubiny stvořeného světa, se ukazuje v některých jeho nejlepších básních.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 4/2019) Knížky, které jsem od Ladislava Heryána dosud přečetla, Exotem na této zemi a Stopařem na této zemi, mě potěšily obě. Autor vypráví poutavě, křesťanskou víru nevnucuje a jeho styl, způsob, jakým ji předestírá, by dle mého mohl zaujmout i lecjakého neznaboha. Takových autorů máme, díky Bohu, víc, tady však není myslím bez významu ani to „vnější“, co je na Ladislavu Heryánovi vidět na potkání a co může být atraktivní dokonce i pro ty mladší. Nebo možná spíš pro ty, co mladší byli někdy v osmdesátých letech? Ještě pořád dlouhé vlasy a s nimi dobře ladící nadšení pro legendární kapely – Jethro Tull, Pink Floyd… A k tomu Bible. Proč ne?

Tentokrát tedy máme před sebou rozhovor. Autor Josef Beránek má podařených rozhovorů za sebou už několik a tenhle není výjimka. V knize se toho dozvíme z Heryánova života i o jeho názorech dost. Jsou věci, ve kterých má jasno. Má jasno v tom, kdy v Boha uvěřil, a při jaké příležitosti. Byl to ještě „puberťák“.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 4/2019) Knížku píše holandská holka Polča. Na začátku knížky jí je jedenáct. Rodiče Polči spolu nežijí. Máma chystá svatbu, bude si brát Polčina učitele! Polčin tatínek Spík je narkoman a bezdomovec. Polča se mu snaží pomoct, občas ho hledá po městě, půjčuje mu peníze, doprovází ho na léčení, kde on moc dlouho nevydrží. Pak Spík zmizí, odjel do Nepálu. Když se vrátí, nosí sukni, nepije, nekouří, žije zdravě, věří ve Velké Nebeské Vědomí.

V Polčině třídě je holandských dětí jen několik. Polča chodí s Mimúnem, klukem z Maroka. Rodiče mu ale řeknou, že si přece nebude moct vzít holandskou holku. Je pro něho připravena marocká nevěsta. Polča a Mimún se rozejdou, ale scházejí se dál, mají se přece rádi. Po prázdninách Mimún přiveze Polče z Maroka šátek. Měla by už mít hlavu zakrytou.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →