(ČB 7+8/2014) Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.

Pokladnička, košíček, schránka na milodary, sáček na ofěru…
Kapitán letadla sdělí cestujícím, že se stroj za několik minut zřítí do moře a všichni že zahynou. Pasažéři zmatkují, pláčou, posílají poslední textové zprávy příbuzným a do toho někdo zvolá: Něco náboženského bychom měli dělat! A kdosi sundá čepici a začne vybírat peníze. Pokračování textu →

(ČB 6/2014) Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.

V jakémsi městě za reformace informoval městský písař starostu o tom, že na shromáždění novověrců všichni zpívají. A starosta na to už jen konstatoval: Tak to je již všechno ztraceno. (Začne-li víra zpívat a hrát.) Pokračování textu →

(ČB 5/2014) Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.

Když kázal apoštol Pavel, sedělo se i na oknech. Však také Eutychos, obtížen hlubokým snem, pak spadl z třetího poschodí (Sk 20,9). Pokračování textu →

(ČB 4/2014) Když je kázání dlouhé, nudné, nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.

Co znamená, že jsem pokřtěn? Kdo mě nesl ke křtu, kdo držel, kdo mi říkal o Ježíši, kdo mě vodil za ruku do kostela? Proč se tolik bojím, i když pokřtěn jsem? Co jsem vyznal, slíbil? Patřím do církve. Co to pro mě znamená? Pokračování textu →