(ČB 5/2014) Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.

Když kázal apoštol Pavel, sedělo se i na oknech. Však také Eutychos, obtížen hlubokým snem, pak spadl z třetího poschodí (Sk 20,9).

Až do konce třináctého století seděl na své katedře v katedrále jen biskup a kolem něho na nižších sedátkách (sediliích) kněží. Snad sem tam nějakému králi přinesli jeho trůn. Lid stál. Ve východních církvích se ostatně během několikahodinových bohoslužeb postává dodnes. Teprve když se začalo více a zdlouhavěji kázat, přibyly lavice. Nejprve pro věkem starší po stranách, pak pro bohatší a nakonec snad pro všechny.

S lavicemi zas o něco více vzrostlo rozdělování lidí – členů sborů. Od oltáře nalevo (severně) ženy, vpravo muži, například. Dopředu bohatší. Dozadu chudina. A mládež na kruchtu. (V Nosislavi na konci 19. století ovšem házeli mladí nezvedenci na hlavy vážených členů sboru kukuřičné klasy a prováděli „i jiné nemravnosti…“) Lavice se předplácely, kupovaly a opatřovaly štítky. Všechno na tom špatné nebylo: i já se podílím, i já jsem odpovědný – záleží i na mně, bude-li tu stát „náš a můj“ kostel, bude-li se tu kázat. Moje místo v neděli bude prázdné, či obsazené. A proč?

V lavicích si stoupáme. Třeba pro výraz úcty k čtenému Slovu. Odpovídá hnutí mysli pohybu páteře?

Někde jsou lavice dosud vybaveny klekátky. Otlačeniny kolen se ozývají až vzadu v hlavě. Trochu z pokory – jak jinak předstupovat před Boha. Evangelíci si klekali v rámci přípravných modliteb před bohoslužbami (vyznání víry hříšníka, který se odvažuje před Boha vůbec předstupovat), při vyznání vin nebo při četbě slov ustanovení večeře Páně.

Občas někdo v lavici usnul. Nosívali se pro to kdysi voničky. Sedící se ovívali cestou natrhanými květy, aby se lépe soustředili a nebyla ostuda.
Vedle koho sedím v lavici? Ne vždycky vedle těch, se kterými bych si sedl v hospodě. Sedíme tu, jsme tu kvůli někomu Jinému. Ten však snad naše vztahy proměňuje.

Proč všichni chtějí sedět vzadu? Aby je někdo pozval dopředu? (Lk 14,8)
Tu a tam se kostelní lavice prodávají. Mají jich moc prázdných. Kdo sedával vedle mě, za mnou, přede mnou? A už leží na hřbitově nebo ho do kostela nikdo zaživa nedostane. Proč?

V toleranční modlitebně v Libiši je na jedné z lavic drobná cedulka, připomínající, že tam seděl jen několik dní před svým činem Jan Palach. Možná jsou kostelní lavice místem, kde v nás mohou zrát rozhodnutí.

Lavice jsou k lepšímu soustředění, k pohodlí – zároveň jsou ovšem dost nepohodlné, protože to, co v kostele posloucháme, by moc pohodlné být nemělo, není. Mělo by nás to zvedat k nepohodlnému životu.

Ondřej Macek, foto Marta Procházková