(ČB 6/2014) Byla jsem na knihu známého historika a věřícího křesťana Paula Johnsona zvědavá. Jak popíše postavu historickou, která ale není někým dávno zemřelým? V úvodu autor píše, že jeho cílem je stručnost a jasnost, jeho touhou je zprostředkovat radost a posilu, jichž se mu dostalo, když šel v Ježíšových stopách.
Pro koho Johnson píše? Pokud je kniha určena člověku, který o Bibli a o Ježíši (skoro) nic neví, je zde příliš mnoho biblických odkazů, naopak je-li kniha určena člověku věřícímu, zdá se mi příliš zjednodušující. Na obálce se dočteme, že je kniha oproštěna od zbytečného odborného teologizování. Zároveň ale nemáme před sebou román, který by byl historickou postavou pouze inspirován.
Johnson je historik, vedle Bible prostudoval mnoho dalších pramenů a snaží se doplnit „bílá místa“ Ježíšova života. Vícekrát v knize používá sloveso „myslím“ nebo „domnívám se“, tzn. netvrdí, že předkládá věci dokázané. Já se ale neubráním otázce, jestli člověk 21. století potřebuje mít před sebou obraz Ježíše s tak přesnými konturami a vybarvený do posledního místečka? Je pro naši víru důležité představovat si, jaký měl asi Ježíš hlas (vlídný) a pohled (pronikavý, laskavý, upřený…)? Podle autora se Ježíš vyznačoval mírností, trpělivostí a shovívavostí a měl obrovskou intuici. Měl rád poezii, více spoléhal na cit než na rozum. Byl moralista, ale básnivý. Ježíš také miloval přírodu, proto často přirovnání z přírody používal. Je pravděpodobné, že v době před svým veřejným vystoupením byl pastýř ovcí, proto tak často o ovcích a pastýři mluví. Když o něčem Bible mlčí, podle autora knihy to můžeme docela snadno domyslet a doplnit. A Starý zákon k pochopení evangelií nepotřebujeme, ten Ježíš stejně kritizuje, ne-li přímo zavrhuje.
Jako zásadní Ježíšovo poslání vidí Johnson vytváření nového morálního světa (57). „Ježíš byl revolucionář, který celé náboženské schéma judaismu přetvořil v něco zcela odlišného. Už to nebyl donucovací soubor zákonů a trestů – tato úloha mohla být přenechána Caesarovi a jeho vojákům, ale záležitost srdce a dobrodružství ducha. Ježíš zákon zcela nezavrhl. Jen z něj vzal morální zásady a zbytek ignoroval. Namísto o zákonu mluvil o Božím nebo nebeském království. Věřící člověk nebyl ten, kdo dodržoval zákony, ale kdo proměnou ducha ,vstoupilʻ do království. Bůh nebyl vzdálený, hrozivý ,Jahveʻ, ale ,Otecʻ. “ (61)
Johnson vícekrát mluví o novozákonních ženách, zvláště o Panně Marii. Ženy mají zvláštní postavení, je vykreslena jejich citlivost. Na několika místech se autor neubrání úvaze, co by se bývalo stalo, kdyby byly i ženy například u toho, když Ježíše po jeho zatčení odvádějí do veleknězova domu a učedníci se rozprchnou.
Často se autor zamýšlí nad tím, jak se pisatel evangelia dověděl nějakou informaci. Sahá třeba k vysvětlení: „Maria mu řekla“. A třeba předpokládá, že příběh o cestě do Emauz mohla Lukášovi vyprávět Ježíšova matka, neboť „je v něm něco z jejího básnického vyjadřování“. (157) Autorem Janova evangelia je podle Johnsona Ježíšův „milovaný učedník“ Jan.
„Co Ježíš učil? Neměl žádný systém, žádný soubor vědění, žádný seznam zásad. Bůh chraň!“ píše Paul Johnson. (60)
Přiznám se, že pro mne je důležité nechat sobě i druhým obraz Boha otevřený. Bible mluví v příbězích a podobenstvích, mluví slovesy, ději, činy. Mluví i tím, co řečeno není. Chci se nechat oslovovat biblickými příběhy pokaždé znovu a nově. Chci nechat Ježíšovi svobodu.
Lenka Ridzoňová
JOHNSON, Paul. Ježíš. Brno: Barrister & Principal, 2010. 176 s.
ISBN: 978-80-87474-02-0