(ČB 6/2014) Název knihy Zpovědník vrahů vyvolává trochu bulvární dojem, čekala bych tedy popis jednoho vražedníka za druhým. Tak to ale vůbec není. Hubálkovi pacienti, chcete-li klienti, z ní nijak nevyčnívají, toho profesionálního je překvapivě méně, než bychom předpokládali. Zato z knihy prosakuje dost podstatného o psychologu samotném, přečteme si zajímavé životní epizody a je to čtení přínosné, pěkné. Kdo pana doktora neznal, nejspíš si ho oblíbí, kdo už o něm něco věděl, tomu bude ještě sympatičtější. Nu a navíc – on vrahům tím zpovědníkem opravdu tak trochu byl.
Ač po promoci přijat v roce 1974 do bohnické léčebny, skončil nakonec, a rád, v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích; o ní se vědělo, že bere lidi i s politickým škraloupem, „do beřkovického vystrkova pod Řípem se nikomu nechtělo“. Nejenže totiž Hubálek nebyl členem komunistické strany, chyběla mu i legitimace Socialistického svazu mládeže (SSM), a bez té to, najmě v Praze, opravdu nešlo. Kolik takových ale mezi vysokoškolskými studenty v té době bylo?
A tak vstával denně ráno ve čtyři, aby chytil vlak z holešovického nádraží v 5.20.
„Psychiatrické diagnózy jsou vlastně jen dvě – hodně divný a málo divný“ – v psychologické profesi vžitý výrok Slavomilovy moudré ženy Nataši, která byla stejně jako on na konci studia psychologie adeptkou na červený diplom. Nedostali jej ale ani jeden, odmítli pro jeho udělení vstoupit do zmíněného SSM. Že to byli ale psychologové schopní, bylo nepochybné.
V Beřkovicích začal pan doktor hned s psychoterapií deviantů – pedofilů, sadistů, exhibicionistů a tak dál. A byl nebývale úspěšný! Lidé s těmito diagnózami, páchající v tomto směru ohavné skutky, se do vazební věznice a do léčebny zcela notoricky vraceli. Recidivisté. A za Hubálka najednou ne. Nastal zlom. Jeho psychoterapie opravdu měla plody.
Je pachatel příčetný, nebo ne? Tato zcela zásadní otázka patřila k Hubálkově praxi, praxi soudního znalce, napořád; v knize si připomeneme médii mockrát protřepané případy, jako byl heparinový vrah, vrazi orličtí, i ti patřili k jeho „kauzám“. Nám starším pomůže vybavit si některé dost šokující události z let šedesátých či sedmdesátých, především hromadnou vraždu osmi lidí čekajících na zastávce tramvaje na Strossmyerově náměstí mladou ženou, která vjela s Pragovkou řečenou erena na chodník. Byla odsouzena k trestu smrti. Hubálek si byl ale jist, že příčetná nebyla; o případu věděl víc, nemuselo se to celé vůbec stát. Psal se rok 1973, on sám teprve studoval.
Hubálek se ve svých vzpomínkách věnuje i prvním polistopadovým rokům – v letech 1990 až 1992 byl totiž tiskovým mluvčím a tajemníkem osvíceného ministra zdravotnictví Martina Bojara. Kdo by rád na tu dobu nevzpomenul! Z „holého nezbytí“ se z psychologa potom stal psycholog-podnikatel. Jistotu zaměstnaneckého poměru, ať už v Beřkovicích, v poradně pro vysokoškoláky nebo později v pražském sexuologickém ústavu, musel po návratu z „politiky“ vyměnit za nejistotu šéfa psychologickoporadenské společnosti Alea-psychologie, člověka, který vymáhá peníze z dlužníků, nemá tím pádem na výplaty a nepřizpůsobí se zlozvykům, jako je uplácení.
„Pravdoláskař, eurohujer a příslušník pražské kavárny“ – tak Slavomila označovali jeho kritici a nepřátelé. Tím vším byl velmi rád. Katolík Slavomil Hubálek žil pravdivě. To je jasná zpráva, která z knihy čiší. „Hranice mezi rytířem a lapkou je někdy nesmírně tenká,“ říkal. Z agresivního jedince může být zabiják, anebo když se mu dá uniforma, kvér a řád, taky skvělý voják nebo třeba eso policejní zásahovky… Proto pozor. Pozor na předčasné odsudky.
„Hlas rozumu je tichý.“ Touto větou Sigmunda Freuda, která je vyryta v jeho pamětním kameni ve Vídni, kniha končí. Slavomil Hubálek odešel z naší časnosti v 65 letech, 12. 3. 2013.
Jana Plíšková
HUBÁLEK, Slavomil. Zpovědník vrahů. Příběhy zločinů, života a smrti očima psychologa.
Praha: Daranus 2012. 205 s.
ISBN 978-80-87423-35-6