(ČB 5/2014) Když se s odstupem podíváme na onen čas před Velkou válkou, hranice pokroku a zpátečnictví, akce a reakce, se jeví jasná – jako se z dálky jeví jasné všechno. Pokrok, to je anarchista s bombou, reakce, to je starý monarcha a jeho knížata.

Anarchisté a monarchisté
Devatenácté století lze chápat jako reakci na Francouzskou revoluci. V roce 1814 si na Vídeňském kongresu pod vedením Klemense Metternicha mocnosti rozdělily Evropu tak, aby byli všichni přibližně stejně silní. Aby se navzájem vyvažovali a k žádné změně už pokud možno nikdy nedošlo. Zejména ne k žádné revoluci.
Ta francouzská měla samozřejmě mnoho motivů; jeden z nepřeslechnutelných však slyšíme i u pozdějších anarchistů: Ať nejsou žádní páni a poddaní, žádná hierarchie. Ať se lidé sdružují spontánně. Tak ovšem funguje běžná dětská parta. A nakonec nikdy nezůstane bez „přirozeného“ vůdce, který do party přijímá a z party vylučuje. Který určuje terče posměchu i vyznamenává přízní. K takové „neformální“ autoritě vedou „neformální“ cesty různých náznaků výhrůžek a náznaků příslibů, různé předem připravené situace. Takovou autoritu staví do čela věty typu: „My všichni kromě tebe si tady myslíme…“ A tak i Francouzská revoluce končí jakobínskou diktaturou a pak brutálním tažením „císaře“ Napoleona.
To už je snad lepší, když jsou karty rozdány rovnou: Jsem vaším císařem, protože jsem císařského rodu. Protože Bůh mě jím ustanovil. A tak se roku 1814–1815 ve Vídni zakládá na sto let „pakárny“, kdy se toho v Evropě politicky moc nemění. Ale také se moc neválčí, nevěší, nevysídluje. Občas se lidu dělají i nějaké ústupky.

Rozum zůstává stát
Zhruba ve stejném čase přichází reakce duchovní – aniž by ovšem většinou stála s mocnáři a knížaty na jedné straně barikády. Kult rozumu už mladší generaci nevzrušuje. Konec konců, už jezdí ve vlacích, tažených parním strojem, už se procházejí po širokých ulicích podle pravítka. Ukazuje se, že rozum je dobrý prostředek – ale dost nudný cíl. Novou generaci tak uhranou dvě síly, před kterými i rozum musí zůstat stát: Láska a smrt. Nejlépe obojí najednou: Když se pustíte do romantické poezie – ano, o romantismu mluvíme – rychle pochopíte, že nejlepší nevěsta je mrtvá nevěsta. Že nejlepší je ta láska, kterou ani nelze naplnit. Pochopíte, že člověk touží po něčem, co v tomto světě není dosažitelné. A ovšem také, že člověkem povětšinou vládnou docela jiné síly než rozum.
Na konci toho klidného, ale zajímavého století dojde tak trochu ke smíření všech těchto sil: anarchistického nadšenectví tlupy, pýchy monarchů, nadšení z techniky i rytířského romantismu lásky (k vlasti) a smrti; devatenácté století trochu se zpožděním ukončí Velká válka. A každému z těch duchovních proudů jde připsat vinu a také mu už někým připsána byla.

Naše doba
V našem čase se vlastně mnoho anarchistických snů splnilo; vážnost má autorita neformální. Prezidenta či premiéra si dnes nikdo nebude vážit jen z titulu funkce – i kdyby ho sám zvolil. Kdežto na populární „moudré“ herce, písničkáře a společenské komentátory mnozí přísahají. Trvá nechuť k organizovanému náboženství. I rodina často funguje dosti neformálně, nesvazuje. Nakonec i velké korporace, údajně vládnoucí světu, jsou většinou „akciovky“, vlastněné „komunitou“ akcionářů – a pokud si třeba spoříme na důchod, kus z nich zřejmě sami vlastníme. Žádné vnější autority, volná láska a společné vlastnictví – mnoho z anarchistického snu už je tu.
O tom, kolik fascinující techniky nám přineslo posledních dvacet let a co všechno s ní jde provádět, netřeba se šířit. Spíše si všimněme, že dnešní duchovnost je také více racionální, technická. Už převažující poselství církví by šlo označit jako „rozumné náboženství spořádaného občana“; u církví „konzervativnějších“ (má to slovo ovšem ještě svůj původní smysl?) je projevem duchovnosti nekouřit, nepít a nefetovat, u církví „liberálnějších“ podporovat tu správnou občanskou politiku a recyklovat. Ale i různá alternativní (vlastně už většinová) náboženství mají sklon tvářit se jako čistá věda; jde pouze o toky energií, o využití dosud nevyužitých 90 procent mozku, o léčebné terapie – a neopomene se dodat: rozhodně to není náboženství, chraň bůh!

Odpor materiálu
Jak jsem již zmínil v úvodu, rozum je mocný nástroj – ale dost nudný cíl. Totéž lze ovšem říci i o občanské svobodě. Tak. Už ji máte. A teď co? Přes internet pořídíte elektrickou kytaru za pár šupů – ale není o to více kapel. Stejně tak slušnou videokameru – ale nevznikají nějaká kvanta amatérských filmů.
K tvorbě a tvořivému životu vůbec, jak soudím, potřebuje člověk odpor materiálu, nějaký protitlak. Zajímavěji se vyjádří, pokud ho „tlačí“ nějaké mantinely. Napsat slušnou báseň ve volném verši je těžší než báseň rýmovanou. Podstatnou část uznávaných maleb tvoří náboženské obrazy – u kterých se malíř musel nějak vejít do toho, že Maria má být cudná a že apoštolů má být dvanáct. Často si vzpomenu na větu I. B. Singerova Kajícníka, když je tázán na břemeno příkazů ortodoxního židovství: Víte, kolik zažiji dobrodružství, když mám třeba v neznámém městě sehnat košer jídlo, abych se navečeřel? Vyrovnávat se s pravidly nutí člověka k tvořivosti. V úplné volnosti tak trochu sedí před prázdným bílým papírem.
Co dnes dělá takový anarchista, punker – prostě záškodník, když překročí třicítku? Pečuje o třešňovou alej – kterou dal kdysi vysázet šelma sedlák, předseda agrárníků. Snaží se oživit zpustlý zámek po baronovi von Trautemberg v Sudetech. Případně vyrábí podomácku pivo, včelaří, chová ovce, objevuje staré postupy ze „zaostalých“ časů. Znám živé příklady všech takových činností. Dnešní anarchista (čti v nadsázce) je ten nejhorší reakcionář.
Samozřejmě že nežije jako na venkově 19. století či v době kamenné – návratem do minulosti zpola nevědomky vytvořil něco nového. Je svobodný, a tak si může dělat věci složitější. Musí dodržet jisté postupy, jistá pravidla, musí překonat „odpor materiálu“. A tím žije progresivněji než jeho současníci, kteří se ho časem pokusí aspoň v něčem napodobit. (Kdo v uplynulých dvou letech nepekl domácí chleba, ať zvedne ruku.)

Jistota přesvědčení
Nedávno jsem na předkřestní přípravě odpovídal na nepříjemnou otázku: Jak se srovnat s tím, že je křesťanských vyznání tolik – pravda přece musí být jedna. Kupodivu mě napadla odpověď. Pavel říká: „Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. … Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá.“ Přitom Pavel má jasno, že jíst se může všechno, že to je ta pravá víra a jediná pravda. Už v jeho čase však jsou vedle sebe protichůdné postoje. Opravdovost víry se pak ukazuje v tom, že se člověk přísně drží cesty, kterou si vybral.
Minulé 20. století bylo časem boje o volnost. Jeho teologie je plná absolutních výpovědí – „Kristus jako ten jediný vyvolený a jediný zavržený“ atd. Hranice se posouvaly tak, aby uvnitř zůstalo co nejvíce prázdného prostoru, do kterého by se člověk vešel. Podobně v kultuře padla pravidla žánrů, aby bylo co nejvíc místa pro svobodné vyjádření. Jenže teď před námi, v budoucnosti, leží v podstatě bílá pláň. Starší generace čeká, že na ní někdo něco postaví. Nejsou už ale žádná pravidla, podle čeho stavět.

A tak bych řekl, že se naše doba obrátí k dávné minulosti. A podle jejích vzorů začne stavět. Tak to bylo v době karolinské, tak to bylo v renesanci i v 19. století (projděte se jen podle tak četných novogotických, novorenesančních, novobarokních domů z 19. století našich měst). Každý z těch návratů přitom, nevědomky, vytvořil něco nového, originálního. Budoucnost naší doby leží v minulosti.

Tomáš Pavelka