(ČB 5/2014) Ondřej Kobza bývá často označován za kulturního aktivistu, který oživuje veřejný prostor. Zní to trochu jako klišé, která on sám nemá moc rád. Jak ale jinak shrnout pod jednoho společného jmenovatele všechny jeho počiny? Tento bývalý student Evangelické teologické fakulty UK provozuje v Praze kavárny, fungující zároveň jako prostory pro nejrůznější kulturní akce a setkání. Spolu s dalšími nadšenci vybudoval Bajkazyl – místo na pražské náplavce, kde je možné posedět, popít a mezitím si dát opravit kolo. Po městě rozmístil klavíry, na které si může každý dle libosti zahrát. Zkusme to říci bez frází: je to člověk, který se stará o to, abychom se zdrželi venku na ulici, setkávali se, mluvili spolu a cítili se dobře. Třeba jako v Café Neustadt, kde jsme usedli (jak jinak než venku a za doprovodu jazzové kapely) ke stolku, který pan majitel sám přinesl.

Jste katolík a přitom jste studoval evangelickou teologii. Proč jste se pro toto studium rozhodl?
Od svých zhruba sedmnácti do jednadvaceti let jsem byl takový klasický idealista.

Už jím tedy nejste?
Tehdy jsem si myslel, že dosáhnu toho, co si usmyslím. To si vlastně myslím doposud, ale tehdy to bylo tak, že když jsem se rozhodl, že budu hrát basketbal, byl jsem přesvědčen, že se jednou dostanu do americké ligy. Když jsem začal studovat politologii, říkal jsem si, že za nějakých dvacet let budu pracovat třeba někde v OSN. Byl jsem tedy lehce trapný idealista. Idealistou jsem zůstal, ale jsem víc při zemi, víc spjat s realitou i s tím, čeho jsem opravdu schopen dosáhnout. Teologii jsem šel studovat proto, že jsem chtěl poznat moudrost.

Proč jste nezvolil filozofii?
Teologie vychází z toho, že si tu pár miliard lidí – křesťanů – předává jakousi moudrost z otce na syna. Nechtěl jsem si říci: já budu filozofem, já si na tu moudrost přijdu sám nějakým rozumovým zkoumáním. Připadalo mi to jako neúcta nechat stranou tuto tradici moudrosti, tu zkušenost, která vznikla někde v Kenaanu a přešla pak na křesťanství. Chtěl jsem do ní proniknout.

Teologické studium jste nakonec nedokončil
Dá se říct, že si je teď dokončuju jinak, tvořím si svůj individuální studijní plán. Mě fascinují slova, a proto jsem teď poprosil kamaráda básníka Petra Borkovce, aby mi dával soukromé hodiny poezie. Libí se mi, že když tvořím verše, použiji někdy slovo, které jsem nikdy předtím nevyslovil, a z toho mám radost. Mám radost, že jsem tomuto slovu udělal radost. Mám také rád opuštěné kostely, do jednoho v Orlických horách jsem kdysi chodíval. Možná tomu kostelu udělá radost, že tam přijde poutník a pomodlí se. A takových věcí, co si zaslouží úctu, je mnoho.
Ale abych se vrátil k studiu: teologii jsem nedostudoval, ale i ty nedokončené tvary, jak se říká v gestalt psychologii, jsou pro mě stále ve hře. Když vám amputují nohu, pracujete nějak i s její nepřítomností. Nerozumím lidem, kteří se v šestnácti letech rozhodnou studovat medicínu a pak v tomto oboru padesát let pracují. Já více spoléhám na to, že budu pokaždé nějak nově osloven. Vnímám, kudy mě Bůh, osud či život vede. Velkou roli pro mě hraje nevědomí. Takže to nedokončené studium je ve mně a v životě ho nevědomky realizuju. A stále čekám na ještě větší oslovení.

Co je hlavním motivem vašich nejrůznějších aktivit?
Teď jsem kavárník a zabývám se veřejným prostorem, ale za tím vším jsou vždy lidé. Prvním důvodem, proč dělám to, co dělám, je pozvedávat úroveň kavárenství v Čechách, hlavně toho, jak se barman staví k zákazníkovi. Je mi blízká barová škola, která vychází z japonské kultury a čajových obřadů. Nejlepší barmani se dnes učí v Japonsku. V rámci půlminuty, kterou má barman na zákazníka, ho skutečně vnímá a chce se mu dát. Mezi řádky mu říká: jsem tady pro tebe. Tak by to mělo být vlastně všude, v obchodech, na úřadech. Jde mi právě o tu půlminutu: člověk, který do kavárny přijde, se musí cítit jako přijatý, musí si odpočinout a nechat se nabít, aby mohl jít dál. Kromě toho se také snažím vytvářet silné události, aby se lidé setkali a dali dohromady. Věřím, že se mi daří vytvářet jakési jiskření ve vzduchu, ze kterého vznikají vztahy, nápady a projekty.
Kdysi jsem chtěl rozmisťovat v krajině Boží muka, což byla vlastně obdoba toho, co se teď snažím dělat ve veřejném prostoru. Kdosi mi vyprávěl o knize Muž, který sázel stromy, a když mi bylo čtyřiadvacet, uvědomil jsem si, že kříž je v symbolice často spojován se stromem. Napadlo mě, že budu takový potulný muž, který bude „sázet“ Boží muka. Nosil jsem ten nápad nějaký čas v hlavě, ale neoslovil mě natolik, abych se do toho pustil. Ale město je přece také krajina, a tak i ta piana jsou skoro jako socha, u které lidé spočinou. Není mnoho věcí ve veřejném prostoru, u nichž by lidé takto spočinuli. U klavírů se neustále někdo zastavuje, hrají na ně také Romové nebo bezdomovci, lidé jim zatleskají a mají dobrou náladu. Tím se odstraňují předsudky. Troufám si tvrdit, že vytvářím v prostoru něco, co v lidech vzbuzuje lidskost, která se pak přenáší dál.

Jsou tedy vaše klavíry jakousi světskou podobou tradičních svatých míst?
Jsem v tom trochu lstivý. Lidé jsou dnes alergičtí na křesťanské symboly, ale můžu jim cosi zvěstovat právě tímto způsobem. Jen bych slovo „Bůh“ nahradil slovem „lidskost“. Bylo úžasné, jak v Písku hrálo na piano asi deset romských dětí, které by se jinak možná jen potulovaly po parku. Jsem sice křesťan, ale zároveň jsem alergický na nadužívání křesťanských pojmů. Nemám rád, když má někdo plná ústa Ježíše, ale nestojí za ním činy. Jistě to není tak, že by mě Pán povolal k tomu, abych vytáhl piana, ale spíš uvažuju, co já jako kavárník a podnikatel můžu udělat nebo zorganizovat, aby to mělo smysl. V tom je ta křesťanská optika. Velmi pravděpodobně za nějakých deset let budu chtít provozovat hospic. Nebo bych chtěl provozovat masérské studio, protože tělo je nástroj, který hodně zanedbáváme. To jsou věci, které jsou pro člověka. Jistě, pro člověka je také cement, ale prodávat ho by mě nebavilo.

Jako roli hrají podle vás církve ve společnosti? Jak je vnímáte?
Po pravdě řečeno, v církvi moc nežiju. Je v ní několik lidí, které mám rád: Aleš Roleček, farář Pavel Michal, který žije na samotě a má koně, nebo František Hylmar, bývalý provinciál jezuitů. Krásným zážitkem jsou pro mě adventní roráty v katedrále, kde se každodenně sejde skupina lidí, kteří pak spolu chodí na snídani. To je pro mě intenzivní zážitek a nijak se do toho nemusím nutit, i když vstávám ráno o půl páté. Také si třeba neumím představit, že by moje budoucí manželka nebyla věřící nebo alespoň nebyla víře velmi otevřená.
Mám hodně blízko k jezuitům a dokonce jsem několikrát koketoval s tím, že vstoupím do jejich řádu, ale nakonec jsem se vždycky zalekl celibátu a hierarchie, i když myslím, že obojí je skvělé. To taky patří k tomu nedokončenému tvaru, u něhož stále uvažuju, jak ho naplnit. Fascinují mě příběhy svatého Ignáce, svatého Františka a Dona Quijota. V jistém okamžiku svých životů byli osloveni a udělali něco mimořádného. Nechávám jejich osudy na sebe působit.

Jste pokládán za alternativního, ale zároveň se vracíte ke konzervativním hodnotám. Tyto nálepky se ovšem do značné míry vyprázdnily. Jak byste se sám zařadil?
Když se mě někdo zeptá, jestli jsem levičák nebo pravičák, řeknu, že jsem katolík. Jsem levicový v tom smyslu, že jsem sice podnikatel, ale vadí mi dnešní oligarchizace, a proto se snažím dávat hlas neprivilegovaným. Ale kdybychom si teď procházeli různé politické směry, mohl bych u každého z nich uvést, v čem je dobrý: konzervativismus dává důraz na tradici, liberalismus zase na svobodu a tak by se dalo pokračovat. Zároveň ale nechci tvrdit, že si vybírám od všeho něco. Jsem v tom trochu bezradný. Nejblíž je mi asi přeci jen levicový postoj typu Václava Bělohradského, který kriticky vnímá společnost a směr, kam se ubírá. Kritika z pravicových pozic se dnes zúžila jen na antikomunismus, který mě nebaví. Domnívám se, že jsou dnes mnohem důležitější problémy – například už zmíněná oligarchizace, automobilismus nebo reklama.

Do aktivní politiky zatím vstupovat nechcete, nicméně říkáte, že vaše aktivity budují jakousi „paralelní polis“.
Jsem přesvědčen, že jsem politik. Politik tvoří svoje prostředí, rozhoduje, jestli někde budou lavičky nebo jestli se postaví silnice. Tak trochu drze a po svém vstupuju do veřejného prostoru, takže v tomto smyslu se účastním politického procesu, byť v menší míře než politik sám. Kdysi to bylo tak, že co jsem si vymyslel, to jsem sám také udělal. Když dnes vymyslím projekt, mohu si pro něj najmout lidi a být jen jeho mozkem. Možná to pokládáte za samozřejmost, ale já jsem si na to musel postupně zvykat. Díky tomu, že mé projekty dnes můžou běžet samostatně beze mě, toho zvládám daleko víc.

Čím to je, že se u nás lidé nechtějí moc zdržovat na ulicích? Je tu malá nabídka, anebo jsme spíš stále ještě navyklí se uzavírat do svých domovů, chat a chalup?
Svou úlohu může hrát menší míra naší spontaneity, ale lidé jednoduše potřebují mít nějakou záminku k tomu, aby zůstali venku, například hrající hudbu. Pomohlo by jistě větší rozšíření zahrádek a kaváren. Lidé sice chodí ven, třeba na procházku s pejskem, nebo se zastaví před obchodním domem, když tam hraje živá hudba, ale mně jde hlavně o to, aby se více potkávali. Takových příležitostí je už méně. Sám se snažím jít příkladem a chci ve svých projektech pokračovat – mám v plánu rozmístit šachové stolky, jukebox na poezii nebo veřejné grily. Nemyslím si, že bych sám všechno zachránil, spíše chci povzbudit ostatní.

Co byste tedy poradil lidem, kteří nemají tolik energie a nápadů jako vy, a přitom by chtěli udělat něco pro zlepšení veřejného prostoru?
Když se řekne veřejný prostor, musíme si ujasnit, co je ona veřejnost. Pro mě to určitě nejsou naštvaní lidé, které nic nezajímá a kteří na všechno kašlou. Naopak jsou to lidé vnímaví, kteří třeba uklízejí po svém psovi, ale hlavně o svém okolí přemýšlejí – o tom, co by tam mělo a nemělo být. Podobně byli vnímaví stavitelé románských kostelíků, kteří si dokázali vybrat místo, kam prostě patřily. Toto by se asi mělo vyučovat i na školách, jakási „vnímavština“, schopnost pozorně se dívat. Důležité ale je, aby si lidé, kteří chtějí něco změnit, vybírali témata, která jsou realizovatelná a na která stačí. Matěj Hollan, který úspěšně bojuje proti hazardu, vždycky říká, že nechodí do prohraných bojů.

Tedy být idealisty, ale držet se při zemi…
Ano.

Ptal se Ondřej Kolář, foto Anna Šolcová