(ČB 4/2015)
Marek 16,1–7
Ukazuje svaté evangelium, co se stalo dnes po Kristovu z mrtvých vstání, abychom, jsouce vděčni, svého z mrtvých vstání čekali. Jak mluví svatý Řehoř, jsou dva životy: „Jeden smrtelný, druhý nesmrtelný; jeden známe, druhého jsem neznali. Přišel smírce Boží s lidmi, Kristus Ježíš, přijal jeden život a druhý ukázal. Kdyby nám, kteří víme že život je smrtelný, z mrtvých vstání sliboval, ale neukázal, kdo by jeho slibům věřil?
A o tom z mrtvých vstání slavíme dnes den svatý, velký, pamatujíce, co se stalo. V evangeliu jsou položeny tři svaté ženy. Koupily masti, aby lásku ukázaly k mrtvému, jehož milovaly živého. A způsobil milý Spasitel, aby v té službě s mastí Maria Magdaléna nejprve byla položena. V tom dal hříšníkům kajícím útěchu, že budou-li horlivě se káti a velmi ho milovati, budou moci jiné předstihnouti v milosti Spasitele.
Dále dí evangelium: „Časně ráno přišly k hrobu.“ A pochybovaly, jdouce cestou, že by jim kdo kámen odvalil od hrobu. Ale Bůh přikázal andělu, aby jej odvalil. Ne proto, aby Kristus mohl vyjíti, ale aby ukázal ženám, že hrob jest prázden, a pověděl jim, že Kristus vstal z mrtvých a že je chce předejíti v Galileji. „A vešedše ženy v hrob, uzřely mládence na pravici,“ oblečeného rouchem bílým. „ I lekly se,“ protože těla Kristova tu nebylo a hrob byl prázden. Ale anděl, dobrý Boží posel, těšil ženy, řka: „Nebojte se!, neboť poněvadž „Ježíše hledáte Nazaretského ukřižovaného“, vězte, že „vstal a není tu“. Ale nechajíce hledání a úmyslu těla jeho mazání, „jděte a povězte učedníkům jeho“, ať pro zapření mistra svého nezoufají, ale obrátí se a jiné ve víře potvrzují.
Ale že by to věrné duši snad bylo čísti málo, hle, způsobil milý Spasitel, aby jeho z mrtvých vstání bylo skrze ženy jiným ohlášeno, protože méně než apoštolové pochybily. Nu, kněží!, když v následování Krista pochybíte, napomenou-li vás ženy, mile to přijměte; já chci rád přijmout, kdykoli mě babka čemu dobrému naučí.
To, že anděl řekl: „Nebojte se“, znamená, že věrní, kteří Ježíše hledají, nemají se andělů a smrti navštívení strachovati. Proto i ženy, radujíce se, od hrobu k učedníkům běžely. A co se stane v soudný den, až se sám Kristus oslavený ukáže? Proč by nebyli veseli ti, kteří byli řádně živi, hledali Ježíše, věřili v něj upřímně, vyznávali vesele a následovali statečně? K nim může dnes v pravdě řečeno býti: „vstal z mrtvých“, tj.: není mrtev ve vašich srdcích, ale živ milostí svou.
On obživl a již nezemře. Na kříži v pátek vykoupil člověka, v sobotu odpočíval v hrobě, dokonav úřad, třetí den ukázal se novým člověkem. Též i my, kdož táhneme za Ježíšem, dokud jsme živi, neustávajíce nesme kříž svůj, až i nám řekne duch, abychom odpočinuli od práce své. Hle, na něho volali: „Je-li král Izraelský, nechť sestoupí s kříže, a budeme mu věřiti.“ On nesestoupil, ale větší moc ukázal. Taktéž i my, bratří nejmilejší! nikoho neposlouchejme, jenž nám radí sestoupiti s kříže. Stůjme na kříži, umírejme na kříži, nechť nás jiní složí s kříže. Budeme spáti sladce v hrobích, čekajíce navštívení velikého Boha, jenž vzkřísí naše těla. Hle, nejmilejší! tři dny: jeden v práci, druhý v odpočinku a třetí z mrtvých vstání, po nichž dej nám Kristus bydliti v své radosti.
Postila, s. 120–124; upravil František Doležal
