Český bratr 2/2012.

Miroslav Pfann

Určitě znáte dotazy ohledně stavu našich „kněží“. Smějí se ženit? Když si tazatel srovná v hlavě představu farářských dětí (i o nich budu muset jednou napsat), následuje další překvapení. Ano, také spolu vstupují do manželství. Nejedná se však o okrajový jev, dotazník k článku měl v záhlaví 40 párů – a ještě jsem na některé zapomněl. Církve ordinující bez omezení i ženy – naše církev se tak rozhodla v padesátých letech minulého století – nabízejí charakteristický jev: rodinné soužití a nějakou formu společné služby farářských párů. Z hlediska lidského i stavovského není nic přirozenějšího. Čas od času ale neškodí uvědomit si nesamozřejmost takového zdvojení věcí dobrých a  posilujících, ovšem i těch soužití ohrožujících. Například, mělo by se farářskému páru dařit lépe právě proto, že jsou oba duchovní? Odpověď nelehká, jako život sám. Proto dík těm, kdo mi poskytli své názory na věc a šli s kůží na trh. Mnoho podnětů ovšem zůstalo nevyužito a zaslouží si další studie.

Pozor na zpěvník
Jestli dává farářské páry dohromady studium teologie? Nemýlíte se, v zásadě ano. Sblíží však i společná práce v církvi, proslulé brigády, přátelství původních rodin, stejně tak disidentské čaro kotelny, ovšem ani nejvyšší církevní grémium nemusí být osudovému setkání na překážku. „Až na synodu v Praze na Vinohradech, kde jsme zpívali z jednoho zpěvníku a vzpomínali na léta na fakultě,“ svěřili se o svém rozhodnutí manželé Eva a Jiří Melmukovi. Zastánci celibátu i odpůrci ordinace žen vědí, čeho se bát.

Eva a Jiří Melmukovi

Nalézt sbory pro službu manželů nebývá v církvi takový problém, „byly nám nabídnuty, nešlo odmítnout“. Farářské „dvojky“ jsou známé a místo si postupně najdou. Jednotlivé příběhy však prozradí trpělivou improvizaci a hledání pojetí služby ve dvou. Už třeba jen samo rozhodnutí, na kterém ze sborů sdílených kazatelem a  kazatelkou má rodina bydlet. Sbory „chtějí mít faráře na faře“. Farářský pár odkrývá slabá místa tradiční církve. Nasazení dvojic v úřadě však rámuje ještě jeden faktor: peníze. „Nízké platové zařazení“, slovy Aleny a Bohuslava Vikových, rodinu odhodlanou pracovat na dvou sborech celoživotně poznamená. Když přitom na farách bývá kolem stolu více dětí, citelně se projeví i zdánlivé maličkosti. „Naturální výhody (fara atp.) a půjčky, příspěvky na tábory jsou obvykle bez kompenzace poskytovány jen jednomu. A tím plat farářského páru není dvojnásobný.“  O běžné farářské rodině se ví, že životní úroveň v ní většinou dohání lepší plat farářovy manželky.
Pravda známá o farářích od padesátých let. Z té doby pocházejí i barvité vzpomínky. „Předpokládali jsme, že mi manželka bude vypomáhat ve sboru jako katechetka, sborová sestra i jako kazatelka. Když pak za rok schválil synod ordinaci žen, ukázalo se velmi dobré, že je též teoložka,“ vrací se k datu své svatby v roce 1952 manželé Jaroslava a Zdeněk Souškovi. Farářská manželství tehdy zažívala absurdní peripetie. „Jarmila konala neoficiálně službu sborové sestry – i sousedky hlídající děti zaměstnaných matek. Kázat jí OCT (okresní církevní tajemník, pozn. aut.) nedovolil, a když jednou o velikonocích výjimečně dovolil, protože Jaromír byl na vojenském cvičení, nedovolil jí to senior, protože nebyla ordinována a tudíž nemohla vysluhovat večeři Páně,“ dosvědčí Strádalovi. Napříč generacemi a režimy ovšem platí jiné omezení. „Těžko si vybíráme dovolenou a sháníme zástup, když chceme oba odjet,“ řeknou vám manželé v taláru, využívající zároveň jistý bonus vzájemného pružného zastupování. Liší se tedy soužití faráře a farářky či teologa a teoložky od jiných profesních párů, třeba lékařů? Kateřina a Jan Roskovcovi jsou v této otázce skromní: „Nepovažujeme manželství dvou teologů za takovou zvláštnost, že by vyžadovala zvláštní péči.“

Že spolu mluvíme
Přesto síla sledovaných dvojic připomíná výhody rodinné firmy. (Což platí jistě i o ostatních rodinách kazatelů či kazatelek, které se sbory spolupracují.) Společné zasvěcení posiluje a věci ulehčuje. „Není potřeba druhému vysvětlovat specifika farářského povolání,“ oceňují ještě Kateřina a Jan. Šance farářských párů na lepší komunikaci a identifikaci s povoláním jsou nemalé. „Jednoznačně zdvojuje síly“, „pastorační vztahy řešíme společně“, „že jsme pár, naši službu neohrožuje“, „církev je součást našeho života“ – nicméně „vzájemná kritičnost je samozřejmě ostřejší“. „Pokud jsou nějaká napětí, pak ne kvůli tomu, že jsme oba faráři,“ shrnují sebekriticky Jana a Tomáš Potočkovi.

Mirjam a Jiří Doležalovi

Že by mezi farářem a farářkou v jedné rodině nezajiskřilo ani trochu genderové téma? Vždyť ještě nedávná tradice byla notně patriarchální. Zřejmě se autor svou otázkou nachytal sám, odpovědi problém nepřipouštějí. Zejména starší generace v této „módní“ záležitosti kontruje jednoznačně. „Genderové napětí nemůže existovat tam, kde muž i žena jsou v Kristu rovnoprávná stvoření,“ domnívají se Strádalovi, a Mirijam a Jiří Doležalovi dokonce „několik let pracovali jako farář a vikářka s příslušnou mírou subordinace“.
Titíž manželé vystihují rozhodující momenty svého soužití jasně: „Nedělalo nám potíže být otevřenou farou i rodinou.“ Tečka. Takový je étos sledovaných párů. Kolik bylo  průchozích farních kuchyní i obýváků, kde se řešily záležitosti sboru, kde se sdíleli režimem postihovaní, pekla se církevní politika! Kolik diskusí, kolik modliteb! Farářské páry mají nemalý podíl na vytváření poválečné atmosféry naší církve a při pohledu na generace mladší se zdá, že nezlomný duch rodinně zakotveného setkávání a spoléhání na vlastní přátele nezhasíná. Proto nejspíš mají Hana a Mirek Pfannovi na šťouravé otázky lapidární odpověď. „Že spolu mluvíme.“

Ordinace ve dvou
Právě Hanka a Mirek jsou sympaticky odolní vůči populárnímu psychologizování. Nejspíš dědictví původních farářských rodin. „Hranice, hranice, hranice,“ zní často na adresu spontaneity a důvěrnosti církevního života ze strany psychologů. Faráři se jim zdají být „nedotknutelní“, aby ne, když v pomáhajících profesích žijí tak nezávisle. Autor článku, sám psychology poznamenaný, musí ale nakonec farářským párům držet palce. Pro jejich víru v možnosti upřímné rozmluvy i domluvy. Vždyť jsme navzájem tolik propojení, příbuzní, známí, jak to křížení zájmů, a ještě ve dvou zvládáte?! „Nerozumíme otázce.“ I taková je duchovní síla „ordinace ve dvou“.
Farářské páry totiž „zdvojují“ i choulostivé otázky kolem závazku mlčenlivosti. Dozví se to jeho polovička, nebo ne? Evangelíci nemívají v této věci moc dobrou reputaci a kněz v celibátu se jeví důvěryhodněji. „Do jisté míry jde o generační záležitost, čím mladší farář, tím méně drbů,“ myslí si však Vendula Kalusová. Kromě toho zkoumání zpovědního tajemství na případu farářských párů ukazuje, že i zde lze dosáhnout zdravého vybalancování hranic. „Instinktivně, případ od případu“ se zde rozhodují Debora a Ondřej Rumlovi a snaží se ohlídat si „tohle už ne“, z jiných párů je zase cítit, že si jsou svou mlčenlivostí prostě jistí, nepotřebují se svěřovat ani doma, vědí ostatně, že to „vyplývá již ze všeobecného kněžství“. Odvahu pojmenovat věci pravými jmény vyjadřuje pastorační zkušenost Lýdie Mamulové. O zachování osobního tajemství nepochybuje, nicméně „jiné to je s mlčenlivostí, která se týká bližších informací k situaci ve sboru nějak tušené. Nelze zcela mlčet třeba k nemoci či rozvodu členů sboru. Kvůli ochraně dotyčného před zveličenými šumy je někdy lepší dát partnerovi, případně staršovstvu stručnou informaci.“

Zrcadlem sboru
„Nejdřív musí být církevní, pak soukromé, včetně rodiny. Ano, kde oba  manželé chtějí být věrní ve své službě, tam poněkud trpí rodina.“ Upřímné slovo manželů Souškových může pomoci naší fantazii, pokud bychom si chtěli představit typickou neděli farářského páru na dvou aktivních sborech – jak si třeba „v klidu“ užívá oběda.
Pokud je odměnou podíl na živém společenství, které umí vrátit podporu svým představeným, věrnost ve službě Božímu království lze s dobrým pocitem zdvojit. Farářské manželství vlastně zrcadlí společný vztah sboru k rodině jako takové více, než si myslíme. Některé kazatelské páry ale možná zažily v církvi vůli ke spolupráci spíše menší a utržily při tom nějaké ty šrámy. Možná proto, že se okolí zdály automaticky „silnější“. Skrytou naději tohoto článku tedy aplikujte citlivě a o farářské páry pečujte moudře a neustále.

Jan Mamula

Český bratr číslo 1/2012.

Zájem hudebních amatérů o církevní hudbu a úspěch kurzů pro varhaníky a sbormistry vyústily před více než dvěma lety do myšlenky zorganizovat dlouhodobější vzdělávání v oboru hry na varhany a sbormistrovství. V září 2010 se podařilo tuto ideu zhmotnit: naše církev otevřela tříletý Seminář církevní hudby Evangelické akademie.

Co seminář obnáší

Celocírkevní kantor Ladislav Moravetz, autor myšlenky i organizátor semináře, měl na začátku smělé plány. Náplň semináře byla ušita na míru potřebám naší církve a kladla si za cíl zvýšení úrovně církevní hudby. Absolventi měli být vzděláváni ve hře na varhany a sbormistrovství. „Dar hudby se má v církvi rozvíjet. Aby hudba zněla přesvědčivě a krásně, vyžaduje přípravu, pevnou vůli a vytrvalost,“ říká Ladislav Moravetz. „Proto se v rámci semináře vyučuje liturgický zpěv – předzpívání a vedení zpěvu ve shromáždění a hymnologie – znalost různých forem zpěvů ze zpěvníku i nových liturgických zpěvů. Podáváme také elementární informace z liturgiky. Dalším páteřním předmětem je sbormistrovství, čili jak vést pěvecký sbor. Dále klademe důraz na znalost varhan jako hudebního nástroje a na zvládnutí techniky hry. Vedeme k improvizaci, zejména jednoduchých forem předeher k písním. K praktickým předmětům patří výuka zpěvu zaměřená na hlasovou výchovu a na kultivaci pěveckého projevu, kterou jsme zavedli od letošního roku.“

Pro koho je

Zájem převyšuje možnosti. Přijato bylo dvacet zájemců, jedna studentka z pracovních a rodinných důvodů odstoupila. „Seminář probíhá jednou měsíčně v sobotu, aby byl časově přijatelný pro zájemce, kteří mají své zaměstnání, rodinu nebo studium. A občas se přidá mimořádná akce,“ vysvětluje celocírkevní kantor. Kromě toho má každý student individuální varhanní výuku a od druhého ročníku nyní nově výuku zpěvu.

Proč církevní hudba

Když jsme se frekventantů semináře zeptali, proč se na seminář přihlásili, říkali vesměs, že hlavním důvodem bylo naučit se lépe hrát na varhany, lépe doprovázet při bohoslužbách a více se orientovat v oblasti církevní hudby. „Přihlašovala jsem se z pozice varhanice. Měla jsem pocit, že si s doprovázením úplně nevím rady a že potřebuji nové podněty. Sbormistrovství jsem znala pouze z pohledu zpěváka v pěveckém sboru a dirigování je pro mě úplně nové,“ svěřuje se Věra Jelínková z Valašského Meziříčí.

Postupové zkoušky do druhého ročníku

„Na počátku loňského školního roku se mi zdály požadavky postupových zkoušek téměř nesplnitelné,“ vyznává se Ester Maláčová. „Hra rukama mi šla, ale jako začínající varhanice jsem nebyla schopna hrát zároveň nohama pedály. V polovině roku to bylo již trochu lepší a v červnu jsem postupové zkoušky díky Pánu Bohu a  učitelům varhan zvládla. Bylo za tím hodně času u varhan i u klavíru.“ Ondřej Maňák z Brna i Věra Jelínková se shodli, že zkoušky rozhodně jednoduché nebyly, ale pro každého bylo obtížné něco jiného. „Vzhledem k tomu, že jsme se na začátku druhého ročníku zase všichni sešli, asi nikdo nevypadl,“ dodává Věra.

Co hudební vzdělání přináší okolí

„Věřím, že se rozvoj mého hudebního vzdělání v oblasti duchovní hudby projevuje na mém varhanním doprovodu při bohoslužbách. Dále bych chtěl pomoci kolegovi s vedením našeho pěveckého sboru,“ uvažuje Ondřej. Pro Ester je důležité, že ačkoli má méně času na rodinu, cítí podporu a má radost, že se zlepšila v doprovodu písní a že mohou všichni účastníci bohoslužeb zažívat větší pestrost skladeb.

Vyhlídka do budoucnosti

Co se změní, až budou mít absolventi v ruce potvrzení o absolutoriu tohoto tříletého semináře? Ester sní o založení velikého pěveckého sboru, ale zůstává nohama na zemi. Kromě doprovázení při bohoslužbách doma ve sboru by ráda začala pracovat s malou skupinou zpěváků. Věra neví, kam ji život po skončení vysoké školy zavane, ale rozhodně se hodlá podílet na nejrůznějších hudebních aktivitách. A nejlépe to vyjádřil Ondřej: „Lejstra nejsou podstatná. Důležité jsou nabyté dovednosti a Duch svatý, který nám dává odvahu je uplatňovat!“

Živý kmen s živými ratolestmi

Neuplynulo příliš mnoho vody od prvotních úvah k dnešku, kdy je tříletý seminář v polovině. S výhledem vydání nového evangelického zpěvníku, v němž budou nejen nové písně, ale i nové liturgické formy a zpěvy, bude kantor ve sborové práci důležitou osobou. Tento sbormistr, předzpěvák a varhaník v jedné osobě bude hrát důležitou roli, očekává se od něj nejen odbornost, ale také iniciativa a spolupráce s kazateli a dalšími pracovníky na vinici Páně. Důležitá je chuť něco dělat, důležitá je finanční podpora spolku evangelických církevních hudebníků a spolku pěveckých sborů v Německu, bez níž by se seminář neotevřel, ale nejdůležitější je požehnání od Pána Boha, aby vše směřovalo k jeho oslavě a k dobru církve.

Daniela Ženatá

Český bratr číslo 1/2012.

Co stojí na počátku cest, které vedou muže i ženy různého věku, původem nekřesťany, k zájmu o víru a k žádostem o křest? Proč se začnou o křesťanství zajímat? V českém prostředí, které je vůči církvím převážně podezřívavé nebo dokonce nepřátelské, je tato otázka při promýšlení naší misijní koncepce zvláště zajímavá i závažná.

Poučenou odpověď na tyto otázky nabízí mj. studie Michala Kaplánka ze sborníku Konverze a konvertité (J. Hanuš, I. Noble [ed.], Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009). I když jde o plod římskokatolické práce s mládeží, je Kaplánkova studie dobře upotřebitelná i pro evangelické prostředí. Všechny dosavadní zkušenosti autora těchto řádek totiž ukazují, že katoličtí konvertité prožívají stejné nebo velmi podobné věci jako lidé, kteří dovršují svůj příklon k životu víry v našich evangelických sborech.
Na následujících řádcích tedy najdete popis čtyř základních motivací k zájmu o křesťanskou víru, doplněný postřehy z prostředí evangelických sborů.

Intelektuální hledači

První skupinu můžeme nazvat „intelektuálními hledači“. Většinou v ní najdeme lidi, kteří studují nebo již absolvovali vysokou školu. Lidovým „náboženstvím“ moderních Čechů totiž již dávno není ani katolické, ani protestantské křesťanství, nýbrž spíše tradičně předávané přesvědčení, že náboženství je nerozumné, nevědecké a zastaralé. Prvním předpokladem pro živý zájem o víru a církve se proto často stává kvalitní vzdělání, které pomáhá tuto předsudečnou bariéru překonat. Velký ohlas knih Tomáše Halíka i v sekulárním Česku je dán zřejmě právě tím, jak přesně dokáže otázky tohoto typu hledačů zodpovídat.

Tito zájemci se vyznačují největší mírou samostatnosti. Často nepotřebují někoho blízkého, kdo by je bezprostředně osobně ovlivnil. Mnozí z nich se původně zajímají o východní náboženství a teprve po této oklice najdou opět křesťanskou stopu. Ilustrací takové cesty z našeho evangelického prostředí může být např. příběh pana Františka (Dlouhá cesta na východ a zase zpátky, ČB 2011/2).

„Spolčoví“ křesťané

Název druhé kategorie nových zájemců o křesťanskou víru pochází z typického označení skupin mládeže v katolickém prostředí (skupina mládeže = „spolčo“). V evangelickém prostředí bychom jim mohli říkat – trochu těžkopádně – například  „společenstevní konvertité“. U těchto nových křesťanů je hlavním počátečním impulsem zážitek sounáležitosti se skupinou křesťanů a její pozitivní klima. Výraznou „startovací“ roli zde mnohokrát hraje jednotlivý křesťan z jejich blízkého okruhu, který se před dotyčným nestydí popsat, že věří, a pozvat ho do prostředí, kde svou víru spoluprožívá s jinými.

V evangelickém prostředí může sehrát pozitivní roli takového „spolča“ například aktivní skupina mládeže, společenství vzniklé při evangelických rodinných rekreacích, ale třeba i bohoslužebné společenství. Klíčové je samozřejmě to, aby toto společenství vyzařovalo přijetí, úctu a zájem i vůči novým účastníkům, kteří ho v první fázi sami pro sebe „testují“. Typickou zkušenost tohoto druhu nám na našich stránkách popsala například paní Rút v rozhovoru nazvaném Potřebovala jsem někam chodit (ČB 2011/3).

„Tandemoví“ křesťané

Třetí typ je ještě výrazněji než předchozí navázán na osobní zkušenost s blízkým křesťanem. „Tandemový“ křesťan je na své cestě k rozhodnutí pro křest tak trochu „v závěsu“ svého přítele nebo partnera. Konkrétním impulsem pro hlubší zájem v závěsu toho druhého se pak může stát například církevní svatba (věřící partner o ni stojí, druhý, zatím nevěřící to akceptuje a vede ho to následně dále a hlouběji) nebo výrazný životní příklad (spolubydlící z kolejí a dobrý přítel tak např. klíčovým způsobem ovlivní svého spolužáka). Míra osobního vlivu je zde tak vysoká, že jde téměř vždy o životní partnery nebo o nejbližší přátele pozdějších konvertitů.

Hledači východiska

Posledním základním zájemcem o křesťanství (a někdy již i o křest) je ten, jehož rozhodnutí je silně ovlivněno osobní krizí nebo silným citovým zážitkem. Jedná se o jakési „hledače východiska“. Někdy prožívají obtížnou životní situaci nebo vypráví o nějakém silném „osvěcujícím“ zážitku. Zmíněná krize při tom vůbec nemusí být vnější a viditelná. Otázky, které kladou, se často týkají smyslu života, základního životního směřování nebo pevných bodů, na které člověk může „zavěsit“ svůj život v časech deziluzí, zklamání, osobních krizí…
Příběhem takového hledače je i příběh autora těchto řádků: Neobyčejný obrat obyčejného kluka (ČB 2011/1).

Co my s tím?

Výše zmíněný přehled je nutně zjednodušený a schematický. Každý lidský osud, každé duchovní hledání jsou jedinečné a téměř nikdy beze zbytku neodpovídají předpokládané škatulce. Přesto nás tato základní typologie může motivovat či povzbudit. Téměř každá poctivě a upřímně vykonaná křesťanská služba může mít vposled misijní ohlas. Dobře připravené kázání odpovídající moudře na aktuální otázky současnosti. Laskavost, úcta a vřelost, kterou vložíme jako svůj příspěvek do křesťanského společenství, ve kterém žijeme. Křesťanské povzbuzení nebo praktická pomoc našim blízkým, dosud třeba nevěřícím. Jasné slovo, které před našimi nevěřícími blízkými nezatají, ke kterým duchovním pramenům chodíme čerpat povzbuzení a posilu v časech zklamání či bolesti…

Nebo řečeno ještě jinak: výrazné misijní vyzařování může začít zcela jednoduše a prostě už jen tím, když naše společenství a jejich členové dělají, co mají dělat – křesťansky myslí, konají a žijí.

Roman Mazur