Český bratr 4/2012.

U příležitosti významného životního jubilea evangelické farářky, historičky a archivářky doc. PhDr. Evy Melmukové Šašecí předala 25. února 2012 synodní kurátorka ČCE Lia Valková oslavenkyni pamětní medaili vděčnosti ČCE. Ocenila tak její celoživotní nasazení a dlouholetou službu v církvi, kterými ji i společnost znatelně obohatila.

Eva Melmuková prošla ve svém pestrém životě mnoha zaměstnáními, známá je ovšem především jako farářka a kazatelka a také jako odbornice na (církevní) dějiny, obzvláště na období 18. století. Devětadvacet let trvající zadržení státního souhlasu k výkonu kazatelské služby za předlistopadového režimu nezlomilo její odhodlání a neodradilo ji od teologie ani historie. V současné době stále kazatelsky vypomáhá svému synu Petrovi, který je farářem v Telči, a zároveň je i moderátorkou (tzn. předsedkyní) VERITAS, historické společnosti pro aktualizaci odkazu české reformace, o. s. Právě toto občanské sdružení uspořádalo k oslavě jejích narozenin mimořádnou valnou hromadu v Praze-Smíchově, na níž byla medailí vyznamenána. Samozřejmostí byly i gratulace za celou synodní radu a ústřední církevní kancelář, k čemuž se připojili i další přítomní členové VERITAS a ostatní příchozí. Ti využili otevřeného pozvání na tuto spíše neformální oslavu a rádi se s jubilantkou třeba i po dlouhých letech opět radostně shledali.

Úvodním proslovem posloužil nosislavský farář Ondřej Macek. Po blahopřáních následovalo promítání osobních fotografií s komentářem samotné oslavenkyně a pamatováno bylo i na občerstvení.

Letos 20. března proslovila sestra docentka v budově Evangelické teologické fakulty UK v Praze konvokační přednášku na téma: ohlédnutí za čtyřmi evangelickými historiky (Hrejsa, Bartoš, Říčan, Molnár). V rámci přednášky byla oslavenkyni při příležitosti životního jubilea udělena čestná medaile Jana Amose Komenského, nejvyšší fakultní vyznamenání.

V loňském roce Evě Melmukové vyšl kniha fiktivních příběhů se skutečnými historickými osobnostmi toleranční doby na Velkolhotecku, nazvaná Setkání po dvou stoletích. V současné době připravuje druhé přepracované vydání své stěžejní monografie Patent zvaný toleranční (1999). Zároveň je v plánu i biografická kniha rozhovorů s touto nepřehlédnutelnou renesanční osobností.

Miroslav Soukup, jednatel VERITAS

Český bratr 4/2012.

Léta nelze zastavit, a tak si spolu s manželi Petrovými z Javorníka u Jeseníku připomínáme jejich vzácná životní jubilea. Hana se narodila 27. 5. 1937 a Adolf 17. 3. 1932. Adolf prožil dětství ve Velkém Tresném u Rovečného. Jeho bratr velice záhy zemřel a on zůstal jediným dítětem svých rodičů. Ve sboru a mládeži ho duchovně ovlivnil farář Vilém Jelínek, který ho také konfirmoval. Mladý Adolf měl velkou touhu stát se misionářem. Po základní škole přešel na gymnázium do Brna, což pro dítě z vesnice nebylo jednoduché. Brzy si však zvykl a i přes odpor profesorů se v roce 1950 přihlásil na Evangelickou teologickou fakultu, kam ovšem nebyl přijat. Jako učitel byl pak umístěn do Rychvaldu nedaleko Karviné. V nelehkém kraji i v nelehké době našel útočiště na faře v Orlové v rodině Jaroslava Košťála. Zde učil náboženství a aktivně pracoval s mládeží a znovu si podal přihlášku na teologickou fakultu. Po jejím absolvování byl synodní radou vyslán do nehostinného pohraničí v srdci Rychlebských hor – v prvé fázi jako stipendista, později jako vikář javornického sboru, tvořeného většinou lidmi z vnitrozemí. Pomáhal faráři Samueli Dobisovi, který  na svou službu později ze zdravotních důvodů rezignoval.
Ještě během studia se seznámil s Hanou Milerovou, která se narodila v Plzni. V jejích jedenácti letech se rodiče odstěhovali do Trenčína, kam byl  tatínek vyslán jako odborník pro rozvoj průmyslu. Hana v Trenčíně navštěvovala sbor i mládež a na základě těchto kontaktů se v roce 1955 přihlásila ke studiu na Evangelické teologické fakultě v Praze. Tam se seznámila s Adolfem a 11. července 1958 se vzali. Studium nedokončila a věnovala se práci ve sboru a později rodině. Společně vychovali dvě děti – Janu a Ondřeje.

Život manželů Petrových byl a je spojen s evangelickými brigádami. Již na fakultě jezdili do Velkých Karlovic u Vrbna pod Pradědem a do Alojzova, kde zejména pod vedením Bláži Šourka a Marty Kačerové objevovali úžasnou atmosféru těchto setkání. Proto ani na chvíli nezaváhali, když se na ně v roce 1969 obrátil farář Jiří Veber, který potřeboval umístit skupinu převážně zahraničních brigádníků. To se už pomalu spouštěla akce, která poznamenala celý život rodiny Petrových a nejen jejich. Postupně přes lesní brigády a brigády na Státním statku v Javorníku se nezadržitelně rozjelo setkávání mládeže v Travné v Rychlebských horách. Od roku 1969 se zde scházela mládež nejen z Československé republiky, ale také ze zahraničí (NDR, NSR, Holandsko, Norsko, Švýcarsko a další). Byla to nezapomenutelná setkání naplněná společnou prací, prožíváním víry a vzájemnými rozhovory. „Travná“ se stala pro mnoho mladých lidí pojmem. Setkání byla naplněna vzájemnou důvěrou, pomocí a povzbuzováním. Od roku 1969 vlastně až po dnešek probíhají setkávání mládeže nepřetržitě. Pouze v letech 1972–1975 brigády přerušil státní zákaz, ale skupina se aktivně přesunula do Suchdolu nad Odrou a Frýdku-Místku, kde probíhalo budování sborového zázemí.

Po celou dobu byla pro všechny tehdejší, ale i dnešní „mládežníky“ rodina Petrova, tedy nejen Hana a Adolf, ale i jejich rodiče, opravdovým zázemím. Mnoho lidí si je nese ve svém srdci.
Nezbývá mi než za mnohé tehdejší a snad i dnešní účastníky brigád vám, Hano i Adolfe, poděkovat za vaši otevřenost, jak jste nás přijímali a přijímáte – a nebylo to pro vás vždy jednoduché. Chci poděkovat za to, že jste prohlubovali naši víru a byli nám vždy nablízku. S radostí my starší sledujeme, že myšlenka setkávání mládeže, a to zdaleka nejen z Moravskoslezského seniorátu, pokračuje jak v našich dětech, tak i v mnoha nově příchozích. To, že se na podzim a na konci loňského roku setkalo na Travné takřka šedesát mládežníků, vnímáme jako potvrzení toho, že cesta nastoupená v roce 1969 byla správná. Adolfe a Hano, děkujeme vám za to, co jste pro nás udělali, a přejeme vám mnoho radosti, mnoho povzbuzení od přátel i radosti z rodinného života.

Pán nad životem i smrtí vidí do našich životů a dává nám úžasnou naději, že i přes nepříznivý Adolfův zdravotní stav stojí při nás všech Boží láska. Hano a Adolfe, děkujeme vám, jste nám hodně blízcí.

Antonín Plachý

Český bratr 4/2012.

V pátek 9. března mi zavolal starosta města Hustopeče u Brna, zda bych byl ochoten druhý den ráno na radnici spolu s ním zahájit nultý ročník šachového Memoriálu Amose Pokorného, že Amos Pokorný byl členem synodní rady naší církve a že by tam tedy chtěl mít nějakého evangelického faráře. Jméno mi nic neříkalo, což je ostuda, ale to mi právě došlo až později. Trochu to spravilo několik telefonátů, zejména se synovcem Amose Pokorného Janem Pokorným a listování internetem.

Amos Pokorný se narodil 14. března 1890 v Brně jako jedno z jedenácti dětí tamního faráře Václava Pokorného a Libuše, rozené Tardy. Jako student prý organizoval běžecké závody pro evangelickou mládež Brno–Nosislav. V Praze absolvoval práva.

Na začátku 1. světové války musel narukovat, již však v roce 1915 se dostal do ruského zajetí a záhy vstoupil do československých legií. Bojoval například v bitvě u Bachmače, velel jednomu z posledních konvojů ruských legionářů zpět do vlasti a především vytvářel a luštil vojenské šifry.

Po válce působil jako důstojník justiční služby, vojenský prokurátor a nakonec jako zemský soudce u vrchního i státního soudu.

Amos Pokorný patřil mezi zakladatele kazatelské stanice v Praze-Dejvicích a několik let (1942–1949) byl i jejím předsedou. (Funkci přejal od jiného legionáře, Miloslava Kováře.) V prosinci 1945 byl zvolen do synodní rady a mimo jiné byl i členem redakční rady //Českého bratra//. Viktor Hájek o něm v nekrologu napsal: „…ze všeho nejvíce se mu protivily fráze, zvláště ty pobožné. Sám byl člověkem hluboce věřícím a také teologicky dobře orientovaným. Ale odpor k frázovitosti vedl jej k tomu, že ani o své víře a zbožnosti nemluvil. Pronikala však jeho životem… Na kázání farářů měl přísné měřítko. Nešlo mu o řečnický výkon, ale o prosté zvěstování slova Božího. To od farářů očekával a byl velmi nespokojen s kázáním, kde jasné slovo Boží slyšeti nebylo…“ (ČB 1949 XXV/7, s. 101–102)

Na gymnáziu začal Amos Pokorný hrát šachy. Už v roce 1911 se stal mistrem střední jednoty českých šachistů, Československo reprezentoval na olympiádách a mezinárodních soutěžích. V roce 1933 porazil na přeboru republiky Salo Flohra a měl s ním hrát pro rovný počet bodů ještě jednou o první místo, během turnaje jej však zastihla zpráva o úmrtí otce, a tak k rozhodující partii nenastoupil. Kromě toho byl také šachovým organizátorem (např. členem komisí Mezinárodní šachové federace) a novinářem, vedl několik desetiletí šachovou hlídku //Lidových novin// a připravoval šachové pořady pro Československý rozhlas. Zemřel 18. srpna 1949 v Praze v nemocnici České diakonie.

Československá obec legionářská a několik dalších organizací se rozhodlo začít pořádat na památku legionáře a šachisty Amose Pokorného amatérský šachový turnaj. Letos se tedy konal nultý ročník. První se snad uskuteční příští rok, tedy 64 let od smrti Amose Pokorného – protože tolik je políček na šachovnici. Turnaje se mj. zúčastnil osmadevadesátiletý plukovník Emil Boček, jeden z posledních žijících československých letců z bitvy o Británii.

V Bibli  toho o šachu moc není, takže jsem neměl, co povídat. Stefan Zweig toho o šachu napsal hodně a někde říká, že neví, který „bůh je přinesl na zem, aby zabil lidskou nudu a bystřil lidem mysl“.
Tolik tedy o jedné ostudě a jednom ne-zapomenutém evangelíkovi.

Ondřej Macek s notným přispěním Jana Pokorného

Český bratr 3/2012.

Pocházím z nevěřící rodiny. Maminka sice byla jako dítě pokřtěna, ale jen formálně. Dědeček z tatínkovy strany mým rodičům dokonce ještě před jejich svatbou řekl, že pokud se nechají oddat v kostele, budou se tam muset obejít bez něho. Téma víry nebylo v naší rodině nikdy nějak tabuizované, ale prostě na ně nikdy nepřišla řeč. Věřící jsme vnímali jako jakoukoliv jinou skupinu, která se z nějakého nepříliš logického důvodu odlišovala od nás, průměrných maloměšťáků: ať si ale každý dělá co chce, pokud nás při tom nechá na pokoji.

Kamarád z gymplu

Byl jsem pravděpodobně vychováván podobně jako většina mých vrstevníků, ale i tak jsem byl vždy trochu stranou od ostatních. Na své okolí můžu působit divně, snad namyšleně, nevím. Až ve svých dvanácti letech, po přestupu na gymnázium, jsem potkal člověka, který do budoucna velmi ovlivnil můj život. Mikuláš byl zároveň nejmenší a nejchytřejší ze třídy, doma neměli televizi ani auto. A byl evangelík. Skamarádili jsme se a postupem času jsem ho začal považovat za nejlepšího přítele. Díky němu jsem pomalu začínal zjišťovat, že věřící nejsou tak moc odlišní od ostatních lidí, a to, v čem se liší, nemusí být jen na škodu. Mnohokrát jsem tak během svých gymnazijních let byl u něj v rodině. Párkrát jsem se setkal s dalšími lidmi ze skupiny mládeže, do které patřil. Dvakrát jsem s ním byl na hudebním festivalu Otevřeno v Jimramově, který je mladých evangelíků plný. V žádném případě jsem si tehdy ale ještě nepřipouštěl, že by ze mne jednou mohl být také křesťan.

Po maturitě jsem šel studovat na vysokou školu do Prahy. Jelikož jsem nedostal přidělenu kolej, Miki mi navrhl, abych bydlel společně s ním, s jeho sestrou a s jejím budoucím mužem. Čtyři a půl roku jsem tak bydlel se třemi evangelíky, které dnes všechny považuji za své blízké přátele. Během této doby jsem začal s evangelíky také pravidelně chodit hrát fotbal, byl jsem dvakrát na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže. Stále vzpomínám, že když jsem přijel domů z prvního sjezdu a maminka se mě ptala, jaké to tam bylo, odpověděl jsem jí: „Bylo to tam bezva, ale nemusíš se bát, nemám v plánu konvertovat.“

Bod zlomu

Skutečný obrat u mě nastal až loni. V první polovině roku jsem byl na studijním pobytu ve Finsku a po návratu jsem zažil nejhorší léto ve svém životě. Nic mě nebavilo, nic mě nezajímalo, všechno mi bylo úplně jedno. Celkově jsem mnohem víc než dřív pociťoval absenci hlubšího smyslu života. Z těchto nálad jsem se dostal až s pomocí Mikiho, který mě vytáhnul na Sportovní pobyt evangelické mládeže. Během týdne sportování, ale i různých zamyšlení ve skvělém kolektivu jsem si konečně začal uvědomovat, že díky víře bych mohl najít to, co zatím postrádám.

Když jsem se pak v září vrátil z dalšího mládežnického Sjezdu, byl jsem si jistý, že chci začít pravidelně chodit do kostela a na některé z mnoha setkání mládeže v Praze. Začal jsem se účastnit večerních bohoslužeb pro mládež u Martina ve zdi. Dosti nervózně jsem se pak vypravil do jedné doporučené skupiny mládeže. Zažil jsem tam velmi příjemný večer a začal docházet pravidelně. Hned na prvním setkání jsem se navíc shodou okolností dozvěděl, že v daném sboru má začínat minikurz o základech křesťanské víry, který může sloužit jako předkřestní příprava. Výsledkem bylo, že jsem byl před pár dny pokřtěn.

Můj obrat naštěstí nevedl k žádnému rozkolu v rodině. Doma byli sice překvapeni a otec se mého křtu nezúčastnil, nesnažili se mi to ale nijak vymlouvat. Za to jsem jim velmi vděčný. Myslím si, že jsem k tomu všemu směřoval už dlouho. Obrovskou cenu pro mě má i to, že jsem si tu správnou cestu našel bez přispění rodičů. Teď už můžu jen zkusit vydržet a prosit Pána, abych z této cesty nesešel.

Jakub (1986)