Český bratr 5/2012.

Představme si, že se našemu sborovému společenství podařilo otevřít svému okolí. Naši blízcí z řad nečlenů církve se nás již nebojí. Naše evangelická komunita na ně nepůsobí jako nepřístupné ghetto. Naopak – průběžně vysíláme do svého okolí zřetelné signály typu: „Jsme tady, jsme fajn lidi a naše společenství je nastálo otevřeno všem zvědavcům a hledačům!“ Naplnili jsme tak první krok z navrženého misijního konceptu, který se autor těchto Misijních inspirací pokusil nabídnout laskavému čtenáři (Český bratr 5/2011).

V tomto bodě se dostáváme před další otázku: co z bohatství křesťanské víry nabídnout jako vhodný misijní obsah? Pokud se lidé z okolí našeho sboru nechají pozvat na naše přednášky, besedy, kulturní akce nebo jiné aktivity, co by mělo být jejich tématem? Co z obsahů naší víry má potenciál zaujmout lidi dříve lhostejné nebo podezřívavé? Dovolím si nabídnout vějíř nápadů, který si však v žádném případě nečiní nárok na úplnost.

Vztahy, vztahy, vztahy…

V našem libeňském sboru tvoří nyní zřejmě nejvýraznější skupinu rodiny třicátníků s více dětmi. S okolní veřejností máme otevřené vztahy především díky dětskému hřišti, které provozujeme. Pro cílovou skupinu mladší střední generace se pak jako misijní nabízejí především témata související s jejími typickými starostmi. Nabídnout tak můžeme například setkání o udržení a prohlubování manželského života, o lásce a kázni ve výchově dětí. Problematika vztahů je vůbec oblastí, kde má křesťanská víra vždycky co nabídnout. Kdo jiný by měl umět říci živé a osvobozující slovo o vině, hříchu, odpuštění a spáse než někdo z nás křesťanů?

Tělo a duše ve zdraví i v nemoci

Tématem, které zajímá lidi všech časů a míst, je zdraví a nemoc. Název knihy našeho autora Zdeňka Susy popisuje celou tuto širokou oblast ve výstižné zkratce: Tělo a duše ve zdraví a v nemoci. Pozvání na zajímavě pojmenovanou přednášku či besedu s křesťanským odborníkem na téma křesťanského vztahu k alternativní medicíně, k celostní medicíně, o křesťanské antropologii, o umění stárnout nebo o problémech umírání a smrti proto jistě nezůstane bez odezvy ani ze strany nečlenů sboru.

Bible, historie, kultura

Především vzdělanější lidi můžeme zaujmout přiblížením některých historických nebo kulturních aspektů existence křesťanské církve. Odkazy na hudební díla, výtvarná díla, biblické reálie a příběhy, odkazy na výrazné osobnosti církevních dějin (především z nám nejbližší české a evropské protestantské oblasti) se prostřednictvím inspirujícího řečníka mohou stát mostem k porozumění obsahům křesťanské víry. Tyto intelektuálněji laděné výpravy mohou ovšem mířit rovněž do žhavé současnosti, ke vztahu vědy a víry, ke křesťanským postojům v oblasti současné politiky a ekonomie…

Religionistická scéna a křesťané na ní

Křesťané také mohou nabídnout svůj pohled na současnou českou obecnou religionistickou scénu: proč neuznáváme horoskopy? Proč jsme zdrženliví k novopohanským hnutím? Co nás jako protestanty spojuje s jinými křesťanskými proudy a co nás od nich dělí? Z jakých důvodů se lidé i dnes stávají křesťany, ačkoli alternativní religionistická nabídka je tak nesmírně bohatá? Proč se nebojíme ohlašovaného konce světa v roce 2012? Jaká je vůbec křesťanské učení o budoucích a posledních věcech člověka i lidstva?

Organizační pětiskok

Výše naznačená témata by samozřejmě měla být průběžně otevírána i v běžných nedělních kázáních. Přesto však stojí za to pořádat i setkání jiného formátu, například přednášky, besedy, koncerty. Pak před námi stojí jako úkol následující „pětiskok“:

1. Popsat cílovou skupinu, kterou máme největší šanci zasáhnout
2. Stanovit téma a formu, které by pro ni mohlo být zajímavé
3. Najít a zajistit inspirujícího účinkujícího
4. Kvalitním způsobem zvládnout propagaci v mimosborovém prostředí
5. Akci vést tak, aby byla dobře organizačně zvládnuta a aby proběhla v příjemné atmosféře

Odměnou za všechno úsilí by nám pak mělo být vědomí, že jsme někomu z  hostů možná pomohli lépe porozumět tomu, co znamená být křesťanem. A snad se časem ukáže, že mu to umožnilo významný pokrok na jeho vlastní duchovní cestě.

Roman Mazur

Český bratr 5/2012.

Gustav Adolf Říčan ml. se narodil v Hovězí-Huslenkách dne 21. dubna 1912 jako nejmladší dítě do rodiny evangelického faráře a.v., Gustava Adolfa Říčana a Adély rozené Lány. Do dvoutřídky v Huslenkách nastoupil již jako pětiletý. Reálné gymnázium navštěvoval ve Valašském Meziříčí a v Třebíči. Vyrostl ve vysokého fyzicky zdatného sportovně založeného studenta. V roce 1930 sjezdil na kole celou střední Evropu. Ve svém cyklistickém deníku často cituje jako cíl své cesty Maďarsko, zemi předků, tolerančních kazatelů (během jízdy si opakoval maďarská slovíčka).

V roce 1931 začal studovat filologii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na fakultě navštěvoval jen knihovnické kurzy, kde složil nižší a vyšší knihovnickou zkoušku. Na Husovu bohosloveckou fakultu se zapsal jen jako mimořádný posluchač. Ale v roce 1932 se na ni hlásil již jako řádný frekventant.
V deníku píše: „Skončiv v pondělí 19. 6. dřinu studijního roku 1932–33 nižší státní zkouškou knihovnickou, očekával jsem dopravení svého kolečka. Chtěl jsem si ještě mezi tím privata industria odkolokvovat u tatíčka Hrejsy (prof. Ferdinand Hrejsa) všeobecné dějiny církevní, avšak aviso z Masarykova nádraží mne ve středu nečekaně brzy vytrhlo ze studia a vzalo k němu všechnu chuť. Odložím si to na září, o prázdninách bych byl stejně takto nabyté vědomosti vytrousil na cestách po nivách československých a maďarských; v září tedy začne soustavnější studium na státnici, při níž bych chtěl v únoru čestně obstát. Hned jsem tedy shledal předem zaslaný zvonek, pumpu a brašnu a vydal se radostně na nádraží. Kolečko mne tam čekalo zcela v pořádku, jen červený zadní blatník nikterak nepásl k modrému kolu; zkrátka zvrtal to Lojzek, již jsem mu poradil, ať si k modrým šatům koupí červené katě. … S 60 Kč, rezervní duší a velkou kuráží vyjel jsem před 5. hodinou z Husodomu, kdež jsem měl přes noc kolo u domovníka. Pražská dlažba je známá a v Hloubětíně jsem si oddychl, že ji mám již s krku. Počasí bylo nejisté, mírný deštík mne tam chvíli zdržel. Napumpoval jsem zatím kolo, uvázal kabát na nosič, na němž pod batohem, správně česky ruksak řečeným, jsem měl ještě starý plášť a deku z ASO za 6 Kč. Přestalo pršet a já vyraziv pražský prach z obuvi své vyrazil jsem třicítkou po krásné silnici (Poděbradce) do Sadské, kde jsem odbočil na Nymburk a přes Oskořínek asi v 9 hodin dorazil do Bošína k Jirkovi Pospíšilovi (farář ČCE) – 66km. Tam jsem oddal svůj hladový žaludek péči pečlivé hospodyňky Aničky, jež jej dobře znala již z Třebíče.“
Z deníku z roku 1933:
„Z Mukačeva až do Rokosova byla velmi špatná silnice, ale odtud již byl krásný beton, takže jsem se rozhodl jet dále za Chust (65 km). Tu jsem si koupil aluminiovou polní láhev a trochu proviantu. Od Chustu byla stále krásná silnice přes Tiačevo (30 km), Terešvu do Akny Slatiny (37 km). Tam jsem sfáral 150 m pod zem a byl proveden po (solném, pozn. red.) dole, což stálo jen 2 Kč.
Již bylo 5 hodin, když jsem jel dále do Velkého Bočkova, nejvýchodnějšího místa mé cesty. Jen asi 10 km odtud se ohýbá Tisa na sever k Jasině. Od Tiačeva jsem jel stále podle hranic Rumunska a potkával hodně financů. Na noc jsem se vrátil do Akny Slatiny a přenocoval tam. Kupováním zbytečností  jsem byl finančně vyčerpán, v kapse 15 Kč a do Kysaku, kde jsem u Miži (evang. a. v. farář později konsenior Michal Čop, 1906-1969, pozn. red.) nechal 100 Kč přes 300 km daleko. Chtěl jsem tu túru udělat za den, proto když jsem se ve středu probudil v 1 hod., začal jsem se pomalu vypravovat a o ve 2.30 vyjel do tmy. Baterka mi pěkně svítila, silnice byla hlídaná financi, takže jsem tmou bezpečně jel do Terešvy, kde mne chytil déšť. Asi hodinu jsem musil počkat a pak v plášti dále do Chustu. Zatím se vyjasnilo, takže v Berehově (128 km) jsem byl už v 9 hodin ráno. Nyní jsem si dal, že jsem nejel známou cestou na Mukačevo, Užhorod, ale kratší přes Čop. Kousek za Berehovem mne chytil déšť, takže 60 km do Čopu jsem se musil prodírat mořem bláta. To jsou jihoslovenské silnice!! Bylo to dobrých 5 hodin namáhavé jízdy. Z Čopu to přišlo poněkud lépe, ač byl silný protivítr. Přes Královský Chlumec (20 km) jsem jel k Novému Mestu pod Šiatorom, ale chtěje si nadejet přes Jastrabie, udělal jsem druhou hloupost. U Bodrogszentmaria (22 km) jsem se dal převézt pramicí přes Bodrog. Ze Zemplína to šlo těžko pískovitou silnicí do Jastrabia (8 km) a pak trochu lépe přes Branč (Zemplínsky Branč, pozn. red.) do (Zemplínského, pozn. red.) Klečenova (15 km); kde mne zastihla tma a nocoval jsem u starosty na seně (253). Vyspal jsem se velmi dobře, neboť to byla nejlepší a nejnamáhavější túra, již jsem kdy dělal.“

V letním semestru 1935 studoval na bohoslovecké fakultě univerzity ve Štrasburku, odkud podnikl cyklistické výlety do Paříže Montpellier a Marseille. Studium v Praze ukončil v únoru 1936, obdržel dekret volitelnosti za vikáře a také stipendium do Basileje. Odtud uskutečnil cyklocestu kolem Německa, Švýcarska a do Itálie. Vikariát začal 1936 v Jasenné u Vizovic, v září byl ordinován v Přerově synodním seniorem Dr. Josefem Součkem. Od 1937 byl vikářem v Mělníce, později v Zádveřicích, v Kutné Hoře s určením pro kazatelskou stanici ve Zruči n. Sázavou, kde se podílel na budování sboru.

Roku 1939 se stal farářem ve Veselí u Jimramova a v roce 1940 se oženil s Drahomírou Rivolovou. Během války se za podpory své manželky aktivně zapojil do odboje. Zajišťoval přístřeší pronásledovaným a poskytoval pomoc partyzánským skupinám na Českomoravské vysočině. Manželům Říčanovým se narodilo pět dětí: Gustav, Noemi, Pavel, Daniel Rudolf, Daniel.

Po deseti letech se přestěhovali z Veselí do Suchdola nad Odrou. K původně německému sboru měl Říčan vztah, protože tam působili jeho předkové. Obvod sboru činil 90 obcí, náboženství se vyučovalo na 19 školách, což bylo vlakem 246 km a 118 km pěšky. Služby Boží se konaly na 13 místech. Jeho manželka Drahomíra vzpomíná, že se v té době v podstatě nezdržoval doma. Cesty částečně realizovat na kole, později na motocyklu. Sbor se dařilo zaopatřovat jen za pomoci seniorátu, společnosti Snahy a obětavých laických kazatelů. V Suchdole se předpokládalo, že farář na tomto sboru se částečně zaopatří chovem domácích zvířat na velkých zahradách a ve farních chlévech. V těch letech však na rodící se sbor začaly dopadat rány v podobě násilné socializace, ateistické výchovy ve školách, církevních tajemníků a boje proti církvím. Nebylo lehké být nadšeným kazatelem slova Kristova a současně přihlížet, jak členové odpadají od víry. Pro G. A. Říčana nebylo zatěžko podnikat daleké pastorační cesty za evangelickými rodinami ve vzdálených obcích. Oporou mu byla manželka, která dokázala vést nedělní školu, mládež, vypomáhat s doprovodem na harmonium, zastoupit při zvonění, úklidu sborových místností a svým zaměstnáním jako sestra v jeslích posilovat rodinný rozpočet ubohého farářského platu.

Říčana zaujalo unikátní téma Moravských bratří ze Suchdola, navázal kontakt s potomky J. A. Komenského, v roce 1958 organizoval oslavy 100 let postavení kostela, zasloužil se o pomník J. A. Komenského před budovou základní školy. Byl pořadatelem oslav 300. výročí Komenského v Suchdole, podílel se na odhalení pamětní desky Komenského u tzv. lípy Komenského v Suchdole a otevření památníku J. A. K. ve Fulneku. Intenzivně se také zabýval reformovanými na Slovensku a Františkem Palackým. Publikoval v církevních periodikách i v časopisech historických a regionálních, některé práce sepsal v němčině.

Jeho mladší kolegové jej pamatují jako dobrosrdečného, skromného, svérázného hromotluka plného zdraví. Přesto zemřel v 61 letech v Suchdole nad Odrou na zákeřnou nemoc. Na jeho náhrobku na suchdolském evangelickém hřbitově stojí slova Žalmu 63,4: „Milosrdenství Tvé jest lepší nežli život“.

Redakčně zpracováno podle Marka Říčana

Český bratr 4/2012.

Martina Sklenářová (1973) vystudovala speciální pedagogiku v Praze a v rámci celoživotního vzdělávání absolvovala pětiletý psychoterapeutický výcvik. Pracovala v protidrogové oblasti, později jako odbornice na poruchy chování v pedagogicko-psychologické poradně v Brně. Spolupracuje s centrem pro rodinu, kde vedla rodičovské skupiny v kurzu efektivního rodičovství. V únoru 2012 nastoupila do ústřední církevní kanceláře na post náměstkyně pro personalistiku a vzdělávání. Má devítiletého syna.

Odkud pocházíte a kde jste vyrůstala?

Pocházím z razoviteho regionu, jak zpívá Jaromír Nohavica, z Ostravy. Vyrůstala jsem v neevangelickém, velmi dělnickém prostředí. Neměla jsem žádné extra předpoklady stát se evangeličkou, ale osud tomu chtěl. Dostala jsem se k víře a konvertovala k evangelíkům. Předcházelo tomu období hledání v různých společenstvích, také u katolíků. Když jsem přišla v roce 1993 studovat do Brna, začala jsem chodit do evangelického sboru v Židenicích. Ke křtu mě připravoval farář Pavel Kašpar. Od dvaceti let jsem tedy evangeličkou. Ostrava mi dala sociální cítění, Brno duchovní domov a Praha vzdělání a odbornost.

Co bylo ve vašem životě zlomovým momentem?

To je velmi osobní otázka, ale k mému životu a víře zásadně patří. V roce 1989 jsem se léčila na onkologii v Ostravě pro rakovinu lymfatických uzlin. Bylo to na rozhraní dětství a dospělosti, také na hranici bláznovství a životní bdělosti. A to zásadně ovlivnilo mé hledání. Probudilo to otázky po smyslu života, jakousi lásku a touhu po duchovním životě. Ta už byla ve mně zasazená, jen se možná probudila. Sobě říkám, že rakovina mi zachránila život. Nasměrovala mě správným směrem. Bůh mě vedl a byl mi blízko. Myslím, že to tak mělo být, že jsem měla něco pochopit. V tom revolučním roce se děly velké věci ve společnosti i v mém životě. Vnímala jsem tehdy všechno velmi senzitivně, měla jsem po chemoterapiích deprese a rozjitřené vnímání. Viděla jsem, že všechno stojí na začátku. Život společnosti i můj život. Chtěla jsem strašně žít a být užitečná.

Co vás přivedlo do výběrového řízení?

Vzešlo z osobního setkání se synodním seniorem Joelem Rumlem a jeho náměstkem Pavlem Kašparem. Už tři roky jsem pracovala externě pro faráře a presbytery, přednášela jsem také ředitelům a pedagogům škol Evangelické akademie, přicházela jsem s tématy z praxe. Pracovat pro církev byla pro mě výzva. Byla v tom také touha po změně, posunout dál dosavadní zkušenosti, jít sloužit. Vždycky jsem chtěla pracovat s lidmi, se vztahy. A najednou přišla nabídka, která v dlouhodobém horizontu zapadala do mých tužeb a představ. Znamenalo to odejít z Brna. Vzala jsem to jako misi, jako službu církvi, kterou poznám i z jiné stránky. Na tu spolupráci se těším a myslím, že mám i co nabídnout.

Co je náplní práce náměstkyně pro personalistiku a vzdělávání?

Je toho dost. Fúzovaly vlastně dvě pozice: personalistika obnáší veškerou mzdovou agendu všech zaměstnanců církve, povolávání farářů, kaplanů, změny úvazků, přípravu materiálů do zasedání synodní rady, přípravu materiálů na synod, z novějších věcí také např. supervizi. Dál sem patří celé oddělení výchovy, oddělení mládeže, bdění nad Bratrstvem, různé projekty. V těchto dnech je zde například zástupce švýcarského HEKSu a zabýváme se projekty, které běží a které švýcarská strana podporuje. Je toho ještě víc, postupně se se vším seznamuji a pronikám do toho.

Pod heslo vzdělávání patří pozice ředitele ústředí Evangelické akademie. Naše církev je zřizovatelem pěti škol sdružených do Evangelické akademie. Sama jsem jednu ze škol Evangelické akademie absolvovala, pak jsem na brněnské VOŠce tři roky externě učila, připravovala odborné semináře a supervizi pro učitele. Propojení s personalistikou se tedy v mé osobě přímo nabízelo.
Převzala jsem vlastně práci po dvou úspěšných mužích, Janu Dusovi a Martinu Čechovi, s kterým externě spolupracuji. A to je pro mě taky výzva. Ani s jedním z nich jsem se na ústředí už nesetkala, takže mnoho věcí musím objevit a promyslet sama. Snažím se navázat na to, co už bylo vykonáno a naslouchat zakázce vedení církve, kam má vše dále směřovat. Časem si mohu dovolit přinést vlastní nápady.

Jak jste přežila stěhování do Prahy?

To bylo náročné. Nikdy jsem se nechtěla stěhovat v zimě a už vůbec ne v únoru. To je můj kritický měsíc. A všechno se stalo. Asi si má člověk vyzkoušet to, z čeho má strach. Jsem ráda, že jsme to zvládli, hlavně můj malý syn, který vůbec netoužil někam odcházet. Musela jsem nasadit velké motivační páky na to, abych ho přesvědčila, že to bude dobré. V nové škole už má nejtěžší dobu za sebou. Teď už přijdou klidnější časy, já jsem se v práci už taky zorientovala, navíc přichází jaro.

Řeší se problémy v církvi jinak než v jiných institucích?

Úplně první a zásadní je, že se zde oslovujeme milá sestro, milý bratře. To je brána k tomu, že všechno bude jinak. Vychází se z Božího slova a pracuje se s ním. K tomu tradice a evangelictví. Je to prostě jiné, než v jakékoli jiné organizaci. Je to práce duchovní a s duší. Člověk očekává, že tady budou dobré vztahy, protože to má spojeno se základní lidskou slušností, s potřebou mít dobré vztahy s bližními. A to se tady naplňuje. V církvi lidé hůř pracují s nesympatií, s odmítnutím, ale někdy i s kázní (ne tou Boží). Pracovala jsem v poradně v ryze ženském kolektivu, kde jsme mezi sebou měly také velmi pěkné vztahy, ale zde jsem také vděčná za kolegy muže. Trochu se učím, jak to funguje, a těší mě, že jsem byla tak dobře přijata.

Je výhoda, nebo nevýhoda být ženou na vedoucím postu?

Pracuji na ústředí ve čtvrtém a třetím patře, na oddělení plném žen a musím říct, že je to velká výhoda. Na druhou stranu vím, že nemohu nabídnout takové typické mužské lineární myšlení. Pokouším se uplatňovat to obohacující ženské chování a zároveň se snažím být věcnější například při jednáních. Aby to bylo rychlejší, abychom se někam posunuli.

Máte nějaké osobní a profesní přání do budoucna?

Mým přáním je, aby za mnou byl vidět kus práce, až budu jednou odtud odcházet. Aby to přineslo konkrétním lidem radost, abych byla na svém místě užitečná. A profesně: myslím, že by naší církvi prospělo, kdyby občas poslala rozum do srdeční krajiny. Chtěla bych konkrétně podpořit faráře, aby nevyhořeli, ale mohli dál rozdávat i radost. S některými jsem měla tu čest už spolupracovat.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?

Vzkázala bych všem heslo, které mi říkal vždycky můj tatínek. Když jsem byla v pubertě, tak jsem se tomu ušklíbala, ale čím jsem starší, tím si toho víc cením. Tatínek říkal: „Úsměv nestojí ani korunu.“ Takže, milí čtenáři, nebuďte skoupí na úsměv pro druhého!

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 4/2012.

Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.

Letos 2. února se uzavřel život Hermíny Duškové, členky dejvického evangelického sboru a významné české mecenášky umění. Psali jsme o ní před rokem v diakonické rubrice, když v krabčickém Domově slavila 101. narozeniny. Psali jsme také o rozsáhlých sbírkách umění nevyčíslitelné hodnoty, které shromáždil její manžel a které po jeho smrti věnovala předním českým muzejním institucím, čímž trvale obohatila kulturní dědictví našeho národa. Na tomto místě  o ní budu mluvit jako o tetičce, tak jsem jí říkal celý život.

„Pavlíčku, máš dobré zimní boty?“ zaznělo, je to sotva pár měsíců, z tetiččiných úst. Bylo to při návštěvě u ní v Krabčicích, kde pobývala poslední rok života. Po mozkové příhodě se jí špatně mluvilo, ale bylo vidět, že chce a má co říct. „Pavlíčku, kup si zimní boty,“ zašeptala znovu, když viděla můj nechápavý výraz. „Na Václavském náměstí u Bati. Já ti na ně dám. Mám tady v šuplíku dvacet korun, kup si dobré zimní boty.“ Co na tom, že byla v tu chvíli v čase o sedmdesát let zpátky! Láska a zájem o druhé byly v ní po celý hluboce zakořeněny, tvořily jakési předznamenání v notové osnově jejího života. A jak je patrné z té úsměvné krabčické příhody, láska a zájem o druhé ji neopouštěly ani tehdy, když tělo i hlava přestávaly fungovat.

Odkud se to všechno bralo, co bylo zdrojem téhle její lásky? „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ To byl tetiččin konfirmační verš. A tetička podle něho žila. Že sloužit Hospodinu znamená především sloužit druhým. Pokud se to můžeme někde učit, tak právě u ní. „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ To bylo jedno z hesel jejího života. Tak ji znali naši předkové, kterým jako distributorka léčiv zachraňovala život, leckdy s nasazením toho vlastního. Tak ji znal dejvický sbor v její obětavosti a při četných setkáních. Tak ji poznávali zástupci různých kulturních institucí, s nimiž ohledně manželových sbírek ochotně a precizně spolupracovala. Tak ji poznávala celá naše široká rodina, za první republiky, za války, v dobách komunismu i dnes. Na každého pamatovala, ptala se, posílala finanční nebo materiální pomoc. Neměla v životě nouzi. Přesto žila v neobyčejné skromnosti, nepotrpěla si na luxus, jako by ani nešlo o ni.

Vzpomínám, jak kdysi říkala o svém velkém daru českému národu: „To pro mě nebylo zatěžko sbírku našemu národu věnovat, když si uvědomím, o co náš národ přišel po bitvě na Bílé hoře…“ Český stát ji mohl ocenit nedávno, ještě by to stihl za života. Byla navržena na státní vyznamenání k 28. říjnu 2011. Nominaci pečlivě připravenou dejvickým evangelickým sborem podpořila celá řada expertů a významných kulturních institucí. Těšili jsme se, že v den výročí republiky uvidíme tetičku v televizi a uslyšíme slova prezidentova kancléře: „Prezident republiky uděluje medaili za zásluhy Hermíně Duškové…“ Přesto byl nakonec náš hradní pán jiného názoru. Nu což, přejme mu to. Hermína Dušková se už teď těší jiné slávě – té nebeské. Jako bych slyšel místo fanfár z Libuše andělské chóry. A do toho hlas: „Hospodin zástupů uděluje nebeské občanství za mnohé zásluhy, ale také a především ze své velké milosti, Hermíně Duškové.“ V nebeském auditoriu tleská tetiččin manžel Bohuslav spolu s těmi, kdo nás na věčnost předešli. A co teprve ten nebeský raut potom! Já vím, je to jen obraz, představa.

Věděla to i den před smrtí, kdy jsme spolu s ní a dejvickými faráři Hudcovými slavili v Krabčicích večeři Páně, tetička zpívala a připojila se i k modlitbě. Jako by ji vděčnost za celý bohatý život neopouštěla ani na jeho sklonku, ani v obtížích stáří, ani ve chvíli, kdy by mnozí řekli, že už to nestojí za to. Ona věděla, že stojí. Ona věděla, vím to jistě, že je před ní další cesta, že jde za lepším, vstříc dobré budoucnosti. Proto ani rozloučení nemusí a nemá vyústit ve smutek, nýbrž v radostnou naději. A tak se loučíme s Hermínou Duškovou v této naději. A s velikou vděčností za celý její bohatý život. My, její vděční dlužníci.

Pavel Hanych