Český bratr 7+8/2013.

Češi, Korejci, Japonci a další.

V České republice žije mnoho křesťanů, kteří k nám přišli z ciziny za prací nebo studiem. Někteří se účastní českých bohoslužeb a života místních sborů, jiní tvoří samostatná cizojazyčná společenství, do značené míry nezávislá na českých církvích. Korejská komunita v Praze-Kobylisích je v tomto ohledu výjimečná. Nešla ani cestou plné integrace do českého církevního života a splynutí s ním, ani cestou izolace a uzavřenosti vůči českým církvím, ale usiluje o rozsáhlou spolupráci a přátelské soužití s českými křesťany, aniž se přitom vzdává své autonomie i vlastních jazykových, kulturních a bohoslužebných specifik.

Kořeny česko-korejského společenství ve sboru ČCE v Praze-Kobylisích sahají do první poloviny devadesátých let minulého století. Na počátku stála společná iniciativa faráře Jong Sil Leeho, kazatele tehdy ještě plně samostatného korejského sboru v pražském Karlíně, a kobyliského faráře Jiřího P. Štorka. Nejprve spolu jednali o možnosti společných bohoslužeb kobyliského a karlínského sboru, ale nakonec dospěli k myšlence založení korejského sboru, který by v Kobylisích žil pod jednou střechou a „společně dýchal“ s českým sborem.
Takový model soužití byl ovšem nejen u nás, ale prakticky v celé Evropě nevyzkoušený a dodnes zůstává jedinečným. Jasnější obrysy získával teprve postupně a ani dnes pro nás nepřestává být trvalým úkolem a výzvou. Od roku 1995 se začaly některé korejské rodiny účastnit kobyliských bohoslužeb. Povzbuzením pro snahy o sbližování českých a korejských křesťanů v Kobylisích byla misijní dohoda mezi Českobratrskou církví evangelickou a Presbyterní církví Koreje, uzavřená v březnu 1997. Mimo jiné se v ní deklaruje, že „obě církve budou spolupracovat při zvěstování evangelia Korejcům žijícím v České republice“. Tato spolupráce nabyla konkrétní podoby 3. října 1999, kdy se za účasti asi čtyřiceti Korejců konaly první česko-korejské bohoslužby v kobyliském kostele U Jákobova žebříku. Od té doby zůstávají tyto společné bohoslužby, slavené (kromě letních prázdnin) každou první neděli v měsíci, páteří česko-korejského soužití. Vedle toho se Korejci od roku 2000 scházejí k vlastním korejským bohoslužbám, které probíhají po bohoslužbách českých. V dalších letech se ke korejské komunitě přidalo i několik japonských křesťanů, kteří v roce 2008 vytvořili samostatný sbor s vlastním farářem, rovněž „pod střechou“ kostela u Jákobova žebříku. V roce 2010 se tu začali setkávat také mongolští křesťané, kteří ovšem po dvou letech odešli do větších prostor na pražském Jižním Městě.

Hlavním motivem budování mezinárodního společenství U Jákobova žebříku bylo a je přesvědčení o jednotě církve jako Kristova těla, které se manifestuje obecenstvím kolem Kristova stolu. Pospolitost kobyliských národů je viditelným znamením toho, jak Kristus překonává rasové, národnostní, kulturní a sociální rozdíly. Pro korejské křesťany je kobyliský sbor místem, kde se navzdory svému odloučení od rodné země mohou cítit jako doma a kde zároveň vnímají vstřícnost a pohostinnost ze strany české společnosti, v níž jinak stále ještě narážejí na xenofobii. Korejci i jiné národy u nás nacházejí prostor pro pěstování vlastní identity, která se však nevymezuje nepřátelsky vůči české kultuře, ale snaží se jí porozumět a objevovat její hodnoty. U Jákobova žebříku nacházejí azyl mnozí další, kteří jsou nebo se cítí být na okraji společnosti či církve, ať už jsou to pacienti nedaleké Psychiatrické léčebny v Bohnicích nebo homosexuální křesťané ze sdružení Logos.

Co všechno Češi, Korejci a Japonci v Kobylisích společně podnikají? Vše, co nám jazyková bariéra dovolí. Několik Korejců se domluví česky, avšak „jednací řečí“ bývá často angličtina. Ekumenické bohoslužby s vysluhováním večeře Páně již byly zmíněny; káže český nebo korejský farář, celé bohoslužby se překládají, písně se zpívají společně v obou jazycích. V minulém roce k těmto bohoslužbám přibyla také česko-korejská nedělní škola, při jejíž přípravě se střídají čeští a korejští učitelé; na biblický program navazují výtvarné kroužky pro děti. Zástupci Korejců a Japonců se účastní schůzí českého staršovstva a pravidelně se scházejí také všichni faráři (dva čeští, dva korejští a jeden japonský). Jednou za dva měsíce pořádáme česko-korejskou mládež, některé korejské děti se účastní české konfirmační přípravy. Od roku 2001 se vždy na počátku adventu koná společný bazar jídel: kulinářsky zdatní zástupci všech kobyliských národů navaří a napečou a po bohoslužbách si připravená jídla vzájemně prodáváme a samozřejmě se také dobře najíme. Výtěžek z této akce je určen na koupi dárků, které o vánocích faráři předávají chronicky nemocným pacientům v bohnické léčebně. Od roku 2003 je první květnová neděle ve znamení česko-korejského dne, plného různých (dříve sportovních, dnes spíš tanečních či dětských) aktivit, které se odehrávají obvykle na dvoře a jsou završené společným obědem. Příležitostí k setkání, sdílení a spolupráci je však během roku mnohem víc; Noc kostelů, kde mimo jiné vystupuje smíšený česko-korejský pěvecký sbor, den dětí (u nás skutečně mezinárodní) na začátku června, předvánoční a předvelikonoční výtvarné dílny, zářijový sborový výlet, koncerty korejských a japonských hudebníků u Jákobova žebříku i v pavilonech a v kostele bohnické léčebny. Korejci také přispívají k hospodaření sboru (díky jejich obětavosti byla postavena zvonice), máme společný sociální fond. V prostorách sboru má sídlo Středoevropské centrum misijních studií, které založili Korejci.

Soužití s korejskými křesťany je pro nás (ne vždy snadnou) školou porozumění a tolerance, společného zvládání rozdílů a hledání toho společného, školou bratrství a sesterství v Kristu. Tento rozměr našeho společenství si nejvíce uvědomuji na českých a korejských dětech, které se spolu setkávají, hrají si a dorozumívají se často snadněji a přirozeněji než my dospělí. Pevně doufám, že tyto děti již natrvalo zůstanou imunní vůči nacionalismu a rasovým předsudkům.

Ondřej Kolář

Český bratr 7+8/2013

Jong Sil Lee (1956) je kazatel Presbyterní církve v Koreji. Studoval historii a teologii v Soulu a misiologii v Anglii. Zájem o studium života církve za socialismu jej přivedl do České republiky. Jako kazatel slouží od roku 1997 v kobyliském sboru v Praze nejen Korejcům, ale také Japoncům a dalším věřícím. Je ženatý, má jednoho syna a malou vnučku.

Odkud pocházíte a kde jste prožil své dětství?

Já jsem ze Soulu, z hlavního města. Narodil jsem se v hornické vesnici nedlouho po ukončení korejské války.

Kdy jste se setkal s křesťanstvím a kde jste studoval teologii?

Od svých dvanácti let jsem žil v Soulu, protože moji rodiče se rozhodli přestěhovat do hlavního města kvůli vzdělávání nás dětí. Protože jsem potřeboval kamarády, začal jsem chodit do kostela. Když jsem studoval dějiny na jedné křesťanské univerzitě v Soulu, rozhodl jsem pro studium teologie. Po bakalářském studiu jsem začal studovat teologii v Presbyterním teologickém semináři, který provozuje Presbyterní církev v Koreji. To je moje církev, tam dnes patřím.

Jak žije a jak je velká Presbyterní církev v Koreji?

První sbor mé církve byl založen v Severní Koreji v roce 1884. Misionáři z Presbyterní církve USA otevřeli v Koreji svou misii. V roce 1901 byl založen Presbyterní teologický seminář v Pchjongjangu v Severní Koreji. Pchjongjang byl tehdy nazýván korejským Jeruzalémem. V roce 1907 začala být Presbyterní církev v Koreji organizována. Teď má 8 305 místních sborů a 2 852 125 členů. Průměrně 80 procent z nich se angažuje v různých sborových programech, misii a bohoslužbách.

Kdy a proč jste přišel do Evropy a do České republiky?

Studoval jsem misiologii v Anglii a také jsem chtěl poznat zkušenosti ČCE v socialistické společnosti. Proto jsem přijel v roce 1993 do Prahy. Podle misijní dohody mezi vaší a korejskou církví pracuji od roku 1997 jako pracovník pro výměnu zkušeností církví stejného vyznání.

Jak začala vaše spolupráce s Českobratrskou církví evangelickou?

S Jiřím Štorkem, tehdejším kobyliským farářem, jsem se seznámil prostřednictvím bratra Gerharda Reininghause, tajemníka pro ekumenu a vnější vztahy. Když jsme jako faráři rozprávěli o církvi, nebyli jsme dva, ale jeden. Jak jsme si navzájem sdělovali své chápání círvkve a poznatky týkající se jejích současných problémů, stávala se nám naše spolupráce i naše cíle jasnější.

Jak vypadala v počátcích vaše spolupráce se sborem v Kobylisích?

V počátcích to bylo složité kvůli nedostatku mých vědomostí o české církvi, a po smrti Jiřího Štorka to bylo ještě složitější. Ale nyní jsem s naší spoluprací v Kobylisích spokojen.

Čím se liší korejské a české bohoslužby?

Zatímco česká bohoslužba je tradiční a liturgická, korejská bohoslužba je úplně jiná. Korejská církev má také svou liturgii, ale v programu bohoslužeb jsou upřednostňováni nevěřící lidé, aby právě oni neztratili zájem o evangelium a církev. Neznamená to ale, že pro korejskou církev není liturgie důležitá. Jsou jen jiné priority.

Co společně děláte? K čemu zvete Čechy a k čemu zvou oni vás?

Češi i Korejci děláme hlavně společnou bohoslužbu, společnou večeři Páně a společný křest. Chceme spolu chválit Boha. To je nejdůležitější zájem. Jsme jeden sbor. Chceme se navzájem učit a společně řešit starosti i práci.

Co je česko-korejský den? Jak často bývá?

Česko-korejský den je již tradičním každoročním májovým programem v Kobylisích, přičemž Korejci připravují korejské masové pochoutky „bulgogi“ a griluje se, Češi pečou sladkosti. Ale od té doby, co v Kobylisích přibyly další národnosti – Japonci, sestry z Konga – nazýváme setkání Mezinárodní den v Kobylisích. Koná se vždy první neděli v květnu po společné mezinárodní ekumenické bohoslužbě. Je to významný den, protože všichni členové všech národů se poznávají navzájem zase trochu z jiného úhlu. Druhým rokem v o Mezinárodním dni tančíme českou mazurku, kdy nejen pánové z Česka zvou dámy z Koreje, ale také dámy z Česka zvou pány z Koreje k tanci.

Připravujete nějaké další společné programy?

Kromě zmíněného Mezinárodního dne se konají i jiné zajímavé programy. V listopadu bývá mezinárodní bazar jídel. Z výtěžku z prodeje kupujeme dárky pro pacienty psychiatrické léčebny v Bohnicích. Poslední dobou se díky aktivní spolupráci pánů farářů Ondřeje Koláře a Kwanghyun Ryu (oba jsou druhými faráři z každé komunity) rychle rozvíjí program zaměřený na děti a mládež. Máme například program na Den dětí, kdy české i korejské děti mohou vyzkoušet a hrát české a korejské tradiční společenské hry. Opomenout nemohu také Noc kostelů, které se náš sbor účastnil již po třetí.

Co pro vás znamená mezinárodní společenství?

To je společenství, kde vyznáváme jednoho Boha a jednou víru navzdory kulturním a jazykovým rozdílům. Je to místo, kde se učíme trpělivosti, lásce a naději, tj. v podstatě učení Ježíše Krista.

Jak se žije vaší rodině v České republice a jak často se podíváte do vlasti?

Žije se nám dobře. Jiným slovem se to nedá vysvětlit. Manželka mě celou dobu perfektně podporuje v mé práci. Syn je již dospělý, ženatý a s nedávno narozenou dcerou žije a pracuje v Praze. Snacha vyrostla v cizině, takže má blíž k místní kultuře. Do Koreje se podíváme v průměru jednou ročně.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 7+8/2013.

Ceny za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí Gratias agit uděluje každoročně Ministerstvo zahraničí. Letos tuto cenu obdrželo čtrnáct laureátů. Ve slavnostním prostředí Velkého sálu Černínského paláce na Pražském hradě přijali všichni laureáti cenu Gratias agit z rukou ministra zahraničí a místopředsedy vlády České republiky Karla Schwarzenberga.

Marie Provazníková

Mezi oceněnými byla také laická kazatelka z českého evangelického bratrského sboru ve Veselynivce na Ukrajině Marie Provazníková. Její české kořeny sahají do doby pobělohorských exulantů. Než odešla do důchodu, pracovala v místním družstvu jako dojička. Po osamostatnění Ukrajiny navázali krajané kontakty se starou vlastí, v roce 1996 byl obnoven Nezávislý český evangelický bratrský sbor ve Veselynivce. Marie vzala na svá bedra přípravu kázání i nároky pastýřské služby. V roce 1999 byla ordinována synodním seniorem Pavlem Smetanou ke službě slova a svátostí. S velkou pečlivostí vede každou neděli ve Veselynivce bohoslužby, jezdí pravidelně na farářské kurzy, byla předsedkyní krajanského spolku, srdečně přijímá všechny přijíždějící z Česka včetně učitelů, kteří v létě učí děti češtinu – jazyk jejich předků. V současné době vychovává obětavě svá tři osiřelá vnoučata. Svým celoživotním postojem, přirozenou autoritou a odhodláním pomáhat dobré věci přispívá šíření dobrého jména České republiky na Ukrajině.

 

Bohuslava Bradbrooková

Další oceněnou evangeličkou byla lingvistka Bohuslava Bradbrooková, členka pražského jarovského sboru, která prožila téměř celý život v emigraci ve Velké Británii. Vystudovala češtinu, angličtinu a slovanské literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

V roce 1952 uprchla z komunistického Československa, získala doktorát na Oxfordu a věnovala se pedagogické činnosti na několika univerzitách, mj. i v Cambridgi. Dr. Bradbrooková se řadí mezi přední odborníky na život a dílo Karla Čapka, založila Britskou skupinu Společnosti pro vědy a umění. Je autorkou sedmi knih –  odborných i  autobiografických. Po celý život byla zapálenou šiřitelkou české a slovenské kultury v anglosaském prostředí. Od roku 2008 žije Bohuslava Bradbrooková opět v Praze.

Daniela Ženatá

Český bratr 6/2013.

Krajané v Chorvatsku slavili postavení kostela

Bílá dodávka potulného kazatele Petra Brodského vezla tentokrát šest cestovatelů. Synodní kurátorku Liu Valkovou, člena synodní rady Pavla Kašpara s manželkou Janou, neúnavného pětaosmdesátníka Miroslava Frydrycha, faráře, který má v oblasti příbuzné. Dále řidiče a velitele Brodského a šéfredaktorku Českého bratra, autorku těchto postřehů.

V pátek 10. května 2013 jsme v pozdním odpoledni dorazili do chorvatského Daruvaru. Na hlavním náměstí sídlí nakladatelství Jednota, které patří Svazu Čechů v Chorvatsku a které vydává v češtině noviny, časopis Jednota a dětský časopis Koutek. V současnosti žije v Chorvatsku přibližně devět tisíc Čechů. Ve dvoře rozsáhlého objektu sídlí česká školka a škola J. A. Komenského, kde se vyučuje česky. I na místním gymnáziu mají české oddělení, kde probíhá výuka všech předmětů v češtině. Ministerstvo podporuje český prvek v oblasti každoročním vysláním dvou českých učitelů na zdejší školy. Jak jsme se později dozvěděli od vedoucí nakladatelství Libuše Stráníkové, pro rodiny je prestižní záležitostí dostat dítě do české školky či školy. A jako cizí jazyk se učí češtinu na devět set dětí z Daruvaru a okolí.

Druhá česká škola je v Končenicích, kde také žije silná česká menšina. V Chorvatsku pracuje na třicet Českých besed, které se věnují šíření české kultury, a jsou zaměřené hlavně na hudbu, tanec a divadlo. Není divu, že jsme se osvěžili pivem jménem Staročeško a dozvěděli se, že Čechy postavený pivovar v Daruvaru vaří pivo už od dob první republiky. A úplně cizí místní kluk, který nás na ulici míjel a zaslechl, že mluvíme česky, nás nahlas a pěkně pozdravil: „dobrý den“.

V sobotu dopoledne jsme navštívili evangelický luterský sbor ve Velkých Zdencích. Tam nás čekalo pár lidí v hezkém opraveném domku přetvořeném na útulný kostelík. Farář Predrag Gazibara je Chorvat, ale česky rozumí. Ženu má Češku, z přítomných lidí asi polovina rozumí a mluví česky.  Jaruška, členka sboru a předsedkyně České besedy ve Velkých Zdencích ostatním překládá. Mirek Frydrych má krátkou pobožnost, zpíváme jejich i naše písničky, pak nás zvou na pohoštění a popovídání. Petr předává tiskoviny, namnožené písničky, Českého bratra. Jak se jim žije? Ne špatně, ale práce není, hlavně mladí a vystudovaní hledají marně zaměstnání.

Přesouváme se do Požegy – asi 60 kilometrů vzdáleného města v malebné kotlině. Jedeme přes hory podobné valašským kopcům, přes vesnice Horné a Dolné Grahovljany. Zde se v devadesátých letech válčilo. Vidíme mnoho zničených a vypálených domů, odkud vyhnali Srby, také nově postavené domy, prý z peněz Evropské unie jako náhradu, ale obydlený je jen málokterý. Srbové jsou prostě pryč. Je to oblast bývalé Srbské krajiny, části Chorvatska, kde bydlelo dříve hodně Srbů. Do některých domů přišli Chorvati z Bosny, také vyhnaní z domovů. Vykořenění na obou stranách. Vidíme také pomníček tří chorvatských policistů, zabitých Srby v roce 1993 a cedule upozorňující, že v lese mohou být ještě nevybuchlé miny. Raději honem pryč.

V Požeze jsme zváni na oběd ke Zdence Pagáčové, kurátorce bjeliševského sboru.  omlouvá se program večerního shromáždění a zítřejších slavnostních bohoslužeb k 10. výročí postavení kostela v Bjeliševci. Od sedmi večer jsou bohoslužby s večeří Páně, káže Pavel Kašpar, Mirek Frydrych přispěl vzpomínkou na své cesty do těchto končin, je tu asi po desáté. Je opravdu pamětníkem, bydlí u příbuzných, jeho babička a dědeček se sem přestěhovali v roce 1910. V kostele je asi čtyřicet lidí, káže a zpívá se česky, chléb a víno se podávají v jednom velkém kruhu. Přítomni jsou i hosté z Hrubé Lhoty, Valaši, kteří přijeli dvěma auty. První čeští usedlíci sem totiž přišli z Valašska, vlastně se tehdy přestěhovali v rámci Rakouska-Uherska do končin, jejichž krajina jim připomínala rodné Valašsko. Žijí zde již v páté či šesté generaci a stále tu můžete slyšet pěknou češtinu s valašským nářečím. Škrobákovi žijí v Bjeliševci dodnes, jejich příbuzní – Škrobákovi z Hrubé Lhoty se za nimi vypravili, aby společně slavili. Dále Krupovi, Trusinovi, paní Pejlová ze Zlína a Jenda Kočíb z Růžďky. Jak jsme se dozvěděli od kurátorky sboru Zdenky Pagáčové, pro naše krajany bylo sobotní shromáždění vzácnou událostí. V dnes již jazykově smíšené komunitě jsou pro ně plně české bohoslužby milým a silným zážitkem.

V neděli jsme oslavili v reformovaném sboru v chorvatském Bjeliševci 10. výročí otevření nového kostela. Dříve se lidé scházeli v malém domečku ve vesnici. Nový kostelík stavěli tři roky za velké obětavosti a finanční podpory mnoha dárců z domova i ciziny. Již deset let slouží kostel lidem ze sboru, Chorvatům i Čechům. Slavnostní bohoslužby prožilo spolu s místními mnoho vzácných hostů. Bohoslužby vedl správce sboru farář Branimir Bučanović, který přijíždí ze Záhřebu. Kromě starosty obce a okresního župana byl přítomen také místní katolický kněz, biskup Reformované křesťanské (kalvínské) církve v Chorvatsku a zástupci Českobratrské církve evangelické. Čtení z Písma, modlitby a požehnání byly dvojjazyčné, česky i chorvatsky, kázání faráře Bučanoviće chorvatsky. Pak zazněly pozdravy hostů, za ČCE pozdravila shromáždění synodní kurátorka Lia Valková. Kostelík byl plný k prasknutí, hodně lidí stálo vzadu, ve dveřích i venku. Po bohoslužbách byli všichni pozváni na společný oběd do Českého domu. Zde vystoupil pěvecký sbor České besedy s několika lidovými písněmi a dětský taneční kroužek ve valašských krojích za doprovodu harmoniky. Pak stovka účastníků spokojeně poobědvala. Jako první se musela po kávě a zákusku zvednout osádka naší bílé dodávky. Ze slunného dne jsme někde na Maďarsko-Slovenské hranici vjeli do deště a Petr Brodský mohl po postupném vysazení všech účastníků v blízkosti jejich domovů zaparkovat nad ránem doma v Kladně. Zdrávi došli.

 

Věřím, že pro krajany v Chorvatsku je návštěva českých evangelíků potěšením a vzpruhou, pro nás Čechy a evangelíky návštěva krajanských sborů rovněž. Zápas o uchování mateřského jazyka i víry otců a matek je stále živý, i když se v dnešním globalizovaném a národnostně promíchaném světě jeho význam zmenšuje.

Daniela Ženatá