(ČB 11/2021) 21. listopadu končí funkční období synodní radě, do které jsem byl před šesti roky zvolen na pozici synodního kurátora, to znamená laického představitele církve. Na to období budu vzpomínat především s velkou vděčností všem, kteří stáli po celou dobu při mně. A neměli to vždycky snadné. Nechtěl bych se dál rozepisovat, na koho v této souvislosti myslím. Snad zmíním jen jednoho, a to Pána Boha. Myslím, že důvěra v jeho přítomnost nám všem v synodní radě byla posilou a vzpruhou.
Pokračování textu →

(ČB 11/2021) Dolní Žleb je bývalá vzkvétající obec na hranicích, nejsevernější sídlo na levém břehu Labe, poslední vesnice, do které už nevedla silnice. Nyní již tři desítky let vede. Je to též mekka skalních lezců, místo klidného chalupaření, průjezdní bod cykloturistů, a jako osada již součást statutárního města Děčín. Tedy náš rajon.

Pokračování textu →

(ČB 11/2021) V roce 2013 bylo pěkné letní počasí, a tak jsme se s manželkou dohodli, že pojedeme do České republiky. Pojedeme do vlasti našich předků, kterou po roce 1803 opustili a usadili se v Polsku, v Zelově. Tady postavili svůj kostel, aby mohli v poklidu vzdávat čest Bohu podle svých přání a návyků. Vždy však je vedla touha do země otců. V písničkách vzpomínali: „Kde domov můj, kde domov můj“ – to jsem si zpívával jako malý chlapec, anebo „Až přijde čas, vrátím se zas do krásné vlasti, tam kde domov můj“.

Pokračování textu →

(ČB 11/2021) Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. (2Tim 4,7)

Tato Pavlova slova z listu Timoteovi byla to první, co mne napadlo při vzpomínce na Jana Hudce. Tento jeho běh začal v zábřežském sboru v rodině zelowských reemigrantů. Zde dozrával jeho vztah k Hospodinu, zakotvení v evangeliu, radost z přírody, hudby a zpěvu. Než začal sloužit v církvi, vystudoval průmyslovku, oženil se s mladou farářkou Pavlou Petrovou, pracoval jako garanční technik a ještě v Zábřeze se jim narodily dvě děti. Teprve poté nastoupil na svůj první sbor v Uherském Hradišti. Zde se zasloužil o získání vily Doubravka, objektu v Luhačovicích, který sloužil nejen členům kazatelské stanice, ale také rekreaci. Z Uherského Hradiště přešel na Valašsko, nejprve na horní sbor ve Vsetíně a poté do Liptálu. I zde kromě pilné práce pastýřské věnoval své síly různým stavebním projektům. Po letech služby na Valašsku se rozhodl vrátit do rodného kraje a přijal pozvání do sboru v Hrabové. Také v tomto sboru se projevila nejen jeho zapálenost pro nesení evangelia, ale také péče o hmotné dědictví předků. A tak se hrabovský kostel dočkal zřízení regionálního muzea ve sklepních prostorách a zejména opravy věže a unikátní hvězdárny. Jakoby se v Janu Hudci vrátila osobnost bratra vikáře Šedého, kterého si oblíbil.

Pokračování textu →