(ČB 11/2021) V roce 2013 bylo pěkné letní počasí, a tak jsme se s manželkou dohodli, že pojedeme do České republiky. Pojedeme do vlasti našich předků, kterou po roce 1803 opustili a usadili se v Polsku, v Zelově. Tady postavili svůj kostel, aby mohli v poklidu vzdávat čest Bohu podle svých přání a návyků. Vždy však je vedla touha do země otců. V písničkách vzpomínali: „Kde domov můj, kde domov můj“ – to jsem si zpívával jako malý chlapec, anebo „Až přijde čas, vrátím se zas do krásné vlasti, tam kde domov můj“.

V časopise Český bratr jsem našel informaci o sborech a rekreačních střediscích, kam je možné jet na dovolenou. Tam se také psalo o mĕstečku Vrchlabí, které není příliš vzdáleno od polské hranice v blízkosti města Szklarska Poręba. Tak jsme se dohodli s farářem Petrem Chlápkem o možnosti ubytování a návštěvě vrchlabského českobratrského sboru. Když jsme ale přijeli do Vrchlabí, místní farář se zrovna chystal na dovolenou, a tak se nám věnovala členka sboru Hana Jüptnerová. Často jsme se společně potkávali odpoledne na farní zahradě anebo spolu chodili na procházky po městě.

Hana Jüptnerová

Díky přímluvě paní Jüptnerové nás vzala sestra Petra Bártová do Herlíkovic u Strážného. Navštívili jsme také místní muzeum textilu, kde jsme viděli stroje a přístroje, které s sebou přivezli Češi do Zelova a využívali je až do druhé světové války. Během let naše korespondence s paní Jüptnerovou ustala, až najednou nám naše drahá přítelkyně poslala koncem roku 2019 přání. Já jsem jí pak poslal nazpátek přání pokoje v duši, aby se zhojilo to, co bolelo, a aby měla v novém roce v očích jen slzy štěstí. To byla naše poslední korespondence.

V Bohu máme naději, že se zase potkáme v té nové zemi, kde není žádná bolest a slzy, kde bude jen věčný pokoj, radost a milost.

Jaroslav Stejskal, Polsko