(ČB 11/2021) 21. listopadu končí funkční období synodní radě, do které jsem byl před šesti roky zvolen na pozici synodního kurátora, to znamená laického představitele církve. Na to období budu vzpomínat především s velkou vděčností všem, kteří stáli po celou dobu při mně. A neměli to vždycky snadné. Nechtěl bych se dál rozepisovat, na koho v této souvislosti myslím. Snad zmíním jen jednoho, a to Pána Boha. Myslím, že důvěra v jeho přítomnost nám všem v synodní radě byla posilou a vzpruhou.

Co to období znamenalo pro mě? Sám sebe se někdy ptám, jestli se naplnily mé představy, se kterými jsem před lety začínal. Nevím. Naštěstí mi nyní nikdo nemůže předhazovat nějaké předvolební sliby. Takovou kampaň jsme totiž nedělali. Očekával jsem, že se budeme muset vyrovnávat s postupným přechodem církve na samofinancování. To téma se ale ukázalo mnohem širší než jen statistiky a hospodářské výkazy sborů. Snad právě na tom jsem si potvrdil, že pouze hospodářská síla sboru není měřítkem jeho životaschopnosti.

To je asi takový můj kšaft. Už jsem se o tom zmínil ve zprávě synodní rady na posledním zasedání synodu. Abychom víc přemýšleli o tom, co pro nás znamená náš sbor. Jak ve sboru máme žít. Jak motivovat druhé ke sdílení v práci, odpočinku i třeba ve vzdělávání. Jak nezapomínat na údržbu svých nemovitostí. A hlavně zda plníme alespoň trochu poslání místní církve, to je lidí zasažených dobrou zprávou o Ježíši, lidí nesoucích naději světu kolem nás. Podoba našich sborů a celé církve je jen odrazem naší víry. Nesoustřeďme se tedy jen na to, jak přežít, aniž bychom se bavili o tom, proč vlastně. Co můžeme dělat právě tam, kde každý z nás žije. Je to z mé strany taková agitka. Ale než se jí vysmějete, zkuste se nad tím zamyslet! Podívejte se v této souvislosti třeba na novou školu Filipku v Brně, která dělá dobrou práci a mám z ní radost.

Když jsem nastupoval do synodní rady, očekával jsem, že na nás změny v církvi budou doléhat intenzivněji. Věděli jsme, že se musíme vypořádat s přechodem na samofinancování. S tím, že nám stát v budoucnu již na provoz nedá ani korunu. Po přechodnou dobu sice dostáváme finanční náhrady, ale čím dřív si zvykneme na svou vlastní soběstačnost, tím víc z těchto náhrad můžeme vložit do projektů s nějakým společenským přesahem. Ukázalo se, že za těch šest let nedošlo k velkým změnám. Je to známka odolnosti, víry, nebo to teprve přijde. Jen později, než jsme si mysleli?

Hodně nás svazuje přemýšlení o budoucnosti s více méně tradičním rozložením sborů a seniorátů, jak v průběhu let a v různých společenských podmínkách vznikaly. Tam kde máme kostel, musíme udržet sbor! Přitom lidí v těch kostelech je výrazně méně. A hlavně víme, že v nejbližších letech budou klesat i počty farářů. To berme jako fakt. Prostě odcházejících farářů do důchodu bude v nejbližších letech víc než nových kazatelů, přicházejících z fakulty. Proto jsme se tolik věnovali, věnujeme a určitě se budou věnovat i ti po nás, jak vést lidi k přemýšlení o výhodách spojování do větších sborů, kde lze s více lidmi lépe rozvíjet nejrůznější činnost.

Těší mě, že jsem mohl být u toho, kdy se promýšlely a formulovaly dílčí úkoly Strategického plánu ČCE do roku 2030. Mělo to smysl. Každému, kdo nad strategickým plánováním v církvi ohrnuje nos, já říkám, že to, co synod v roce 2019 přijal, není manažerský nástroj pro vybudování lepší církve. Spíš to je souhrn úkolů v celé škále oblastí, kterým se stejně musíme věnovat. A těší mě, že většině dílčích úkolů je pozornost průběžně věnována.

Z rozvojových projektů jsem se nejvíc podílel na vzniku a fungování grantového systému. O tom již bylo napsáno dost, a je tak vidět, že se v mnoha sborech dělají dobré věci. Nechť jsou podporovány. Těší mě, že se již připravuje správa žádostí a schválených projektů v novém informačním systému, který celou agendu ještě zpřehlední a zjednoduší. Doufejme!

V rámci své funkce jsem se dostal ještě do dozorčí rady Diakonie, do kuratorií rekreačních středisek, na jednání investičního výboru, představenstva Realit ČCE, do ekonomického poradního odboru a stal jsem se jednatelem nakladatelství a knihkupectví Kalich. Velmi zajímavá je také práce v komisi pro reformu správy církve, která má za úkol připravit funkční model církve s odpovídajícími kompetencemi na všech úrovních – farní sbor, seniorátní sbor, povšechný sbor. Vedle toho jsem zpracovával reporty ze seniorátních výborů pro synodní radu. A když k tomu připočítám setkání v rámci naší církve i ekumeny s řadou inspirativních lidí, musím říct, že to bylo pestré a zajímavé!

Již dnes dostávám otázky, co budu dělat, až v Praze skončím. Nedokážu na to jednoznačně odpovědět. Žádný další zaměstnanecký poměr již neplánuju. Snad budu mít víc času na manželku a vnoučata, snad budu ještě občas zván na kazatelnu jako výpomocný kazatel, snad si najdu čas na výlety. To už bude závislé na tom, dá-li Pán.

Do této funkce jsem vstoupil jako čerstvě ordinovaný výpomocný kazatel. Přiznávám, že jsem se s oběma rolemi nějakou dobu sžíval a učil jsem se je. Jsem přesvědčen, že mi právě souběh obou rolí pomohl se s oběma vyrovnat. Jestli dobře, to už nechám na vás.

Vladimír Zikmund