Český bratr 1/2013.

Ke cti a chvále Boží

Ing. Hana Hlaváčková (1962) žije a pracuje v Havlíčkově Brodě, na chalupu jezdí do Rovečného, rodiště svého manžela, kde s rodinou tráví víkendy a dovolenou. Pod vysokou lípou na konci zahrady, u veřejné cesty vybudovala místo k zastavení a ztišení – ekumenickou kapličku.

Kdo přišel na nápad postavit kapličku?

No, já. Byl to můj nápad. Manžel se toho účastnil zpovzdálí, ale podporoval mě.

Co vás k tomu přivedlo?

My hodně cestujeme. Vždycky se rádi zastavíme u sakrálních staveb, líbí se nám. Třeba někde v poli, kde ani moc lidí neprojde. A mně bylo vždycky líto, že v Rovečném nic takového nemáme. Takovým postrčením možná také bylo, co se přihodilo rodině mého bratra. Jednou k nim přišla sousedka a říká: „Já už jsem stará a nemocná, už se nemůžu starat o ten křížek tam v polích. Je to na vašich pozemcích, tak se teď starejte vy.“ Švagrová tam začala chodit, starat se, nosit květiny. A já jsem tam někdy chodila s ní a říkala jsem si: takový křížek musel někdy někdo postavit! Někde jsou i nápisy, třeba věnovali manželé ti a ti, před x lety, z vděčnosti za to a to. A napadlo mě, že bych taky chtěla mít něco takového a starosti. A tady v Rovečíně nic takového nebylo. Tak jsem si řekla, proč něco nepostavit? Když mohli lidé dřív, proč ne my teď? Dřív lidé stavěli kapličky na památku nějaké události, uzdravení, nebo jen tak chtěli vzdát úctu Bohu. Tak to cítím i já, tak jsem si řekla, že to udělám.

Jak se na vaší kapličce pozná, že je ekumenická, trochu katolická i trochu evangelická?

Když jsem o kapličce začala mluvit, manžel řekl, že když kaplička, tak jedině ekumenická. On je pokřtěný v evangelickém kostele, i když svou víru nijak nepraktikuje. A v obci, kde máme chalupu, žijí také samí evangelíci. Já jsem katolička. Tak jsem šla se svým nápadem nejdřív za evangelickým panem farářem, jestli by s tím souhlasil. Ten byl sice překvapený, ale nápad se mu moc líbil. Katolický pan jáhen byl s myšlenkou také svolný, tak jsme se dali do díla. Pan projektant si nechal všechno vysvětlit, a když jsme seděli nad plány, já mu řekla: sem přijde kalich a sem křížek. Namaloval to do návrhu a my jsme to podle toho postavili. Tak máme v průčelí kalich a kříž. Kříž je přece symbol všech křesťanů, nejen katolíků.

Komu jste kapličku zasvětili?

To jsem projednávala s katolickým panem jáhnem, to je spíš katolická parketa, u evangelíků uznávají osobnosti, ale svaté ne. Hledali jsme někoho, kdo by byl i pro evangelickou stranu přijatelný. A já jsem chtěla patrona na ochranu rodiny a taky životního prostředí, protože jsme ekologové. Můj tatínek byl velký ornitolog a ochránce přírody, bratr taky, manžel je lesák. Já jsem v ochraně přírody vyrůstala.  Katolický pan jáhen mně přinesl knihu svatých a volba padla jednoznačně na Františka z Assisi. To je ochránce přírody. Před časem jsme v Assisi byli, to místo je nádherné. Takže volba sv. Františka byla jasná. Jako patronka rodiny je známa sv. Zdislava, ale ta má kapličku v nedalekém Víře. Tak mi pan jáhen navrhl sv. Ludmilu, babičku sv. Václava. Mně se ta myšlenka moc líbila, ale z rodinných důvodů jsme nakonec od Ludmily upustili. Pak jsme začali uvažovat o svaté Anežce, která přinášela smír do rodin. Sama nebyla vdaná a děti neměla, ale v širší rodině působila jako tmelicí prvek, smířila svého bratra s jeho synem a podobně. Tak máme nakonec kapličku zasvěcenou Františkovi z Assisi a svaté Anežce. Ekologie a rodina.

Jak ekumenickou kapličku přijali lidé z obce, sousedi?

Babička měla obavy z toho, že lidé řeknou, že jsme blázni. Já jsem jí říkala: mami, když to někdo řekne, tak to řekne, a já si zase můžu dělat, co chci. Jak to cítím, tak to udělám. Věděli jsme, že se kaplička některým evangelíkům nelíbí. Mně ale přímo nikdo nic neřekl. Tak jsem se objednala u pana faráře Rumla, že přijdu v neděli na bohoslužby a že to tam vysvětlíme. A to se taky stalo. Myslím, že to většina lidí nakonec přijala. Jinak jsem se nesetkala s ničím negativním, naopak. Třeba zedníci stavěli kapličku fakt s radostí. Jeden mi říkal, že jeho maminka, která je z Bystrého, se chce přijet podívat, až to bude hotové. A že tam musíme zazdít zakládací listinu. To by mě nenapadlo. Tak jsem napsala zakládací listinu, dala k tomu fotku naší rodiny, nějaké věci na památku, dali jsme to do kovové schránky a do kapličky jsme schránku zazdili. Ale impuls vzešel od jednoho ze zedníků.

Na boku máte i destičku s informacemi.

Ano. To mi zase snacha říkala: musíte tam dát tabulku, co má kaplička znamenat, proč tu je. Tak jsme nechali udělat cedulku s nápisem „Ke cti a chvále Boží, sv. Františka z Assisi a sv. Anežky České věnují manželé Hana a Jan Hlaváčkovi.“

Kolem vede turistická značka i cyklostezka k rozhledně na Horním lese. Zastaví se tu hodně kolemjdoucích?

Zpočátku jsem měla pocit, že když jsme na zahradě, každou chvíli se tu někdo staví. Už když se kaplička stavěla, chodili se lidé koukat, co se tu děje. Teď už nemám přehled, v zimě sem tak často nejezdíme. Ale občas se stane, že někdo jen tak přinese čerstvou kytičku a dá ji místo té mojí, co mezitím zvadla. Z toho mám velkou radost, to se mi líbí. Pod lípu jsme dali i lavičku, aby si kolemjdoucí mohli sednout.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?

Aby dělali v životě to, co chtějí a co jim dělá radost. Mně ta kaplička na konci zahrady pod lípou dělá ohromnou radost. Přijedu do Rovečného, jdu k ní třeba s vnoučkem, dám tam kytičku, sedneme si na lavičku, pomodlíme se. Pokaždé, když přijedeme, mi to přináší radost. Člověk by měl jít za tím, kam ho srdce táhne, i když se tam rýsují překážky. Většinou nejsou nepřekonatelné.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 1/2013.

Restitučně-odlukový zákon

Po široké celospolečenské diskusi a po velmi ostrém politickém souboji přehlasovala v listopadu Poslanecká sněmovna dřívější veto Senátu a schválila tak „zákon o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi…“ (dále jen: „restitučně-odlukový zákon“ nebo „zákon“). Protože prezident následně zákon nevetoval, vstoupí 1. ledna 2013 v platnost.
V souvislosti s tím považuji za vhodné nabídnout čtenářům časopisu Český bratr možné odpovědi na námitky a otázky často vyvstávající nad tímto zákonem. Činím tak jako jeden z většiny synodálů, která před rokem hlasovala pro to, abychom se k celé restitučně – odlukové „akci“ přidali, a také jako člověk, který vidí v přijetí zákona velkou šanci pro české církve i společnost.

Někteří faráři, kterým důvěřuji, byli proti zákonu. Proč je církev neposlechla?
Protože v podobných záležitostech rozhoduje naše církev podle názoru většiny. Hlasování vyhrává větší skupina, ale své postoje mohou nadále svobodně prezentovat obě strany – podporovatelé i odpůrci. Když se zdálo přijetí sporného zákona „na spadnutí“, z logických důvodů byli více slyšet odpůrci.
Problematika našeho spolupodílu na restitučně-odlukové akci byla opakovaně a otevřeně projednávána na nejvyšších grémiích naší církve. Žádná námitka nebo otázka nebyla předem považována za tabu nebo vytlačována mimo diskusi. Například na setkání Synodní rady ČCE se zástupci seniorátů na jaře 2012 byl hlavním řečníkem k tématu královéhradecký senior Michal Kitta, odpůrce zákona. Podobně svobodně vyjadřovali své nesouhlasné názory například kolegové Tomáš Trusina (na sociálních sítích a účastí na podpisových akcích), Tomáš Molnár (například na webových stránkách evangnet.cz), Miloš Rejchrt (ve sdělovacích prostředcích) a další faráři, nefarářští členové církve i studenti teologie.
Rozhodující hlasování na mimořádném synodu na podzim 2011 však dopadlo tak, že 64 synodálů bylo pro, čtyři byli proti a jeden se zdržel. Mé další zkušenosti (například z celovečerního rozhovoru na farářském semináři) ukazovaly možná méně jasnou, ale přesto zcela zřejmou většinovou podporu připojení se k restitučně- odlukovému zákonu.

Proč církve, které mají u české veřejnosti špatnou reputaci, ještě u politiků vyžadovaly zákon, který většina společnosti odmítá?
Hlavním a prvním hybatelem celé restitučně–odlukové hry nebyly církve, ale stát reprezentovaný demokraticky zvolenou vládou. Všechny jeho klíčové instituce (Ústavní soud, všechny právnické fakulty, Ústav státu a práva…) byly dlouhodobě zcela zajedno v tom, že církve mají legitimní nárok na navrácení komunisty bezprávně ukradeného majetku. Z tohoto důvodu byly také mnohé majetky již od roku 1992 blokovány pro účely budoucích církevních restitucí. Vzhledem k téměř dvacetiletému odkládání začala tato blokace dosti fatálně paralyzovat rozvoj mnoha obcí. Největší zájem na vyrovnání a vyjasnění majetkoprávních poměrů měl tedy stát.
Druhým klíčovým hybatelem byla římskokatolická církev jako restituent 98 procent nárokovaného majetku. Ta se rozhodla své právo na restituce svého majetku uplatnit. Postupovala obdobně jako apoštol Pavel, který v určitých situacích také trval na svých právech vyplývajících z římského občanství, jehož byl držitelem.
Naše církev se společně s čtrnácti dalšími nekatolickými společenstvími a s Federací židovských obcí stala třetím „hráčem“ celé akce až dodatečně. Stalo se tak ve chvíli, kdy dva hlavní hráči – stát a římskokatolická církev – navrhli, aby se společně s restitucemi vyřešil i druhý zásadní problém ve vztahu českého státu a jeho církví, totiž problém přechodu na jejich samofinancování.

Jaké jsou základní parametry přijatého zákona?
Nezávislé odhady vyčíslily současnou hodnotu církvemi legitimně nárokovaného majetku (z 98 procent náležel římskokatolické církvi) na 134 miliard.
Původně církevní majetek v odhadované ceně 75 miliard, který je dnes ve vlastnictví Pozemkového fondu ČR a Lesů ČR, bude na základě hodnověrných dokladů navrácen přímo původním majitelům (například farnostem nebo řádům). O sporných případech rozhodne soud.
Namísto majetku, který být vrácen nemůže (je už nyní například ve vlastnictví obcí, fyzických nebo právnických osob), bude státem v průběhu třiceti let vyplácena finanční náhrada ve výši 59 miliard. Přibližně dvaceti procent z této hodnoty se římskokatolická církev vzdala ve prospěch ostatních českých církví a Federace židovských obcí, které se díky tomu staly rovněž významnými „restituenty“. Pro naši církev to má přinést třicet let po sobě částku 75,5 milionů.
Vzhledem k takto vyřešeným restitučním závazkům vůči církvím mohl stát v rámci stejného zákona vyhlásit, že během následujících sedmnácti let postupně ukončí dosavadní financování duchovních ze státního rozpočtu, a to bude pak již jen na církvích samotných.

Mám pocit, že katolíci si protestantskou podporu koupili. Nás by se přece restituce téměř vůbec netýkaly…
Oproti nárokům římskokatolické církve jsou nároky našich sborů a středisek Diakonie sice malé, ale nikoli zanedbatelné. Jejich hodnota je odhadována na přibližně 200 milionů korun.
Je tady ovšem ještě jiný důvod, proč se k zákonu přidat: K oběma zbývajícím klíčovým subjektům (ke státu i římskokatolické církvi) přece pociťujeme nikoli nepodstatnou míru občanské, resp. spolukřesťanské loajality. Sám bych byl proti jimi navrženému společnému řešení pouze v případě, že by nás nutil k něčemu protiprávnímu, nemravnému či nekřesťanskému. K ničemu takovému nedošlo. Skutečnost, že shodou okolností se oběma těmto subjektům hodí zatáhnout nás do své hry jako ty, kteří na ni mohou relativně „vydělat“ (dostaneme finanční náhradu za majetek, který nám nepatřil), není dostatečným důvodem pro odmítnutí. Případné „restituční“ peníze pro naši církev nás přece neuplatí k falešné loajalitě vůči státu nebo římskokatolické církvi. I nadále k nim snad zůstaneme kriticky loajální.
Ano, rozhodnutí řimskokatolické církve vzdát se dvaceti procent finanční náhrady ve prospěch ostatních církví, zcela jistě pevněji „semklo“ ekumenickou církevní frontu. Ne ovšem jako úplatek, nýbrž jako legitimní taktický tah velmi úzce související s vyřešením otázky budoucího samofinancování církví.

Opozice i evangeličtí odpůrci kritizovali výrazně mj. právě tu skutečnost, že se do jednoho zákona spojily restituce a finanční odluka!
Politicky i právně zašmodrchané klubko vztahu českého státu k jeho církvím spočívalo právě v tom, že tato dvě témata spolu velmi úzce souvisí jako spojité nádoby. Nebylo průchozí chtít po církvích samofinancování bez předchozích restitucí ani restituce bez současného vyřešení problému budoucího samofinancování. Sekularizovaná česká veřejnost vyjadřovala dlouhodobě názor, že majetek se církvím vracet nemá a že se zároveň mají církve co nejrychleji financovat samy. To ovšem každý jen trochu demokraticky smýšlející právník nebo politik nemohl připustit, protože by tím zcela popřel ideu právního státu, ke které se naše demokracie hlásí.
Proto nakonec tři klíčoví hráci navrhli řešení, které osobně považuji za moudré a elegantní zároveň. Stát pro sebe velmi výhodným způsobem vyřeší a uzavře svůj právně-ústavní a hospodářský dluh a zároveň dá církvím najevo, že po jeho splacení očekává od církví finanční samostatnost.

Církve se měly majetku úplně zříci. Proč to neudělaly?
Gesto naprostého zřeknutí se majetku se může jevit jako reálná alternativa jen na první pohled. Na restituce by totiž neměla nárok Římskokatolická církev jako celek, reprezentována pražským arcibiskupem nebo dokonce samotným papežem. Restituenty jsou její nejrůznější složky s vlastní právní subjektivitou – farnosti, diecéze, řády… A zde se ohromná masa anonymního majetku rozpadá do menších, velmi konkrétních položek, u kterých původní majitelé mohou často přesně dohledat, jak se stali jejich vlastníky a k čemu v jejich hospodaření sloužily.
Libeňský evangelický sbor, ve kterém jsem nyní farářem, vlastní činžovní dům, který komunisté shodou okolností nezabavili. Kdyby ho ovšem zabavili, považoval bych za občanskou i křesťanskou povinnost usilovat o jeho navrácení nebo o přiměřenou finanční náhradu. Byl totiž financován zcela konkrétními jednotlivci a skupinami, které jeho stavbu podpořili právě proto, aby s ním libeňský evangelický sbor mohl podnikat a z výnosu této činnosti podporovat svou hlavní činnost.
Církve se nemohou zříci ani finanční náhrady, protože ta bude použita mimo jiné na vyplacení vlastních subjektů, které svůj majetek od státu nedostanou, protože byl shodou okolností za oněch 60 let převeden na jiné nestátní majitele, např. na obce, kraje nebo fyzické osoby.

Neměly církve počkat na dohodu napříč celou politickou scénou?
Církve trpělivě čekaly na dohodu napříč celou politickou scénou velmi dlouho. Byly připraveny jednat s jakoukoli dosavadní českou vládou, pravicovou i levicovou. Politická výbušnost a složitost celé problematiky ovšem způsobila nekonečné dvacetileté odklady. Pravdou je, že pouze poslední dvě pravicové vlády považovaly danou problematiku za prioritní, a proto byly ochotny obětovat při jejím řešení i podstatnou část své popularity u české veřejnosti.
Navržené řešení jistě není ideální a zcela spravedlivé, je ovšem dobře promyšlené a vyargumentované, podložené posudky nezávislých institucí. Ostrou a demagogickou kritiku ze strany levicových stran proto za pokryteckou a populistickou. KSČM se dostala do situace, kdy jako zloděj poučuje okradeného o tom, co je a není morální a spravedlivé. Politikové ČSSD byli dlouhou dobu sami ve vládě a mohli navrhnout jiné způsoby řešení, které by jim byly bližší. Církevní přestavitelé byli ochotni o nich jednat. Nic skutečně významného z jejich strany nebylo navrženo.
Za této situace autor těchto řádků nevidí na postupu pravicové vlády a Římskokatolické církve jako největšího restituenta nic nemravného nebo nespravedlivého. Čas při případném čekání na budoucí návrh přijatelný pro celou politickou scénu by se s největší pravděpodobností počítal na pětiletky. I nadále by byl blokován rozvoj mnoha obcí. A kdyby se mezitím jednotlivé církevní subjekty začaly domáhat svého majetku soudně (kdo by se jim divil?), stálo by to Českou republiku mnohem více, včetně náhrad za soudní spory. Ústavní soud k tomu otevřel cestu konstatováním protiústavní nečinnosti Parlamentu v roce 2007, kde mimo jiné prohlásil, že: „Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní… Nepřijetí zvláštního zákona, k čemuž se zákonodárce explicitně zavázal, po dobu 20 let… je projevem nepřípustné legislativní libovůle a porušuje čl. 1 Ústavy – to, že je Česká republika demokratický právní stát.“

Budeme umět s tak ohromným majetkem hospodařit? Nerozloží to naši církev zevnitř, novými, dosud nepoznanými pokušeními?
Necelé tři miliardy, které ČCE mají připadnout jako součet po dobu 30 let postupně vypláceného podílu na finanční náhradě a postupně se snižujícího se státního příspěvku na financování církve (po dobu 17 let), vypadají na první pohled jako ohromná hromada peněz s korumpujícím potenciálem rozložit naši malou církev zevnitř. Ve skutečnosti je tomu úplně jinak. V průběhu dalších 30 let obdrží naše církev v součtu jen asi o třetinu více, než by obdržela v případě, že by zákon nebyl přijat a platila dosavadní pravidla státního financování duchovních.

Proč jsme se pro přechod k samofinancování nerozhodli již dříve sami?
K samofinancování zaujala naše církev zásadní stanovisko již v roce 1993, a to usnesením synodu. Cituji: „Přímá závislost církve na státním rozpočtu je pro další život církve a její vztah ke společnosti neudržitelná. Chceme proto postupně směřovat k ekonomické nezávislosti církve na státním rozpočtu. Očekáváme, že to přispěje k větší odpovědnosti každého člena církve za věc evangelia. Postupný přechod na nový vztah církev a státu chceme nést jako celá církev společně a solidárně…“
Toto usnesení – spíše proklamace než soubor konkrétních opatření na cestu k samofinancování – však v následujících téměř 20 letech „spalo“. Na celospolečenské úrovni si restitučně-odlukový rébus z výše uvedených důvodů strany a vlády přehazovaly jak horký brambor. A pro nás byl setrvalý stav v dané věci, kdy se nechystaly ani restituce ani finanční odluka, z některých ohledů výhodný. Nevyžadoval např. potřebu nějak skokově zvyšovat vlastní obětavost. Toto pohodlné vyčkávání považuji osobně za chybu a selhání našeho společenství.

Na co peníze z přidělené finanční náhrady a z „odlukového fondu“ v naší církvi půjdou?
To není v tuto chvíli jasné a zřejmě se to ukáže nejdříve za 2-3 roky. Bude to záležet na rozhodnutí synodu po předchozí diskusi ve všech patrech naší církve. Následující poznámky ke grafu uvedenému níže nechť čtenář laskavě přijme jako subjektivní odhad autora tohoto článku.

Čára na úrovni 83 miliónů označuje roční dávky vyplácené státem naší církvi v posledních letech před přijetím restitučně – odlukového zákona. Jen letmým pohledem na celek grafu zjistíme, že po přijetí tohoto zákona budeme státem díky finanční náhradě z restitucí dotováni prvních 17 let o dost výrazněji než doposud, dalších 13 let pak slaběji. Po roce 2043 již budeme zcela závislí na samofinancování.

Část A označuje postupně se snižující státní příspěvek, určený doposud téměř výhradně na platy kazatelů. První tři roky bude vyplácen v dosavadní výši 83 miliónů, pak se po dobu 14 let bude postupně snižovat, každý rok o 5 procent. Pokud vím, zatím nikdo nenavrhl, aby se použil nějak jinak, než jak byl používán doposud, tedy na platy kazatelů. Náš přechod na samofinancování bude tedy nejméně sedmnáctiletý.

Celá část B označuje náš podíl na restituční náhradě. Stát nám v dalších 30 letech vyplatí každoročně 75,5 miliónů.

Část B1 označuje peníze, které církev bude vyplácet některým svým sborům a střediskům Diakonie, jejichž oprávněné restituční nároky nemohly být uspokojeny v naturáliích. Tyto subjekty se zavázaly, že se o ně nebudou se státem soudit a církev by jim za to měla vyplatit příslušnou náhradu.

Část B2 označuje částku, o kterou si v prvních 17 letech oproti dosavadním státním příspěvkům přilepšíme. Tuto částku se jako církev s největší pravděpodobností pokusíme z velké části investovat a užívat z ní zisky.

O největší části B3 je toho v tuto chvíli jasno nejméně: Neoficiálně zatím padaly, pokud je autorovi známo, tyto návrhy, jak je užít: na investice (a v běžném hospodaření následně užívat jen výnosy zisky) / na platy kazatelů, aby byl přechod k samofinancování měkčeji rozložen třeba na dobu 20 – 40 let / na diakonické, misijní, církevně-školské, sociální nebo humanitární církevní fondy…

Roman Mazur, farář v Praze-Libni a senior Pražského seniorátu

Český bratr 12/2012.

Marie Pivoňková je laickou poradkyní občanského sdružení Dlouhá cesta (www.dlouhacesta.cz). Posláním tohoto sdružení je pomáhat rodičům, kteří přežili své děti.

Druhým rokem se v České republice letos před vánocemi koná akce Zapalme svíčku. O co se jedná?
Je to akce, která má připomenout památku zemřelých dětí. Druhou neděli v prosinci se v 19 hodin po celém světě zapalují svíčky za zemřelé děti.

Co vás přivedlo k spolupořádání tohoto řetězce?
Naše dcera Pavlínka zemřela v srpnu 2009 při dopravní nehodě. Po její smrti jsem hledala rodiče, kteří prožili něco podobného, a našla jsem občanské sdružení Dlouhá cesta, které tuto akci organizuje.

Pojďme k vaší osobní „dlouhé cestě“. Tři roky – je to dlouhá, nebo krátká doba?
Když se podíváte do budoucna, je to dlouhá doba. Říkám si, jak to vydržím. Ale když se podíváte zpátky, tak to strašně rychle uteklo. Pro mne se zastavil čas a běží jakoby okolo. Já ho nevnímám.

A na té vnitřní cestě se něco změnilo?
V prvních dnech, možná měsících, jsem se cítila jako v nějaké šedé bublině a přišlo mi, že svět pozoruji odjinud. Byla jsem pořád s Pavlínkou. Svět běžel a já jsem byla měsíc stále v tom jednom dni. Postupně se ta bublina jako by rozplývala a zmenšovala se její stěna tím, jak jsem přicházela do kontaktu s lidmi. Pak se to jako kdyby roztrhlo a to trvá do dneška. Mám pocit, že jsou dva životy – jeden, který žiji pořád s Pavlínkou, a ten druhý, který žiji navenek. V jednom životě mám hroznou bolest, ve druhém životě se snažím žít tak, abych rozdávala co nejvíc radosti. Protože radost a úsměv mě zase dobíjí a vrací mi energii. A možná taky tím, že tady není Pavlínka, mám dvojnásobnou odpovědnost vrátit tu radost, kterou by vracela ona. Je to dvoukolejný život.

Pavlínka

Co lidé kolem vás, kterým čas plyne jinak – jak reagovali a reagují?
Po smrti Pavlínky reagovali úplně úžasně. Měli jsme kolem sebe hodně přátel, kteří nás nenechali o samotě a kteří nás hodně podpořili. Ta podpora stále trvá, ale samozřejmě už to není tak časté. Když se na to dívám zpětně, tak mi přijde, že si to rozplánovali, abychom nebyli sami: vždycky někdo zavolal, napsal nebo přijel. Jinak ale pro lidi kolem čas plyne jinak a řeknou si: už jsou to tři roky. Když jsem teď o Dušičkách byla na hřbitově, už se dívají jinak na to, že brečím. Mají úsměv na tváři a neuvědomí si, že já tu bolest prožívám pořád.

Možná trochu ztrácejí dech, aby vám stačili…
Nebo spíš já nemám ten dech, abych stačila jim… Pro ostatní čas plyne, kdežto pro mne pořád stojí, i když ta rána je zacelenější. Nejdřív je to hrozně akutní a myslíte si, že to nerozchodíte. Po třech letech bolest zůstává, ale ta jizva je zacelená a ozývá se jen někdy. Nechci říct, že na to během dne zapomínám, ale už to tak nebolí, nebo to bolí v okamžicích, kdy mně to něco připomene. Třeba další úmrtí, nebo když potkám dívku, která je podobná Pavlínce. Někdy se třeba jen nadechnu a vzpomenu si – a bolest propukne se stejnou intenzitou jako hned po tom, co se to stalo.

Tím, co říkáte, se my ostatní učíme. Co dělat a co nedělat?
Je těžké dát univerzální návod, protože to každý prožívá jinak. Důležité je, aby si lidé našli cestu k pozůstalým, aby měli odvahu je oslovit a říct: jsem tady pro vás, kdykoli budete potřebovat. Ale akceptovat, pokud řeknou: dneska na to nemám náladu nebo nechci. Nenutit, ale nevzdávat to. Protože to neznamená, že to zítra nepotřebují.

A možná než to „zavolej, jsem tady“ je někdy důležitější něco konkrétního nabídnout…
Určitě, mně třeba pomohlo, že sousedka nečekaně  přišla a řekla: nechtěla by ses jít projít? A i když jsem na to vůbec neměla náladu, byla jsem jí pak vděčná, že přišla a měla jsem si komu postěžovat, že jsem tu bolest ze sebe vypustila… Když jsme po Pavlínčině smrti zařizovali pohřeb, chodili k nám přátelé nečekaně. Až mě to překvapilo, že našli tu odvahu – já bych ji asi neměla. Třeba sousedka přinesla kuře v okamžiku, kdy jsme vůbec nemysleli na to, že bychom měli jíst. Máme syna a já jsem vůbec neřešila, že má hlad. To jsou věci, na které v tu chvíli vůbec nemyslíte. A takové konkrétní věci hrozně pomohou.

Mluvila jste na začátku o budoucnosti, která je daleká a trochu temná. Máte přece jen nějakou představu o tom, kam byste na té „dlouhé cestě“ chtěla dojít?
Vyrovnat se smrtí dítěte se nikdy úplně nedá. Ale dá se naučit s tím žít. Uvědomit si, že ta bolest tady bude a že propukne nečekaně, nebránit se tomu. A co bych se chtěla naučit? V dokumentárním filmu //Přežili jsme svoje děti// jsem viděla rodiče, manžele Hudečkovy, ze kterých vyzařovalo i přes jejich bolest tolik světla, lásky, moudrosti. Takovým způsobem bych tu bolest chtěla zpracovat. Abych nepůsobila na druhé bolestí a smutkem, aby za mnou nezůstala šedá šmouha, ale naopak světlo a láska.

A tím jsme u duchovních témat, otázky po smyslu. Co byste z toho, co jste prožila, nazvala duchovním?
Vždy jsem věřila v Boha. Nechodím sice pravidelně do kostela, ale dřív jsem chodila. Chodila jsem i na náboženství, ale ta představa Boha v něm na mě působila krutě: nebudeš chodit do kostela, nebudeš se modlit, Bůh tě potrestá… Takový Bůh, ze kterého by měl mít člověk strach. Ale v takového Boha já nevěřím. Věřím v Boha, který je laskavý. Stvořil nás, jsme jeho děti. Proč by rodič byl krutý ke svým dětem? Má představa je trochu jiná, nebo jsem špatně poslouchala při náboženství…

Nebo jste měla špatného katechetu… Podobně jako vy o Bohu mluvil i Ježíš. Ale zpátky k tématu: co se tedy změnilo?
Říkala jsem, že jsem vždy věřila v Boha, v posmrtný život. Potom, co Pavlínka zemřela, nemohu říct, že tomu věřím. Přijde mi, že to vím, že jsem to prožila. Když Pavlínka umřela, cítila jsem tu všeobjímající lásku. Najednou jsem si uvědomila, jak všechny lidi mám ráda. Jako když vás ta láska obklopí, zahalí a vy žijete v Bohu, v Lásce. A zároveň i v té obrovské bolesti. Jako kdybyste prožil bolest všech lidí – bolest Panny Marie, když stála pod křížem… Nevím, jak bych to popsala slovy.

Mystická zkušenost…
Takže já teď vím – nevěřím, ale vím… A co ještě je možná zarážející: když Pavlínka umřela, ani na chvíli jsem nezapochybovala, že je. I dneska si říkám: co asi dělá a kde je? Já si neumím představit, že není nic. Jenom nevím, jak to v nebi vypadá, i když bych někdy moc chtěla…

Věřím, že to jednou zjistíme… Děkuju moc!
Karel Šimr

Český bratr 12/2012.

Aby někdo jen pozoroval stranou všeho dění a pak měl ještě čas přemítat a zachycovat všechny důležité okamžiky, na to musí mít pevnou víru, trpělivost, čas a klid. Kde je ale brát? A pak: kdo to má dělat?

Farář? Farářovo srdce tluče se srdcem sborovým bez přestání, ve dne v noci. Do většiny činností na sboru je farář až po uši zatažen. Jen málokdy si smí sednout do lavice a pozorovat. Jen zřídkakdy vidíme faráře, jak, stoje stranou, přihlíží oslavám, brigádám, konferencím a sborovým dnům. Právě farář má možnost nahlížet pod pokličku, do zákulisí, aby se dovídal pravdu, která povrchním účastníkům vždycky nutně uniká. Zná příčiny selhání členů sborů, protože ví, v čem žijí, kde pracují a v jakém rodinném prostředí se po návratu domů ocitají. Nicméně nad objektivitou farářova úsudku ve všech těchto případech je třeba udělat otazník. Farář ve sboru pracuje, buduje jej, a je tedy sborovým zaměstnancem z nejvytíženějších. A tak, pokud spřádá historii sborového života a práce, nutně se točí především okolo svého vlastního snažení – okolo svého já. Nezbytně začne hodnotit své úspěchy a svá selhání.

Historii ale píší vítězové. Může snad člověk uprostřed zápasu stanout na stupínku vítězů? Sotva. Snad s větším časovým odstupem se lze vracet k událostem dávným a dejme tomu uzavřeným. Ale ani farář v důchodu, který vzpomíná na svá předešlá působiště, nemůže sám hodnotit svou práci. S tím mu musí pomoci jiní. Ti, kdo faráře a dění ve sboru více pozorovali, kdo byli vnímaví k motivům úsilí faráře a starších a chápali je, kdo byli vnímaví i k mladým a dětem, které se jen zdánlivě motaly někde stranou.

Nahlédneme-li do zápisů ze zasedání staršovstev a do sborových kronik z dob starších, zvláště těch, které sepsali faráři, jsou to vždycky dramata. Nemusíme chodit daleko. Stačí zalistovat v archivech z padesátých let. Horlivými budovatelskými výkřiky, plamennými zášlehy a citovými gejzíry to v nich jenom září, syčí a vře. Nicméně je to psáno s takovým zaujetím, že si jeden řekne: neprožíval to tak všechno jenom pan farář sám, při vší úctě…? Co ostatní? Nemysleli v tu chvíli na cenu uhlí, na cenu nafty, na státní orgány, na StB,  na nezáviděníhodnou situaci svých šikanovaných dětí na školách, které musely poslouchat cosi o zpátečníctví, o náboženství jako opiu lidstva a o uměle a nemnoze falešně vykonstruovaných rádoby moderních evolučních antropologických, geologických a kosmologických teoriích vzniku universa a života na Zemi? Tak či tak, je to alespoň napínavá a chytlavá četba, ať už byl autorem farář nebo jiný bystrý a vnímavý vysoce angažovaný pisatel – kurátor či jiný presbyter. A mnohem zajímavější než kriminální seriály, které dnes běží v televizi.

Od šedesátých let dál se setkáváme spíše jen se strohými zápisy, ze kterých žel nabýváme dojmu, že se na staršovstvech neřešilo nic jiného než provoz, údržba, a četly se povinné politické agitky, které docházely z církevního ústředí. Po zápase z let čtyřicátých a padesátých, který se vedl napříč církví i napříč společností, ani stopy… tu a tam se na farách najde soukromý deník farářův plný stížností, zoufalých stesků až agonických výkřiků v situacích skutečně zlých, těžkých. Z oficiálních kronik se už ale vytrácí ochota cokoliv vypravovat, cokoliv posuzovat a hodnotit. Namísto toho nacházíme záznamy uváděné pomlčkami. Vyřizovali jsme ten a ten provozní, technický bod… Tu a tam se najde vložená fotografie ze svatby, ze křtu, stručné záznamy o akcích, jubileích, oslavách. Když se jednou za čas nějaká akce povede, je brána jako jeden ze vzácných záblesků. Ještě tady jsme, podívejte se, jak nám to sluší… Slavili jsme výročí, a kolik se nás tu sešlo (přiložená fotografie, na které stojí mnoho desítek lidí, což bylo na tu dobu mnoho)! Vánoce a fotka z dětské besídky, na které se po roce zase sešlo tolik dětí! Z kronik se stávají desky, do kterých je možno vkládat fotografie, plakátky a jednotlivé stručné zprávy. Ovšem plní se jen v případě, že se něco povedlo. Vyprávění zachycující několik let života sboru na pár stranách najdeme už jen zřídkakde. Faráři už na to nemají čas nebo si ho spíš nechtějí udělat, anebo jsou naštěstí pokorní a vědí, že na historika sboru jsou příliš zaujati svou vlastní prací a osobou.

Kronikář laik? Laici si sice většinou netroufají, zvláště pokud stojí jaksi dál od výhně. A naopak, jestliže jsou do sboru více zaangažováni, většinou správně cítí, že by jejich úsilí měl hodnotit přece jen někdo jiný. Přesto je to právě laik, kdo má psát kroniku a sbírat k ní archivní materiály. Musí stát poněkud stranou dění, musí být v prvé řadě pozorovatelem a nesmí při tom mít špatný pocit, že nic nedělá. Vždyť právě dělá – tvoří a promýšlí sborovou historii. V ideálním případě svůj výsledek přinese na staršovstvo a ono ho přijme i s jeho kritickými hroty. Pokud sbor nemá dobrého kronikáře nebo alespoň pečlivého zapisovatele, nemá ani dobrou kroniku, ani záznamy z důležitých jednání staršovstev. A pak nikde nejsou zachyceny celkové výhry a prohry. Sbor bez kroniky nemá šanci vstoupit do historie. Po třech generacích přijde někdo, kdo právem řekne: „Tehdy tady (snad) ani žádný sbor nebyl.“ Ale on tu byl. Jenže nová generace bez historie sboru důležité a klíčové momenty nepochopí, a tak jen tápe. Nakonec je to ďábel, kdo si nepřeje, aby sbor měl svou historii, ze které by mohl žít a o kterou by se mohl ve svých těžkých chvílích opřít. Řekněme i v tomto ďáblovi: „Ne!“

Adam Balcar