Český bratr 11/2013.

Pro úvahy o budoucím financování sborů je nutné vytvořit představu, jak bude v budoucnu ČCE se svými prostředky hospodařit. Tato představa musí být dlouhodobá, protože personální fond se v důsledku přijetí zákona 428/2012 Sb. stal jediným mzdovým fondem církve. Na počátku roku 2013 byl podle rozhodnutí 33. synodu vytvořen multiparametrický model, který umožňuje vypočítávat zůstatek aktiv personálního fondu. Přibližně konstantní zůstatek na účtu personálního fondu znamená, že jeho příjmy a výdaje jsou vyrovnané a církev vydává na mzdy tolik, kolik jsou příjmy církve do personálního fondu soustředěné. Tento stav popisuje vyrovnané hospodaření a odpovídá řádu o hospodaření církve. Toto pravidlo musí platit v dlouhodobé perspektivě, tedy i po ukončení veškerého financování ze strany státu. Církev může totiž v prvních sedmnácti letech od přijetí zákona 428/2012 Sb. hospodařit s mírným přebytkem financí pro úhradu platů kazatelů. Rozumná akumulace prostředků v počátečním období umožní částečné spolufinancování kazatelských platů z výnosů akumulovaných prostředků v pozdějším období, kdy bude ukončen jakýkoliv příjem z titulu zákona 428/2012 Sb. a platy kazatelů budou financovány pouze z obětavosti členů církve, srozumitelněji řečeno pouze z odvodu sborů do personálního fondu.

Pro objasnění modelu uvádím popis uvažovaných příjmů, výdajů a zůstatku:

Příjmy
Do modelu jsou vkládány následující příjmy personálního fondu:
1. Částka klesající stání dotace v příštích sedmnácti letech.
2. Restituční náhrada poskytovaná podle zákona 428/2012 Sb., která bude ČCE poskytována po dobu příštích třiceti let. Výše restitučních náhrad činí v roce 2013 pro ČCE 75,553 mil. Kč/rok. V modelu je možné zadávat, zda budou pro mzdy použity všechny prostředky tzv. restituční náhrady, nebo pouze jejich část.
3. Jako nejzajímavější parametr je zadáván roční odvod do personálního fondu. Odvod do tohoto fondu bude muset v budoucnosti růst. Rychlost růstu je možné volitelně měnit, a to v současném provedení modelu v pětiletých intervalech.
4. Dalším příjmem personálního fondu je odhadovaný výnos uložených prostředků personálního fondu v daném roce. Rozhodujícím parametrem je zejména úroková míra. Tento parametr má poměrně značný vliv na výsledek modelu a nezbývá než jej odhadovat.

Výdaje
Do modelu jsou vkládány následující parametry, na kterých závisejí výdaje personálního fondu:
1. Počet kazatelů, který je možné v modelu ročně měnit.
2. Výše průměrné superhrubé mzdy kazatele, která se každoročně mění o tzv. mzdovou inflaci.
3. Náklady na projekty směřující mimo personální fond, například náklady typu diakonických a rozvojových projektů (zatím blíže nespecifikováno, specifikaci bude muset provést synod).
4. Část mzdových nákladů na ústředí církve.

Násobek počtu kazatelů a superhrubé mzdy udává celkové mzdové náklady církve. Za současnou, tedy počáteční superhrubou mzdu všech kazatelů je pokládán součet stávající státní dotace a veškerých mzdových prostředků, které jsou vypláceny kazatelům jakoukoliv formou ze stávajícího personálního fondu.

Zůstatek
Výsledky zůstatku personálního fondu na konci každého roku jsou stejně jako roční superhrubá mzda kazatelů a roční odvod do personálního fondu za jednoho kazatele uváděny ve dvou vyjádřeních:
1. V nominálních hodnotách v daném roce, tedy ve výši, kterou by bylo v daném roce nutné skutečně odvádět v korunách.
2. V reálných hodnotách zpětně přepočtených na cenovou úroveň roku 2013, tj. s odečtením inflace. Odvod do personálního fondu totiž nominálně poroste, i kdyby reálná hodnota odvodu zůstávala neustále stejná. Vyjádření v reálných hodnotách umožňuje jednoduché přímé srovnání s dnešním stavem výše odvodu do personálního fondu.

Z celé řady modelů byly pro prezentaci sborům vybrány ty, které představují odlišné způsoby zacházení s církevními financemi a rozdílně rychlou cestu k úplnému samofinancování církve. Cílem jejich prezentace je poskytnout sborům informaci, jak se bude vyvíjet odvod sboru do personálního fondu při různě rychlých cestách k samofinancování. Všechny cesty kromě prvního modelu (A) jsou navrhovány tak, aby v dlouhodobé perspektivě – cca po třiceti letech – byly celocírkevní finance, prezentované zůstatkem personálního fondu, přibližně vyrovnané, tedy aby výrazně nerostly ani neklesaly. Rozdíly jednotlivých cest-modelů spočívají zejména v následujících parametrech:

a) Jakou část restitučních náhrad použije ČCE na financování platů kazatelů. Financováním platů kazatelů je míněna také akumulace prostředků a investice, z jejichž výnosu budou v budoucnu platy kazatelů spolufinancovány.

b) Jakou část restitučních náhrad použije ČCE na financování rozvojových projektů, diakonických projektů a na jiné náklady mimo mzdový systém církve, které budou specifikovány synodem.

Použití více prostředků z restitučních náhrad podle bodu a) – na financování platů kazatelů znamená možnost většího spolufinancování platů kazatelů a poněkud menší nároky na obětavost sborů. Použití více prostředků podle bodu b) odpovídá více poslání církve.

Rozhodnutí v bodech a – b je rozhodnutím strategickým a bude jedním z prvních, která bude muset synod ČCE udělat. Z rozhodnutí v bodech a – b vyplyne základní potřeba růstu odvodu do personálního fondu. Rozhodnutí v bodech a – b je rozhodnutím strategickým a bude jedním z prvních, která bude muset synod ČCE udělat. Vyplyne z něho základní potřeba růstu odvodu do personálního fondu. Dále bude potřeba upřesnit, jak rychle odvod do personálního fondu poroste v jednotlivých letech při respektování strategie zvolené v bodech a – b a při dosažení vyrovnaného hospodaření po cca třiceti letech.
Rychlejší počáteční růst odvodu do personálního fondu umožní větší akumulaci prostředků zpočátku a poněkud větší podporu sborům v době po třiceti letech, kdy ustanou jakékoliv toky finančních prostředků ze strany státu. Pomalejší růst odvodu do personálního fondu způsobí mírnější podmínky zpočátku, avšak tvrdší podmínky v dlouhodobé perspektivě. Jinak řečeno, usnadníme-li si financování v současnosti, přeneseme větší tíhu na budoucí generace v důsledku vytvoření menší rezervy.

Sbory budou mít možnost si vývoj odvodu do personálního fondu promyslet. Úkolem staršovstev bude stanovit vlastní strategii vývoje sborových financí, případně chování sboru v podmínkách různých cest k samofinancování. Sbory budou mít také možnost se do konce letošního roku k jednotlivým scénářům vyjádřit formou odpovědí na zadané otázky. Kromě informací o růstu odvodu do personálního fondu budou mít také k dispozici tzv. katalog možností, jak by se sbor mohl chovat v podmínkách zvýšených odvodů do personálního fondu. Na základě vyjádření sborů a seniorátních výborů a jejich zhodnocení bude synod rozhodovat o rychlosti cesty k samofinancování.

Pomocí multiparametrického modelu bylo možné namodelovat různé použití prostředků získaných v důsledku zákona 428/2012 Sb. V tomto článku jsou pro ilustraci předkládány čtyři způsoby, lišící se v základních parametrech, ze kterých vyplývá potřeba nárůstu personálního fondu v příštích letech. Úkolem církve je nejprve zvolit základní cestu přibližně v intencích některého z uvedených modelů. Zvolenou strategii bude možné ještě volbou některých parametrů zpřesnit a v budoucnu z roku na rok korigovat podle skutečného vývoje parametrů (inflace, skutečný počet kazatelů) a upřesňováním ostatních parametrů (např. mzdová inflace – nárůst platů kazatelů, případně výdaje na projekty mimo mzdy a podobně).

Popis modelů
Model A popisuje situaci, když se církev nebude chovat racionálně a k žádné změně chování nedojde. Počet kazatelů se nezmění, nevzroste ani obětavost členů sborů, nebudou provedena žádná racionalizační opatření a odvod do personálního fondu poroste pomalu jako dosud, tedy přibližně o 1 % ročně. Pro financování platů kazatelů budou spotřebovány všechny prostředky získané podle zákona 428/2012 Sb.

Z výsledků grafů na obr. 16, tečkovaná křivka modelu A, je zřejmé, že po vyčerpání „restitučních“ peněz by se bez zvýšení odvodů do personálního fondu a případných racionalizačních opatření dostalo hospodaření personálního fondu po třiceti letech do výrazného deficitu a církev jako celek by nebyla schopna plnit své finanční závazky vůči kazatelům. Celocírkevní aktiva by velmi rychle klesala. Takovýto způsob financování proto v žádném případě použít nelze. Je uváděn pouze pro ilustraci, aby bylo zřejmé, že do této doby byla naše obětavost nedostatečná a pro hrazení současných potřeb ČCE by bez dotací ze zdrojů mimo církev v žádném případě nestačila. Vývoj mezd kazatelů a odvodu sboru do personálního fondu podle modelu A je uveden na obr. 17.

Model B představuje nejrychlejší cestu k samofinancování. Vyhovuje v určitém ohledu požadavku některých členů církve, aby byly restituční peníze odmítnuty. Restituční náhrady nejsou pro financování kazatelů použity, tomuto účelu slouží pouze klesající státní dotace, původně na platy určená. Ta je v letech 2014 a 2015 zachována ve stávající výši a pak bude klesat každý rok o 5 %. Aby bylo možné stávající platy kazatelů zachovat, bude nutné tento „výpadek“ nahradit razantním zvyšováním personálního fondu. Veškeré restituční náhrady jsou věnovány na jiné účely, které by specifikoval synod (např. diakonické projekty a jiné náklady mimo mzdový systém církve). Nebudou akumulovány téměř žádné prostředky – viz plná a čerchovaná čára na obr. 16.

Pro potřeby modelu zůstal počet kazatelských úvazků zachován. Vyrovnaného financování je možné dosáhnout ročním zvyšováním odvodu do PF přibližně o 12 % nad míru inflace. Toto rychlé zvyšování PF by bylo nutné provádět v letech 2016–2031. Po této době by byl odvod do PF zvyšován již jen o míru inflace a míru mzdové inflace. V roce 2031 by bylo dosaženo přibližně stavu samofinancování a od té doby by odvod do PF rostl pouze inflačně, případně by byl upravován podle okamžitých podmínek v ČCE, viz obr. 18.

Model C představuje příklad nejpomalejší cesty k samofinancování. Pro financování platů kazatelů je použita klesající dotace i postupně celá restituční náhrada. V období počátečního relativního přebytku financí je vytvářena rezerva, jejíž výnos je opět použit pro platy kazatelů.

Ostatní projekty nejsou zcela opominuty. Ročně je používáno 6 mil. Kč (přibližně 8 % restitučních náhrad) pro projekty mimo mzdový systém. Při zachování počtu kazatelských úvazků, 1% výnosu fondů nad inflaci a 1% růstu mezd nad inflaci lze rovnováhy dosáhnout přibližně při 5% růstu PF ročně, viz obr. 16. V prvních letech nashromážděné prostředky, sloužící svými výnosy ke spolufinancování, představují více než 1,1 mld. Kč v hodnotách roku 2013, viz dvojitá čára na obr. 19.

Model D představuje příklad kompromisní cesty k samofinancování. Pro financování platů kazatelů je použita celá klesající státní dotace a polovina restituční náhrady. V období počátečního relativního přebytku financí je vytvářena rezerva, jejíž výnos je opět použit pro platy kazatelů. Druhá polovina restituční náhrady bude použita pro výdaje typu diakonických a rozvojových projektů.

Při poklesu počtu kazatelských úvazků o 1 ročně, 1% výnosu fondů nad inflaci a 1% růstu mezd nad inflaci lze rovnováhy dosáhnout přibližně při 6% růstu odvodu do PF ročně, viz obr. 20. Stavu samofinancování by bylo dosaženo až po roce 2045.

V prvních letech nashromážděné prostředky, sloužící svými výnosy ke spolufinancování, představují více než 570 mil. Kč v hodnotách roku 2013, viz. obr. 16 – čárkované křivky.

Před církví tedy stojí úkol jednu ze základních cest k samofinancování vybrat, postupně upřesnit, rozpracovat a realizovat. Tento úkol představuje nejen racionální finanční úvahu, ale i hluboké zamyšlení nad životem a prací každého sboru i celé církve.

Pavel Stolař, člen synodní rady

Český bratr 11/2013.

Právě jsem dokončil zpracování Výzvy k vydání majetku věcí a jiných majetkových hodnot dle zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. A jak dlouhý je úřední název tohoto spisu o 23 listech, tak dlouhé bylo i předepsané zajišťování podkladů. Sbor ČCE v Olomouci požaduje vrácení majetku, na němž je zvláštní to, že vlastně nikdo z členů sboru vůbec nevěděl, jak sbor k majetku přišel. Já jsem se k věci dostal při pořádání sborového archivu, ve kterém byla uložena odstupní smlouva MUDr. Stravy z roku 1937. Přitom nejde o malý majetek, jedná se o zemědělskou usedlost v centru úrodné Hané, včetně polností a lesa. Zajímavé na tom je, že sboru byl tento majetek darován dárcem, který nebyl členem sboru a o evangelících se dověděl zprostředkovaně.

Nechť se postaví sirotčinec
Odstupní smlouva dárce MUDr. Stravy z Příkaz u Olomouce je obsáhlá – představuje 18 stran a pamatuje se v ní na všechno, včetně psů koček, ale také smetáků a jiného nářadí. Poděleni byli všichni, včetně škol, místních hasičů i sokolské jednoty. Na Českobratrský evangelický sbor v Olomouci je na straně 12 pamatováno pouze malým odstavečkem, ve kterém se určuje odkaz nemovitého majetku dle parcelních čísel na vybudování chlapeckého sirotčince s doložkou, že pokud takový objekt nebude možno vybudovat, nechť majetek slouží pro potřeby sboru.

Dárce neevangelík získán evangelickými přáteli
Kdo byl tento štědrý dárce? Na stopu mne přivedla korespondence rodiny Hřivnovy s naším prvním prezidentem Tomášem Garriquem Masarykem. Tehdejší univerzitní profesor Masaryk trávil dovolenou v letech 1905–1907 u evangelické rodiny prof. Hřivny v obci Příkazy u Olomouce. A právě tam se zřejmě seznámil s MUDr. Stravou. Díky prof. Masarykovi a prof. Hřivnovi získali evangelíci u dárce sympatie, a tak i když dárce olomoucký sbor vlastně vůbec neznal, bohatě jej obdaroval.

Odkazy majetku versus salár
Teprve na tomto případu jsem pochopil podstatný rozdíl mezi finančním zabezpečením evangelického sboru a katolické farnosti. Evangelíci jsou hrdi na způsob zabezpečení sborů, jehož počátky sahají do doby tolerančního patentu – výběr saláru. Ovšem zapomínají na to, že jeho původní poslání v počátcích minulého století ztratilo na své závaznosti a nejvíce mu uškodil zákon o zabezpečení církve z doby počátku komunistické totality. Ten přispěl k všeobecnému vědomí, že stát se o církev finančně postará a příspěvky členů církve jsou vlastně neopodstatněné. Ovšem zapomnělo se na to, že komunisté měli tuto povinnost spočítánu na maximální délku 30 let, po níž, po zrodu socialistického člověka, měly již církve zaniknout, a stát tak měl lehce přijít k obrovskému majetku. Církev však nezanikla a stát není schopen plnit povinnosti ze zákona plynoucí, a proto dochází k navrácení majetku. Naši katoličtí spolubratři salár jako takový neznají a přesto je majetek římskokatolické církve nesrovnatelně větší. Tvrdit že to bylo způsobeno třeba „Bílou horou“, je zcela zavádějící. Majetek římskokatolické církve narůstal odkazy, tak jak to učinil dr. Strava. Prostě odkázal část svého nemovitého majetku na věc, kterou považoval za dobrou. A odkaz hmotného nemovitého majetku má trvalou platnost na rozdíl od vybraných peněz třeba prostřednictvím saláru, neboť jich nikdy není dostatek, a tak se hned spotřebovávají.

A co dál?
Měli bychom se zamyslet nad tím, jak můžeme i my nakládat s hmotnými statky. Nakonec i členové vedení naší církve – synodní rady – potvrzují, že církev takové odkazy občas dostává, avšak převážně od dárců, kteří mají s životem církve málo společného. Prostě darují jen v přesvědčení, že je to dáno na dobrou věc. Musíme si uvědomit, že samotný salár v dnešní podobě provoz církev finančně nezabezpečí.

Jan Bartušek

Český bratr 10/2013.

Rozložení výšky salárů a počtu plátců

Ve všech sborech církve byla provedena analýza výšky placených salárů. Saláry byly rozděleny do skupin podle výše. V každé skupině byl stanoven počet plátců, platících salár v tomto rozmezí. Výsledky ze všech sborů v seniorátu byly sumarizovány. V obr. 11 je uveden graf znázorňující podíl plátců přispívajících danou výší saláru. Je zřejmé, že ve většině seniorátů je možné pozorovat jakousi „dvouhrbou“ strukturu salárů. Poměrně značný počet platících salárníků přispívá salárem do 500 Kč/rok. V každém seniorátu existuje určité rozmezí ležící mezi 500–1000 Kč/rok, ve kterém se vyskytuje pouze minimální počet plátců. Jinak řečeno, saláry mezi 500 až 1000 Kč/rok platí relativně málo členů církve. Počet salárníků platících saláry přesahující 1000 Kč/rok pak opět roste k druhému maximu.

Na obr. 12 je uveden finanční význam jednotlivých skupin salárníků. Je zřejmé, že skupiny salárníků platících více než 1000 Kč/rok uhradí většinu salárů. Ve všech seniorátech zaplatí tito salárníci více než 50 % všech salárů, v Jihočeském seniorátu dokonce více než 80 % . Finanční podíl plátců saláru do výše 500 Kč/rok je poněkud méně významný. Skupina plátců se saláry pod 500 Kč/rok však představuje teoreticky jistou rezervu pro zvyšování výběru salárů. Podle uvedených výsledků nese tedy finanční tíhu sborů přibližně 20 % platících salárníků a v průměru méně než 10 % členů sborů. (Pokud v některém grafu není součet sloupce 100 % , nebyl v daném seniorátu k dispozici rozbor ze všech sborů.) Poměrně značná část členů sboru se nepodílí na financování svého sboru formou saláru vůbec.
Zajímavé je také hodnocení, jak jsou saláry rozloženy, což jednotlivé sbory prováděly v roce 2012 ke konci roku. Existují různé typy rozložení plátců saláru. Ve venkovských a tradičních sborech jsou obvykle silnější skupiny salárníků s nižší platbou saláru, v městských sborech jsou obvykle silnější skupiny s platbami saláru přesahujícími 1000 Kč/rok. Pro staršovstva sboru poskytuje rozbor vlastních salárů informaci o tom, které skupiny salárníků je možné vyzývat k vyšší obětavosti.

Úvahy o úplném samofinancování sborů

Grafy zabývající se situací sboru v podmínkách úplného samofinancování vycházejí z velmi zjednodušeného předpokladu, že sbor by měl platit kazateli veškeré mzdové náklady, které byly dosud hrazeny ze státní dotace. Tyto náklady jsou přibližně 300 000 Kč/rok. Je to situace modelová, ke které dojde pravděpodobně nejdříve až za 17 let, nicméně každý sbor a každé staršovstvo by si měly rozmyslet, jak budou přechod k úplném samofinancování zvládat a jaká opatření bude potřeba vykonat. Pro celocírkevní uvažování představuje souhrn údajů zjištěných při tomto průzkumu informaci o tom, zda pro zajištění financování církve bude stačit pouze zvyšování obětavosti.
Na obr. 13 je uvedena celková potřebná průměrná obětavost na osobu v seniorátu (sbírky, salár, dary). Graf vychází opět ze zjednodušeného modelového předpokladu, že sbor bude mít stejné náklady a výdaje´jako dosud a bude muset kromě toho hradit v plné výši mzdové náklady svého kazatele. Celkové náklady sboru za rok jsou pak přepočteny na osobu v různých vyjádřeních (člen, platící salárník, dospělý člen s vlastním příjmem) a tyto údaje jsou v součtu pro celý seniorát vyneseny do grafu. Je zřejmé, že v jednotlivých seniorátech se celková potřebná obětavost pro dobu samofinancování na osobu výrazně liší. Potřebná obětavost v době úplného samofinancování je na obr. 14 porovnána s čistou mzdou ve výši 15 000 Kč/měsíc.

Zobrazené výsledky je možno porovnat s biblickým požadavkem desátků (10 %) nebo s doporučením řádů ČCE (5 % příjmu). Pokud by se na financování sboru podíleli všichni jeho členové, byl by podíl na mzdě či důchodu přijatelný. Pokud se na financování sboru budou podílet jen dosavadní salárníci, budou potřebné platby v některých seniorátech poměrně vysoké. Je zřejmé, že v seniorátech s početně silnějšími sbory se financování sboru bude pohybovat v oblasti reálných hodnot, a to i tehdy, zapojí-li se něj pouze dosavadní platící salárníci, a nikoliv všichni členové sboru. Požadovaná obětavost platícího salárníka by ležela v oblasti 2–5 % příjmů. V početně slabších sborech a seniorátech by potřebná obětavost členů musela být natolik vysoká, že se pohybuje mimo oblast reality (přes 10 % platu či důchodu) a je nutno uvažovat o jiném řešení. Problém bude vznikat i ve sborech a seniorátech, kde převažují důchodci s nízkými důchody, případně další členové sboru s nízkými příjmy.
Z uvedených údajů a grafu je zřejmé, že v mnoha seniorátech nebude stačit pro úplné samofinancování pouhé zvyšování obětavosti členů sborů, ale bude nutno provést i změny ve struktuře sborů. Dále bude pravděpodobně zapotřebí použít na přechodnou dobu i část restitučních prostředků. Jakkoliv je odhad uvedený v grafech tohoto článku velmi hrubý a zprůměrovaný v seniorátu, je možno si představit, jak velkou výzvu bude samofinancování pro sbory a senioráty představovat.

V dalších pokračováních tohoto článků se budeme zabývat propracovanějšími a zpřesněnými modely financování sborů ČCE na cestě k samofinancování v časovém rozlišení.

Pavel Stolař

Český bratr 10/2013.

Rokycanův sbor před schválením zákona a po něm

Nejeden sbor se potýká s mnoha mýty a polopravdami, týkajícími se dopadu církevních restitucí na život sborového společenství. Zejména při debatách s veřejností, obecními zastupiteli, ale i členy sboru je stále co vyjasňovat. Příkladně se tohoto problému chopili v Rokycanech.

Předkládáme vám tedy, milí čtenáři, pohled na tuto problematiku očima konkrétního sboru. Může být inspirací pro ostatní. Materiál připravil Petr Neumann s podporou staršovstva a zaslal nám jej rokycanský farář Leonardo Teca.

Ekonomická situace

Často slýcháme otázku, zda bude farnímu sboru v Rokycanech vrácen církevní majetek. Nyní nikoliv. Farnímu sboru byla již dříve vrácena budova fary a kostela v Jiráskově ulici, kterou v roce 1932 postavil sbor hypotečním úvěrem a uhradil z příspěvků svých členů. Jiným majetkem, kromě několika náhrobků svých členů, nedisponuje a ani disponovat nebude.

Další dotaz bývá zaměřen na náhradu za nevydaný majetek. Samotnému sboru nebude jakákoliv náhrada vyplacena, není za co. Otázka je, zda Rokycanův sbor nebude podpořen jako ostatní sbory z prostředků, které obdrží Českobratrská církev evangelická jako celek. S největší pravděpodobností bude finanční náhrada vložena do personálního fondu, ze kterého bude hrazena mzda duchovních. Personální fond byl vytvořen již před několika lety v reakci na očekávanou odluku církve od státu.

Již nyní je jasné, že:

– Církve neobdrží dojednanou finanční náhradu najednou. Českobratrská církev evangelická dostane z celkové finanční náhrady ve výši 59 mld. Kč pouze necelá čtyři procenta. Konkrétně 2 266 593 186 Kč splácených po dobu třiceti let. To je zhruba 75,33 mil. ročně.

– Situace ČCE je zcela odlišná od římskokatolické církve, jíž bude kromě finančních náhrad navráceno nejvíce majetku, se kterým bude moci obratem hospodařit.

– Náhrada možná ani nebude vyplacena hotovostně. Jedná se kupříkladu o realizaci náhrady dlouhodobými státními dluhopisy. „Dluhopisy nebudou obchodovatelné a budou mít vyloučenou převoditelnost,“ řekla na Žofínském fóru Marie Bílková z ministerstva financí. Situace je tak v tuto chvíli velmi nepřehledná.

Častý názor lidí zvenčí a vysvětlení

Slýcháme také, že členové církví by měli financovat své sbory sami – proč by ostatní lidé měli na jejich činnost doplácet? Státu však plynul z majetku církve větší příjem, než jakým financoval provoz církví. Dle studie Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické výdaje vynaložené v letech 1948–2007 na církve ze státního rozpočtu činily 60,6 mld. Kč. Nerealizované výnosy církví z jejich původního majetku a z patronátů, které přešly na stát, pak činily ve stejném období 229,2 mld. Kč. Roční výnos ze zabraného církevního majetku je cca 3 mld. Kč. Saldo ve prospěch státu činí celkem 168,6 mld. Kč. Víc tedy daly církve státu než stát církvím.

Služba společnosti

V Rokycanech jsou členové evangelického sboru společensky odpovědní a pomáhají potřebným bez rozdílu vyznání. Církevní sbírky nikoliv na provoz, ale na pomoc lidem v České republice i ve světě jsou běžnou součástí kultury a zvyklostí. Sbor v Rokycanech jenom za rok 2012 takto věnoval 17 670 Kč. Evangelická církev zřizuje Diakonii, která profesionálně pomáhá všem potřebným lidem. ČCE kromě toho zajišťuje také kaplanskou službu ve věznicích a v armádě.

Soběstačnost sboru

Členové evangelického sboru v Rokycanech jsou již nyní do značné míry ekonomicky soběstační. Provoz sboru je hrazen z příspěvků členů, z darů a z příjmů za pronájem prostor. Jiné příjmy sbor nemá. Provozně je však dnes již na dotacích státu hospodářsky nezávislý.

Investice do správy památkově chráněné budovy kostela a fary jsou hrazeny z účelových dotací Plzeňského kraje, města Rokycany a z povinné spoluúčasti pomocí sbírek od členů sboru. Navíc se musí investovat i do položek, které nelze hradit z památkového fondu, například do budovy Diakonie. Jasnou většinu peněz vybrali mezi sebou členové sboru, dotace tvořily pouze 30 %.

Plat faráře

Mzda duchovního je hrazena částí z příspěvku od státu a částí z personálního fondu. Stát již nyní na mzdy kazatelů pouze přispívá. V Deklaraci shody se totiž církve již dříve zavázaly, že na nové duchovní či na zvyšování jejich mezd nebudou požadovat další prostředky. Evangelický sbor v Rokycanech přispívá na mzdu svého kazatele ze svých peněz. V roce 2013 sumou 78 500 Kč, v loňském roce sumou 77 000 Kč a v roce 2011 částkou 75 000 Kč.

Chod sboru do budoucna

Kolik členů zajišťuje ekonomický chod Rokycanova sboru? Ve sborových statistikách je oficiálně evidováno 140 osob. Aktivit sboru se ale účastní v průměru 62 osob, z toho je 44 procent nezaopatřených. Počet osob, které hradí náklady sboru, je tedy 35 (k 12. 4. 2013). Každý ekonomicky aktivní člen tak dobrovolně přispívá průměrnou částkou 7858 Kč ročně (v r. 2012). Hradit náklady sboru je přitom jen morální, nikoliv vymahatelnou povinností člena sboru.

Jak to bude s Diakonií?

Diakonie je zřizována Českobratrskou církví evangelickou. ČCE jako celek hospodaří s částkou cca 148 mil. Kč/rok (2011). Diakonie ČCE hospodaří s cca 530 mil. Kč/rok (2010). Už jenom z těchto čísel je patrno, že ke znatelné podpoře Diakonie zřizovatel sílu nemá. ČCE ale není k Diakonii lhostejná, přispívá na její chod účelovými sbírkami, zejména investičními.

Jak Rokycanův sbor otázku odluky církve od státu vnímá?

Předně nás velmi mrzí politizace starých křivd. Máme z celého procesu pocit, že se jedná spíše o souboj elit o pozice s elitami vládních stran, v němž jsou církve rukojmím, než aby padaly racionální argumenty. Navíc je nám v souvislosti s odlukou dávána za vinu finanční zátěž státu, ale opak je pravdou – jsou to církve, které dlouhodobě přinášely státu příjmy z hospodaření se zabaveným církevním majetkem.

Každopádně je mylné myslet si, že zrovna Rokycanův sbor na církevních restitucích pohádkově zbohatne. Spíše naopak. Nejpozději po vypršení přechodného období bude nést plnou tíhu svého provozu zcela sám, včetně úhrady mzdy kazatele.

I Rokycanova sboru se může týkat sjednocování menších sborů do ekonomických celků, o kterém se již nyní mluví. Nepřijímáme tento proces s lítostí, ale s odhodláním a vírou, že obstojíme a že i nadále dokážeme podporovat humanitární projekty a nebýt vůči svému okolí lhostejní.

Petr Neumann, místokurátor,
a staršovstvo sboru v Rokycanech

Více na http://www.rokycany.evangnet.cz