(ČB 7-8/2018) Nové dílo Aleše Palána je kniha rozhovorů s osmi lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci. Autor si povídal se šesti muži a dvěma ženami, kteří se vzájemně ničím nepodobají a k tomu, proč zvolili život o samotě v lůnu šumavské přírody, mají každý jiný důvod. Dostáváme se do zvláštního světa, poznáváme tvrdý a zároveň krásný život, svobodný a přece omezený ročním obdobím, počasím a minulostí jednoho každého. Zpovídané ženy uchopily svou existenci více prakticky, zato mužové-samotáři působí někdy až mysticky, jejich myšlenkový svět je tajuplný a často neuchopitelný.
(ČB 7-8/2018) Lidé půjdou na procházku a uvidí název církve nebo aspoň symbol, pokud na budově bude, a řeknou si, že o této církvi už někde slyšeli. Ano, to je ta církev, která slaví sto let.
Třeba se i zastaví a mrknou do vitríny na budově a objeví to, co jsem já občas na svých cestách viděl. Nejdříve spatří oprýskané krabice, z kterých se odlupují cáry staré barvy. A pokud se podívají dovnitř, objeví pozvání na události, které již byly. A za těmito informacemi, které kulhají na jednu nebo druhou stranu,
(ČB 7-8/2018) Církev stojí na čtyřech nohách: dobré zprávě a svědectví o ní, společném setkávání a slavení bohoslužeb a svátostí, zodpovědnosti za společenství a službě. Každý, kdo se k církvi opravdově hlásí, stojí na těchto čtyřech nohách zrovna tak.
Já teď o jedné té noze přemýšlím – přemýšlím o službě. O poslání sloužit. O tom, co to znamená být diakon nebo konat diakonát (který slaví v ČCE v letošním roce dvacáté výročí). Je tahle služba instituce, je to stav, nebo je to děj? Kdy se člověk stává tím, kdo slouží (diákonem)? Přemýšlím a zjišťuji, že odpovědí je příběh. Příběh vlastního podílu na této službě.
Kdo má svůj dům nebo aspoň chatu nebo boudu na zahrádce, ví, že péče o nemovitost je nekonečný příběh. Vítr může poškodit střechu a zatékání je pak to nejhorší, okapy ucpává padající listí, přívalová voda může hrknout do sklepa… A což teprve péče o sborový dům nebo kostel! Faráři přicházejí a odcházejí, ale nemovitost je ve vlastnictví sboru a starost o dědictví otců leží na těch, kteří tam patří. Péče o kostel, modlitebnu, faru či sborový dům je tak častým tématem při schůzi staršovstva.
Poslechněte si článek:
Jsou sbory, často uprázdněné, které zvládají pouze základní údržbu. Ale jsou i takové, které budují nové nebo rekonstruují stávající prostory, a vytvářejí tak krásná díla. Pomocí jim jsou výtvarníci a architekti, kteří přistupují citlivě k sakrálnímu prostoru a tvoří zajímavé věci. Mnohé sbory spolupracují s obcemi, kraji, evropskými institucemi a památkáři. Jeronýmova jednota směruje v rámci církve svou podporu tam, kde by náklady na jeden sbor byly neúnosné. A na celocírkevní úrovni pracuje také fundraiser, který je schopen poradit a s žádostmi o příspěvky na opravy budov pomoci. Jistě: církev je tam, kde se dva neb tři sejdou ve jménu Páně. Ale občas je potřeba přemýšlet i o střeše nad hlavou. V tomto čísle se dočtete o tom, jak přišli ke svému „domu Páně“ ve Štramberku a jak se proměňoval, i o tom, jak pojímá rekonstrukce sborových prostor výtvarnice Barbora Veselá.
V historické části rubriky Téma, věnované stým narozeninám církve, se dozvíte, kdy a jak se usídlila v Husově domě synodní rada.
Příště nás čeká letní dvojčíslo. Přeji všem čtenářům klidný start do léta a inspirativní čtení.
(ČB 7-8/2018) Nové dílo Aleše Palána je kniha rozhovorů s osmi lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci. Autor si povídal se šesti muži a dvěma ženami, kteří se vzájemně ničím nepodobají a k tomu, proč zvolili život o samotě v lůnu šumavské přírody, mají každý jiný důvod. Dostáváme se do zvláštního světa, poznáváme tvrdý a zároveň krásný život, svobodný a přece omezený ročním obdobím, počasím a minulostí jednoho každého. Zpovídané ženy uchopily svou existenci více prakticky, zato mužové-samotáři působí někdy až mysticky, jejich myšlenkový svět je tajuplný a často neuchopitelný.
