(ČB 7-8/2019) Když jsem se s Miloslavem Běťákem téměř před deseti lety na poradě ředitelů Diakonie seznámil, působil na mne z celé čtyřicítky šéfů středisek nejvíce unaveným, rozladěným a mrzutým dojmem. Teprve později jsem pochopil, že jeho letitá práce v čele prvního a jediného kamenného hospice Diakonie ve Valašském Meziříčí únavu přináší. Trochu mrzutý a trochu rozladěný – takový byl Míla snad vždycky, když o něco šlo a když se pro něco zapálil. Pořád nebyl spokojen, pořád na druhé a především na sebe kladl ty nejvyšší nároky. Bylo vidět, jak moc mu jde o věc.
Poslechněte si článek:


