(ČB 11/2018) Jako malá holka jsem trávívala značnou část prázdnin v Jizerských horách. Někdy svítilo sluníčko, ale v paměti mi utkvělo spíš deštivo. Když pršelo, obkreslovali jsme houby z atlasu zvaného Pilát Ušák. Piláta jsem si spojovala s pilou a Ušák mi byl trochu pro smích, i když jsem se taky trochu strachovala, aby mu Pilát ty uši neuřízl (o řezání uší mě poučili bratři Grimmové). Spíš než o praktický užitek, který mi asi měl z atlasu vzejít, jsem se starala o slova:
Krajanské komunity ve východní Evropě, které se hlásí k evangelictví, jsou každá jiná, a přece mají něco společného. Někde jsou to potomci pobělohorských exulantů, kteří utíkali z vlasti s Komenským, jinde se skupiny Čechů usadily, protože se v té oblasti nabízela levně dobrá půda k hospodaření. Máme v církvi také reemigranty, evangelíky, kteří se vrátili do vlasti otců. Komunistické režimy ale zamávaly se všemi.
Poslechněte si článek:
Po revoluci se navazovaly kontakty s téměř zapomenutými skupinkami Čechů postupně. Bylo vytvořeno místo „potulného kazatele“ a farář Petr Brodský objížděl po mnoho let krajanské sbory, kázal, povzbuzoval, zařizoval, rozvážel tiskoviny a sborový život všemožně podporoval. Dnes se však u krajanů bohužel ukazuje jeden společný rys – čeština se vytrácí, mladí cestují, častěji vstupují do smíšených manželství a odcházejí za prací; skupiny krajanů početně slábnou. To však nic neubírá na jejich pohostinnosti, kterou zakoušejí všichni, kdo se do některého z krajanských sborů vypraví.
V čase, kdy držíte v ruce říjnové číslo Českého bratra, máme za sebou čtyřdenní festival „Radujme se vždy společně“, setkání všech generací v Pardubicích, kde jsme si připomněli a oslavili stoleté narozeniny Českobratrské církve evangelické. Reportáž z festivalového dění přineseme v příštím čísle.
Po horkém létě vlídný, na vláhu bohatý podzim
a inspirativní čtení přeje všem
(ČB 10/2018) Zní to vlastně docela poťouchle. Dáte někomu dar, v tomto případě touhu po věčnosti, ale obdarovaného přitom zapomenete naučit, jak vlastně funguje a jak s ní zacházet. V našem případě jak vystihnout začátek a konec díla, který onen Věčný koná. To je pak těžké. Máte v sobě touhu, ale nevíte, kde začít a kde skončit…
(ČB 10/2018) O zřízení první evangelické bohoslovecké fakulty, respektive Husovy československé fakulty bohoslovecké, což byl její tehdejší oficiální název, rozhodl parlament ČSR 8. dubna 1919 schválením příslušného zákona. K samotnému zřízení fakulty pak došlo 1. října 1919. Ač tato fakulta nebyla součástí pražské Karlovy univerzity, zachovala si charakter veřejné vysoké školy s právem promočním i habilitačním.
(ČB 11/2018) Jako malá holka jsem trávívala značnou část prázdnin v Jizerských horách. Někdy svítilo sluníčko, ale v paměti mi utkvělo spíš deštivo. Když pršelo, obkreslovali jsme houby z atlasu zvaného Pilát Ušák. Piláta jsem si spojovala s pilou a Ušák mi byl trochu pro smích, i když jsem se taky trochu strachovala, aby mu Pilát ty uši neuřízl (o řezání uší mě poučili bratři Grimmové). Spíš než o praktický užitek, který mi asi měl z atlasu vzejít, jsem se starala o slova:
