(ČB 10/2018) Zní to vlastně docela poťouchle. Dáte někomu dar, v tomto případě touhu po věčnosti, ale obdarovaného přitom zapomenete naučit, jak vlastně funguje a jak s ní zacházet. V našem případě jak vystihnout začátek a konec díla, který onen Věčný koná. To je pak těžké. Máte v sobě touhu, ale nevíte, kde začít a kde skončit…

Poslechněte si článek:

V tom negativním smyslu si pak stavíte sochy a mauzolea, tisícileté říše, které trvají jen pár let a milióny lidí přitom v nesnesitelném utrpení umírají. Neobviňujte z toho ale Boha. To není ta touha, kterou jsme obdrželi. To je jen naše představa věčnosti. Tohle znamená, že jsme se ještě nenaučili být časní. Mít svůj časný podíl v rámci té věčnosti.

Co to ale je, ta věčnost v srdci? Co tím chtěl moudrý Kazatel říct?
V srdci člověka toho bývá hodně. Starosti o sebe, o nejbližší, o svět, je toho dost a k věčnosti to může mít fakt daleko.

Co to tedy znamená? První dobrou zprávou verše je, že Bůh – ten Věčný – tuhle naši časnost učinil krásnou a v pravý čas. V ten pravý čas vprostřed toho krásného je pak myslící a jednající člověk. Tenhle člověk se podívá nahoru, třeba na jasnou oblohu, a je mu v tu chvíli krásně. Nerozhodí ho ani to, že je daleko od domova. Všechno nějak zapadá, i když ho ledacos trápí.

Pro pochopení našeho verše je zásadní slovo věčnost, hebrejsky ólam. V různých dobách si různé překladatelské skupiny s tímto slovem taky různě poradily. Tak třeba kraličtí ono slovo překládají jako žádost světa. To je originální překlad, který vychází spíše z řecké varianty Starého zákona, Septuaginty. Možná se jim ani nechtělo věřit, že by člověk onu věčnost v srdci měl. Proč tomu ale nechtěli věřit? Není třeba vnímat touhu/žádost jen příkře negativně, vždyť touha a žádost může být touhou po tom Věčném, po Bohu. Spojnicí mezi časem omezeného člověka a tím neomezeným Věčným. Ale ani žádost ani touha v originále tak úplně není. Je tam ólam, které má co do činění s věčností. S něčím, co jen tak neskončí. Zatímco člověk ano. Ten svůj začátek i svůj konec má, i když svou lhůtu nezná.

Jsou chvíle, třeba v čekárně u doktora, kdy myslíme jen na jednu věc – aby už to bylo za mnou, abych už já nebo můj nejbližší byl zdráv. Na věčnost nemyslíme. Myslíme v tom svém čase a na to, co by mohlo přijít. Pusťme do těchto chvil také myšlenku, že v srdci nosíme věčnost. Spojnici s tím nebeským věčným Já, které říká: ty. Ty jsi můj, tak se neboj, tvůj čas mám ve své věčné paměti, ať jsi kdekoliv. Tvůj domov je u mě tam někde v nebeské věčnosti a ve tvém srdci je střelka, ukazující ke mně.

(Psáno za svitu noční oblohy pro vršovický Sborový dopis Katakomby a pro Českého bratra.)

Matěj Opočenský, farář v Praze-Vršovicích