(ČB 4/2016) Kdy jsem naposledy cítil opravdový strach, který člověka přiková k zemi a skoro mu brání dýchat? Předloni jsem si pořídil dvě husy a housera. Oficiálně „aby spásaly trávu“; hlubší touhou však bylo nějak se dotknout světa, kde vzniká jídlo. Jaksi toho světa „z ruky do huby“. Bůh požehnal a loni v květnu se vylíhlo deset rozkošných housátek.
Poslechněte si článek:


