(ČB 4/2016) Kdy jsem naposledy cítil opravdový strach, který člověka přiková k zemi a skoro mu brání dýchat? Předloni jsem si pořídil dvě husy a housera. Oficiálně „aby spásaly trávu“; hlubší touhou však bylo nějak se dotknout světa, kde vzniká jídlo. Jaksi toho světa „z ruky do huby“. Bůh požehnal a loni v květnu se vylíhlo deset rozkošných housátek.

Poslechněte si článek:

Cena života
A když jsem pak na podzim stál proti dvěma husičkám s nožem v ruce, husičkám zahnaným do kouta od hejna, došel jsem na krok k nim, akorát tak hmátnout a … Nešlo to. A to jsem jako diváky/asistenty svolal na tu porážku ženu a děti. Abychom s tím přírodním životem měli všichni kontakt. V dlouhých minutách, kdy jsme na sebe s husami přimraženi zírali, jsem silně vnímal tu špetku labutí ladnosti promíchanou s roztomilou baculatostí. „Takový potvory a jak se teď jedna k druhé tiskne, jak propletly krky, aby jedna druhé kryla záda.“ Vzpomněl jsem si, jak za sebou mašírují po zahradě, jak jedna vždycky hlídá, když se ostatní pasou. Jak z neznámého podnětu najednou všechny naskáčou do rybníčku a začnou dovádět. Prostě jak podivuhodně je taková husa ustrojena, co jsme spolu zažili a jak všechny dny předchozí byly lepší než tato hodina a jak bych vůbec najednou chtěl být někde úplně jinde.

Strach byl silnější než čest hosdpodáře před tváří rodiny. Řekl jsem „dneska prostě ne“. A byl jsem vděčný manželce, že se na mě neobořila: Já ti říkala, že je pak nebudeš umět zabít. Tak to bylo naposledy, co jsem měl strach, který mi nedovolil se pohnout.

Obětní hod
Jenže husa se skutečně chová kvůli pečínce. A tak jsem následující den po patnácti minutách stejného strachu nakonec skočil a za přidušených výkřiků děsu (mých výkřiků!) husu zařízl. A když ležela na talíři… Nebylo to prostě maso od řezníka. Bylo to maso od Hospodina. Jedl jsem ji tiše, pokorně, vděčně. Nemluvil jsem moc, byl ve mně jakýsi pokoj i ostych zároveň. Jedl jsem ji jako jsem jídal kdysi, coby dítě, štědrovečerní večeři. A jako jí člověk u stolu boháče – jen po malých soustech. Tak jak se jí na návštěvě. Tam kde není člověk úplně doma, kde není práv. Pochopil jsem, s jakými pocity se jedl velikonoční beránek: Plně oblečeni, ve chvatu. Když venku obchází anděl Hubitel. Před kterým nás chrání znamení beránkovy krve, ten křížek na dveřích. Ale právě jen to znamení – sami od sebe si zasloužíme být tam venku, ve tmě. Je to vážná chvíle.

„Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; … jsou vám vydáni do rukou. …Jen maso oživené krví nesmíte jíst.“ (Gn 9,2nn) Na otázku, které přikázání je největší, není jen jedna odpověď. Z jistého pohledu jím může být i: „Jenom rozhodně odmítej jíst krev, neboť krev je život; proto nebudeš jíst s masem i život.“ (Dt 12, 23) Apoštolové (Sk 15,29) a dle Eusebia stále ještě i církev 4. stol. je považovala za jedno z určujících. Když teče krev, to je vždy vážná věc. Něco smím – ale musím si být vědom vážnosti, ceny té věci. To je, soudím, život v bázni Boží.

Dobrý strach
Většina setkání s Bohem v Písmu začíná děsem – po kterém následuje „vy se nebojte“. Ale pokud by tím Bůh myslel: Nebojte se vůbec, pokud strach k pravému náboženství, k pravému lidství nepatří – pak přece nebylo Bohu nemožné rovnou zvolit nějakou neděsivou formu zjevení. Biblické poselství tedy, jak soudím, vlastně zní: Bojte se – ale přece neodvraťte tvář, přece se dál dívejte. Sneste pohled na pravou tvář skutečnosti, i když je přehrozná.

Kalvín rozlišuje pravé a nepravé náboženství jako dva druhy strachu: Pravé náboženství je strach spojený s příchylností, s fascinací. S pocitem: je to strašné a přece zde mám být. Jako když se díváme do sopky, do propasti nebo naopak z vysoké věže. Mrazí nás, ale zároveň nemůžeme odtrhnout oči. A ovšem, dáváme si pozor. Žádné „vrhni se dolů; vždyť je psáno: Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen“. Nebudeme pokoušet. Strach spojený s příchylností ostatně zažívá i tanečník, který drží kolem pasu tanečnici a zároveň je stále ostražitý, aby nevypadl z rytmu nebo jí nešlápl na nohu. Nebo hudebník, který má radost ze hry a přece, pokud to má znít, musí být ostražitý, aby stiskl struny přesně tam, kde má.

Špatný strach
Nepravé náboženství je pak strach spojený s nenávistí. Majestát Boží je však natolik přítomen, že se člověk nevydrží něčemu neklanět. Raději se klaní kameni a dřevu, než aby se neklaněl vůbec. Výhled na strašného Boha raději člověk zakryje výtvorem vlastní mysli, vlastní představou Boha, modlou.

Takový strach můžeme vidět třeba u Jobových přátel: Jobovi se staly strašné věci, ač byl zbožný. To znamená, že by se mohly stát i nám… Ale to je nepřijatelné. Tudíž Job se musel nějak provinit, může si za to sám. Jobovi přátelé se tak rozhodnou dělat Bohu advokáta – aniž, jak vidíme v závěru, by se je o to Bůh prosil. Nemluvili o Bohu náležitě. Mluvili o tom, jakého Boha by si přáli, ne o tom, jaký skutečně je.

V životě vede špatný strach k lakování věcí narůžovo: Vše co se děje, se vlastně muselo stát. Na všem špatném je nakonec něco dobrého. Špatný strach vede k lehkovážnosti. Anebo k rezignaci. Tanečník z našeho přechozího příkladu raději tanečnici k tanci vůbec nevyzve – protože by stejně odmítla! Hudebník se vůbec hudebníkem nestane, nebude se hře vůbec učit – protože on na to stejně nemá geny. Každá velká věc v sobě velmi reálnou možnost nezdaru jistě nese. Ale dokud to nezkusíme… Lidová moudrost má tentokrát skutečně svatou pravdu: Z čeho máš strach, na to si sáhni.

Strach našeho času
Dalo by se říci, že v našem čase nás dohnalo vícero strachů. Strach z nepopulárního vojenského angažování ve třetím světě, který obyvatelé západního světa tišili představou, že tyranie je pro tamní lidi (asi jiné lidi než my) tou nejlepší formou vlády. Že to tak sami chtějí. Všechno násilí, provozované po desetiletí ve sklepeních věznic a tam, kde nejsou televizní štáby, dnes vidíme v ulicích. Není to ale skutečně nic nového. Svět nad kterým jsme si léta myli ruce, máme dnes za dveřmi. Tím spíše patří uznání lidem, kteří se světu bídy a násilí svého času vydali vstříc třeba do naší rekonstrukční mise v afghánském Logaru, bez větší pozornosti naší společnosti.

A mám za to, že samu naši společnost dohnal strach z názorových střetů, tišený představou, že si vlastně všichni myslíme totéž, jen to jinak říkáme. Propásli jsme zřejmě kdesi šanci nejdříve ostře vyjasnit své pozice a pak docházet ke kompromisům. A tak jsme se ocitli v situaci, kdy každý mluví už jen ke svému vlastnímu táboru. Kterému maluje hrůzný obraz nepřítele – buď hipíka v humanistickém rauši, či burana v kápi ku-klux-klanu. Obraz většinou falešný. Pokud je z toho ještě cesta ven, pak jen v konfrontaci s jedním z největších lidských strachů: Že totiž i v opačném pohledu, než je můj, může být ledacos podloženého.

Tomáš Pavelka, farář v Lounech
kresba Petra Fischerová