(ČB 4/2016) Není den, abychom neviděli, jak bolavý náš dnešní svět je. Máme z čeho být vystrašeni. V okolních zemích není bezpečno, Evropa se propadá do chaosu a člověk se zase poohlíží po nějakém tom silném jedinci, který by to dal do pořádku.  Na čí straně máme být my, křesťané? Bojíme se a podle Písma je každý strach jen známkou nevíry. Strach začínáme mít, když zapomínáme na nevyzpytatelné procesy, ke kterým patří také Boží zasahování do dějin.   Já mám také

Poslechněte si článek:

strach. Strach že promarním svůj život ve strachu z fiktivních věcí, které mi vůbec nehrozí. A pak zjistím, že jsem dostal v Kristu, svém Pánu, sílu ke zdolání toho všeho, ale já jí opovrhl a dal přednost jistotě ustrašenosti. Mám strach, že se minu se skutečným cílem svého života a jako farář nebudu kazatelem Pravdy a hostitelem Božího ducha, nýbrž jen trapným primášem folklórního farního s(ou)boru naší církve. Mám strach že má víra je vlastně „jen jako“, že vyměním všechno své přesvědčení za misku jistoty. Mám strach, že nejsem ve skutečnosti žádným učedníkem Páně, ale jen špatným posluchačem a divákem, který oklame sám sebe (Jk 1,22). Proč? Protože nejsem ochoten hrát na place, ale být jen fanouškem, zvedat palec nahoru a dolů. To co činí Bůh, je vždy krajně nepravděpodobné. Stejně jako vzkříšení nebo i pokání či obrácení celníka a prostitutky. Nebo nepravděpodobná omluva mé manželky, manžela, dětí a našich nepřátel. Jsou přece události, které bychom nikdy nenaplánovali. A přesto se dějí.

Proto si často opakuji slovo o strachu a jeho opaku, kterým je jedině naděje a víra z listu k mladičkému Timoteovi (2Tm 1,7). Kdosi o prvotní církvi řekl, že kdyby od ní byl odstoupil Duch svatý, ustalo by 95 % všeho, co dělala. A co my dnes? Jaká cesta víry je ta naše v ČCE? Jsme ještě církví víry, nebo si více ceníme poznání? Ví se o nás, že máme naději? Tváří tvář strachu nabízíme psychoterapii, což je méně podivné než modlitba a slova Písma.

Jak by to dopadlo, kdyby Duch Páně od nás, od naší církve a našich aktivit náhle zcela odstoupil? Co myslíte? Obávám se, že 95% vší naší činnosti by pokračovalo nerušeně dál. A z toho mám strach větší, pak se mi zdá zcela oprávněné, že po nás společnost bude šlapat jako po zbytečné soli. Musí to tak být a žádné strategie, peníze ani studie nám na pomoc nepřikvačí.

Církev si už téměř neuvědomuje, zda Duch je, či není přítomen. Nejsme přece jako letniční, obejdeme se bez toho. Osobní zbožnost evangelíků je na ústupu. Nahrazujeme ji poznáním všeho druhu, na to jsme hrdí. Přišli jsme o radost a zatuhli jsme. Co nás rozhýbe? Bože chraň! Dnes si pěstujeme své obavy a strachy tím více, čím méně se nám něco děje. Pak je tedy jediným lékem skutečná nesnáz. Musí přijít zkouška, která oddělí zrno od plev, abychom začali žít, věřit, mít naději a zdravou sebedůvěru. Věřím, že přichází to, co je zapotřebí.

A tak ještě jednou: „Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“ Ducha, onu holubici, kterou nesmíme a nemáme zaplašit, nýbrž ji zvát a mít srdce i ruce připraveny. Musíme se znova odvážit poddat se té bláznivé zvěsti o kříži a o moci Boží. Pak teprve může být náš strach přemožen onou bázní Boží. Zlo se vkrádá do naší víry, když nenasloucháme Kristu. Ale on nám dává svou moc. Moc přemáhající zlo.

Kdo zná bázeň Boží, kdo denně chválí Boha a klaní se mu, kdo se cvičí v lásce, k tomu Ježíš přistoupí a jistě rád řekne: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,18–20) Bez tohoto Božího přemožení zůstává jen beznaděj a strach. V tom ale zůstat nechceme, viďte!

Tak a teď mám zase strach, co vy na to!

Petr Chlápek, farář ve Vrchlabí