Archiv autora: Adéla Rozbořilová

Anna Woltz: Gyps. Když je vám dvanáct a rodiče se rozvedou

(ČB 1/2020) „V tátově bytě nebylo ještě vůbec nic vybaleno, jenom nová televize. To se hodí, protože ten krám dokázal přehlušit i můj mozek, když chtěl přemýšlet.“
„Není třeba se bát líbajících se rodičů. Rodiče začnou být nebezpeční, když se líbat přestanou.“

Dvanáctiletá Felicie, která chce, aby se jí říkalo Fitz, je poprvé v tatínkově bytě. Bude tady se sestrou Beatou bývat vždycky půl týdne. Má tady svou sem-tam tašku. To je taška plná věcí, které člověk každý týden tahá z jednoho bytu do druhého.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Poslední slovo: Kšandy a křemen aneb co s ctnostmi

(ČB 1/2020) „Lidstvo není koneckonců nic jiného nežli masový sendvič mezi nebem a zemí,“ praví hloubavá holčička Mafalda z argentinského kresleného seriálu. Tato lidská situace trápila moudré odedávna: Měli bychom spolu umět žít v pokoji a harmonii, a přitom jedni druhé stále znovu uvrháme do bídy a neštěstí. Jak to udělat, aby člověk přestal být pasivní sendvič a přilnul více k nebi nežli k zemi?

Mnoho starověkých myslitelů zastávalo názor, že člověk se může v žádoucích vlastnostech neboli ctnostech vytrénovat. Aneb „bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“. Sedmnáctiletý Václav Havel o tom ve své první dochované eseji napsal: „Od prvního probuzení mladíka z dětského snu až k poslední činnosti odcházejícího starce je život jednou

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Český bratr 12/2019. Téma: Svatých obcování

Úvodník

Kdo je svatý a co dělá, když obcuje

Asi první nás napadne svatý za dědinou nebo na mostě. Prostě nějaká socha svatého, přímluvce, který ochrání nás nenapravitelné hříšníky před tváří Boží a trochu to za nás vyžehlí. Možná nám vytane na mysli svatoušek – někdo, kdo je tak hodný, až je to podezřelé, nebo se jen jako svatoušek tváří. Svatí jsme ale v biblickém pojetí my všichni. Svatost není záležitost několika specialistů na mravní a náboženský život, ale týká se všech podílníků díla Božího. Svatí milovaní – oslovuje apoštol Pavel adresáty svých listů – a platí to i pro nás.

Poslechněte si článek:

K vyložení pojmu „obcování, obcovati“ jsem nahlédla do Biblického slovníku. A dočetla jsem se, že těmito slovy překládají Kraličtí několik hebrejských a řeckých výrazů, které znamenají chování, způsob života, obecenství, spojení, styk, občanské právo, občanství. A slovník odkazuje dále na velmi příbuzné výrazy k obecenství – společnost, účastník, účastnit se. Opět pojmy a činnosti, které se týkají nás všech. Takže svatých obcování, které čteme na titulní stránce jako téma tohoto čísla, je vlastně společenství lidí či účast nás všech na Božím díle.

Jako každoročně je přílohou vánočního čísla hudební CD. Jmenuje se, podle úvodní písně, Již nebe jde k nám. Připravil je již potřetí celocírkevní kantor Ladislav Moravetz a jedná se o 16 písní z chystaného nového Evangelického zpěvníku. Nazpíval je Evangelický chór Zlín za varhanního či klavírního doprovodu Ester Moravetzové a žesťového souboru Konzervatoře P. J. Vejvanovského v Kroměříži pod vedením Rudolfa Berana.

Milí čtenáři, přeji vám nerušený poslech a inspirativní čtení

Daniela Ženatá

OBSAH ČÍSLA

TÉMA

MOJE CÍRKEV

DIAKONIE

RECENZE

SLOVO

 

 

 

 

Biblická úvaha: Církev radostná a upřímná

(ČB 12/2019) Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu a modlili se, měli všechno společné, každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. (Sk 2,37–47)

Evangelista Lukáš, autor knihy Skutků apoštolských, líčí, jak jednou o letničních svátcích přijalo křest na tři tisíce lidí. To je panečku! Kdyby se něco podobného stalo třeba v některém sboru naší církve dnes, měli bychom možná pocit, že je něco v nepořádku.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu