(ČB 12/2019) Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu a modlili se, měli všechno společné, každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. (Sk 2,37–47)

Evangelista Lukáš, autor knihy Skutků apoštolských, líčí, jak jednou o letničních svátcích přijalo křest na tři tisíce lidí. To je panečku! Kdyby se něco podobného stalo třeba v některém sboru naší církve dnes, měli bychom možná pocit, že je něco v nepořádku.

Poslechněte si článek:

Myslím však, že počty nejsou to nejdůležitější. Dobrý sborový život se může dařit v menších i větších společenstvích úplně stejně. To podstatné je, co spolu ti lidé dohromady tvoří. Důležité je, aby spolu vytvářeli církev, a to církev pravou, tedy utvářenou a inspirovanou Duchem svatým.

Jak se však pozná církev, která není bezduchá? Evangelista Lukáš vypisuje několik znaků té pravé církve. Nejprve zmiňuje, že církev je tam, kde se poslouchá evangelium. Tedy tam, kde se káže. V církvi děláme mnoho dobrých věcí, ale spoustu těch dobrých věcí umějí dělat i jinde, a možná dokonce lépe. Avšak evangelium o Boží pomoci pro nás nikde jinde než v církvi neuslyšíte. A také to druhým lidem za nás nikdo jiný neřekne.

Hned na to Lukáš zmiňuje další znak pravé církve – „byli spolu“. Pravá církev je tam, kde se lidé sejdou a společně se modlí, zpívají i poslouchají.

Pravá církev se dále pozná podle toho, že láme chléb. Lukáš může mít na mysli svátostné společenství kolem Kristova stolu, ale také jakékoli jiné stolování. Tam kde se společně jí a pije, při sborových nedělích nebo při kávě po bohoslužbách, také tam pravá církev vzniká. A jistě to neplatí pouze pro stolování mezi kostelními zdmi. Církev tvoříme při společném jídle i doma, když si nad plným talířem vzpomeneme na Pána Boha nebo tam, kde se rozdělíme s tím, kdo má hlad.

Dále Lukáš píše o tom, že v prvotní církvi měli všechno společné. To si nejspíš neumíme úplně představit. Společného majetku však máme ve sborech dost, především kostely a fary, o které je třeba pečovat. Ale možná je to výzva, abychom se dívali kolem sebe a starali se o druhé, kterým zrovna něco schází.

V církvi posloucháme kázání, zpíváme, modlíme se, lámeme chléb a je hodně důležité, abychom to všechno dělali s radostí a s upřímným srdcem. Není to tak, že bychom se stále měli usmívat a vesele výskat. Vždyť k opravdové životní radosti smutek a slzy patří. Tady jde o radost, která svádí lidi dohromady. O radost ze společenství.

Pokud je z církevního společenství cítit radost a upřímná víra, budou křesťané všemu lidu milí. Nepřehání už to Lukáš trochu? Ne nutně. Vždyť tam, kde nežijeme jenom sami pro sebe a pro své problémy, tam kde jsou sbory otevřeny a zapojují se do veřejného života, tam kde je patrna radost a upřímná víra, tam si křesťané získávají respekt a úctu svého okolí. A tam se také může stát, že Pán přidá k jejich společenství nové tváře. Ne třeba tisíce, ale na těch počtech přece tolik nezáleží.

Pane Bože, děkujeme za církev, kterou tvoříš spolu s námi. A prosíme, abychom to, co v církvi děláme, dělali upřímně a s radostí. Amen

Ondřej Zikmund, farář v Kutné Hoře