(ČB 4/2020) Téměř stejně silně jako jíst a pít potřebuje člověk vnímat, že má jeho konání nějaký dopad na prostředí kolem něho. Už u nemluvněte sledujeme snahu rozhoupat zvoneček nad postýlkou – způsobit odezvu ve svém dosahu. Teorie „depresivního realismu“ týmu Alloyová-Abramsonová stojí na následujícím experimentu: Zkoumaný může rozsvítit tlačítkem žárovku, ta se ale někdy rozsvěcí také náhodně. Zdraví lidé svou kontrolu nad žárovkou velmi přeceňují, lidé depresivní velmi přesně odhadují omezenou míru svého vlivu. Teorie vesměs nebyla přijata (depresivní míru své kontroly jindy zase podhodnocovali). Přesto nám ukazuje, že člověk po odezvě prostředí, „po spravedlnosti“ skutečně „hladoví a žízní“, jak říká Kristus v blahoslavenstvích. Člověk trpí, když spravedlnost schází.

Poslechněte si článek:

(ČB 4/2020) Jakub Drápal se věnuje soudnictví, a tam by o spravedlnost mělo jít v první řadě. Vystudoval pražskou právnickou fakultu, na univerzitě v Cambridge pak získal titul magistra kriminologie. Nyní pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd a na malý úvazek také na Ústavním soudu jako asistent ústavní soudkyně. Na právnické fakultě přitom dokončuje doktorát. Je ženatý, navštěvuje evangelický sbor v Praze-Braníku. Ale nad to: V roce 2014 napsal velmi zajímavou a čtivou knížku s názvem //Poslušen zákonů své země a svého stavu// o obhájci Kamillu Reslerovi, který byl nucen v roce 1946 obhajovat u českého soudu K. H. Franka.

Poslechněte si článek:

Na spravedlnosti by mělo stát celé soudnictví. Soudce je ale člověk jako každý jiný, nemůže nebýt subjektivní. Jak se tomu při ukládání trestů vyhnout? A pokud to nejde, vadí to vlastně?

Na jedné straně je třeba dát soudci dostatečný prostor, aby trest mohl přizpůsobit tomu konkrétnímu případu, ale na druhou stranu mu dát jasná vodítka, aby dokázal dojít k správnému trestu. Tedy aby nebyly velké rozdíly v tom, jak rozhodne jeden či druhý soudce a aby příliš nezáleželo na tom, co jako spravedlivé konkrétní soudce vnímá. Ale to subjektivní vnímání tam vždycky alespoň částečně zůstane. Pokračování textu →

(ČB 4/2020) Člověk je na světě proto, aby dělal dobro. Protože ho to baví. Říkávám vězňům, že se cítím ve vězení svobodnější než v církvi. A práce mě těší a baví! Už osmnáctý rok. Děkuji za podporu hlavnímu kaplanu Pavlu Kočnarovi, nuselskému sboru, Vězeňské duchovenské péči, synodní radě, Spolku evangelických kazatelů, kolegům a přátelům – a hlavně manželce. Tím bych rád začal.

Poslechněte si článek:

Všudypřítomná lež

Ale přesto musím začít něčím méně pozitivním, co jsem jako farář ve vězení musel přijmout, s čím pracovat. Dá se to shrnout jedním slovem – LEŽ. Kaplan je od toho, aby vyslechl, poslouchal, naslouchal – a vězeň musí vědět, vidět i cítit, že nás zajímá. Musí cítit, že nás bytostně zajímá jeho situace, osud, postavení, provinění… Bez toho vůbec do věznice chodit nelze. A přesto musíme počítat s tím, že ve vězení lidé lžou. Lží se to tam hemží. A vězni už jsou tak bráni – že apriori stále lžou. A my kaplani jim přesto musíme věřit. Každému jejich slovu. Bedlivě s hlubokým zájem naslouchat. A přitom víme, že třeba 20–90 % toho, co nám někdo říká, může být lež. To je jedna ze zásadních věcí – jiných než ve sborové službě – neříká se pravda, říkají se polopravdy, přetočené věci, výslovné lži. Pokračování textu →