(ČB 4/2020) V únoru jsme mluvili o tom, co je vize a proč je potřebná, v březnu jsme společně přemýšleli o tom, k čemu nám poslouží „leader“. Pokud se má v reálném životě něco stát, je ale také zapotřebí mít cíle a plán, jak jich dosáhnout. A to je dnešní téma.

Bez konkrétního plánu „jak na to“, zůstane většina dobrých nápadů „ve vzduchu“

Sám postupně zjišťuji, že většina myšlenek, které jsou ve strategickém plánu nebo o kterých píšu v těchto článcích, již zazněla dříve – před pěti, deseti i patnácti lety. Řadu z nich je možné ještě dnes najít na různých diskusích na evangnetu s letopočty jako 2008 a podobnými.

Ve většině případů ale zůstalo u slov. Jsem přesvědčen, že to není ničí zlá vůle. Prostě chybí koncovka, kterou tvoří rozumně formulované cíle, plán a přidělená odpovědnost. Chceme-li ale ČCE měnit, potřebujeme si nějaké cíle a plán stanovit.

Poslechněte si článek:

(ČB 4/2020) Dvanáct let po konci války byla západoněmecká evangelická církev již opět bohatá a byla respektována. Mně tehdy bylo rozkvetlých 17 let.

A v červnu 1957 se mi zvláštní náhodou dostalo příležitosti poprvé se setkat s církví Českých bratří. Byla jsem zařazena do přátelské delegace Porýnské zemské církve, pozvané do Prahy Komenského evangelickou bohosloveckou fakultou. Pozvání se vlastně týkalo osmi zástupců naší církve, z nichž jeden byla moje maminka. A ta mě prostě vzala s sebou.

Poslechněte si článek:

(ČB 4/2020) S paní Danou jsem se seznámil v listopadu 2019. Vlastně podivuhodnou náhodou. Jedna sestřička v Ústřední vojenské nemocnici mi při návštěvě oddělení dlouhodobé péče sdělila: „Mohl byste zajít za Paní Zátopkovou? Je jí 97 roků a tuhle mi říkala, abych se za ni pomodlila. Nabídla jsem jí, že pozvu našeho kaplana, ale ona nechtěla; že nebude nikoho otravovat. Jenomže já si myslím, že by přece jen byla ráda. Ale, pane kaplane, prosím, neprozraďte, že jsem vám to řekla…“

Poslechněte si článek:

Dana Zátopková byla ráda a mě překvapilo, jak je myšlenkově čiperná. Rozhovor s ní nebyl jednoduchý, protože se na každé slovo, které chtěla vyslovit, musela zvlášť nadechnout. Byla to pro mě tak trochu škola trpělivosti, protože každé slovo chtěla říct v perfektní podobě, a tak se na některé zvlášť dlouhé slovo musela nadechnout i třikrát. Neměla ráda, když jsem za ni některé věty dořekl. Vždycky chtěla říct celou větou to, co měla na srdci. Už moc nechodila, ale vždy když přišla fyzioterapeutka, že budou chodit, statečně se prala s obrovskou slabostí a snažila se alespoň pár kroků s chodítkem udělat. Pokračování textu →