(ČB 9/2020) Kdysi mě zaujala kniha s provokativním názvem: Hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí. Přiznám se, že jsem ji nikdy ani neotevřel, takže nemám nejmenší tušení, jestli skutečně poskytuje (ženám) spolehlivý návod, jak se v životě dostat tam, kam potřebují. Předpokládám ale, že autorka na „hodné holky“ pohlíží spíš s politováním: sice svým chováním splňují to, co od nich tradiční křesťanská morálka očekává, a je tedy pravděpodobné, že skončí v nebi, ovšem zde na zemi nemohou s žádnou zářnou kariérou počítat.
(ČB 9/2020) Jazykověda nemá vlastní teorii přívětivosti či vlídnosti, nabízí ale zajímavý pohled na některé jejich jazykové a komunikační souvislosti. Může nás například zajímat, jak česky hovořící lidé o přívětivosti, vlídnosti nebo třeba laskavosti mluví a co by to mohlo vypovídat o způsobu, jak o daných jevech přemýšlejí. O velmi abstraktních jevech totiž často hovoříme metaforicky podobně jako o věcech konkrétnějších, které si umíme lépe představit. Vlídnost či přívětivost jsou tak někdy ztvárněny podobně jako předměty, které můžeme mít, dostat, které nám jsou dány a které mají fyzické rozměry (např. jsou obrovské). Lze o nich ale mluvit i jako o světle či energii (z někoho září či vyzařují) nebo o síle, která dokáže něco vykonat (např. obrazně otvírat dveře). Člověk pak může být pomyslná nádoba, kterou vlídnost naplňuje, ale může se stát i jejím ztělesněním (být vtělená vlídnost, vlídnost sama). Důležité se také zdá odlišení opravdové vlídnosti či přívětivosti od podob falešných, hraných, strojených. A nápadné je, že dnes možná častěji než o přívětivosti jako o kvalitě spojené s lidmi hovoříme o uživatelské přívětivosti různých aplikací a zařízení.
(ČB 9/2020) Jistě ano, otázkou spíše je, jak přesně rozumět slovu „kultivovat“ a čím je v tom poezie zvláštní a jedinečná ve srovnání s románem, jinými druhy umění, ale také s filosofií nebo třeba historií.
(ČB 9/2020) Hrubé záplaty na hrubých pytlech. Pocit slabosti, nespravedlnosti, únavy, bezmoci a vzteku, když si sama sebelítostivě připadám jako „příliš citlivá“ a „naivní“ potrefená husa nebo je mi okolím doporučováno, abych jemnost „ve vlastním zájmu“ potlačila, abych protřela a přiostřila. Dodám, co mě učí a přivádí zpět: Inspiruje mě, když je někdo jemný a zároveň silný. Snažím se o takových lidech přemýšlet a říkám si, že jemnost má vrozenu každé lidské mládě, ale pěstovat si ji cíleně, tříbit a živit ji v sobě promyšleným způsobem tváří v tvář získaným životním kotrmelcům a při vědomí všech možných spletitostí světa, to je umění a velká síla. Klára Schneiderová
