(ČB 9/2020) Hrubé záplaty na hrubých pytlech. Pocit slabosti, nespravedlnosti, únavy, bezmoci a vzteku, když si sama sebelítostivě připadám jako „příliš citlivá“ a „naivní“ potrefená husa nebo je mi okolím doporučováno, abych jemnost „ve vlastním zájmu“ potlačila, abych protřela a přiostřila. Dodám, co mě učí a přivádí zpět: Inspiruje mě, když je někdo jemný a zároveň silný. Snažím se o takových lidech přemýšlet a říkám si, že jemnost má vrozenu každé lidské mládě, ale pěstovat si ji cíleně, tříbit a živit ji v sobě promyšleným způsobem tváří v tvář získaným životním kotrmelcům a při vědomí všech možných spletitostí světa, to je umění a velká síla.
Klára Schneiderová

Poslechněte si článek:

Myslím, že to je hrubost, se kterou se setkám v nějaké výrazné podobě. Na projev hrubosti asi většinou nedokážu reagovat jemně. Dalším důvodem může být spěch a stres, to pak dělám jen to nejnutnější a jemnost vnímám jako přidanou hodnotu, na kterou v tom spěchu není čas. Jako poslední důvod mě napadá rozčílení – když jsem rozčílený, jemný být nedokážu.
Lukáš Klíma

Předně asi záleží na tom, jak si jemnost definujeme. Já mám třeba jemnost spojenu asi především s chutí, se sladkostmi. A ač mám sladkosti rád, v jednání sladkost a přílišnou uhlazenost rád moc nemám. To raději přímost a otevřenost, byť někdy i trochu drsnější. Ostatně dle Ježíšových slov nejsme cukrem, ale solí země. Navíc synonyma uváděná ke slovu jemnost jsou skutečně velmi široká. Najdete mezi nimi mělkost, poddajnost, pohodlnost, uhlazenost, strojenost, ale také laskavost, mírnost, vlídnost. Od těch prvních se celkem rád nechám odvést, od těch druhých asi hlavně v případě hulvátství, neurvalosti či právě uhlazeného, strojeného jednání, které je však jen falešná „hra“.
Zvonimír Šorm

Jde o to, co jemností vlastně myslíme. Něhu, citlivost, ohleduplnost, otevřenost pro jemné rozlišování? Jemnost duše, a tedy potřebu jít do hloubky bez vervy zélótů? Jemnost ducha, a tedy chování aristokrata, který při společném obědě nekouká do mobilu a nejí celé jídlo pouze lžící? Jemnost těla, v němž se snažím krotit energie svých vášní, abych sobě a druhému nepřipadal jako zvíře? Od jemnosti mě odvádí únava, bolest, splín, neúspěch a beznaděj. Když se nedaří, člověk hrubne, aniž by chtěl. Modlím se o jemnost? Aby ne! Hrubost je cesta do pekel.
Zdeněk A. Eminger

Je jemnost něco, co je hodnota samo o sobě? Promýšlel jsem, co je pro jemnost nutné a došel jsem k tomu, že k ní je třeba mít cit. A to cit k druhému člověku (vzpomněl jsem si přitom na //Píseň o lítosti// Viktora Fischla). Jemnost a citlivost jsou pro mě téměř záměnné pojmy – a pak už vnímám jemnost jako vlastnost velice důležitou. A odvádí mě od ní nejvíce pocit bezmoci a z něj plynoucí zloba. To by se ve mně jemnosti nedořezal…
Jiří Ort

připravila Jana Plíšková