(ČB 9/2020) V celém tomto seriálu článků mluvíme o tom, jaké faktory jsou při změnách v institucích podstatné. Dnes se budeme věnovat faktoru, který má pro ČCE zvláštní význam a je její velkou výhodou – je to čas: Máme před sebou ještě několik let, kdy je pro nás čas mimořádně příznivý.

Poslechněte si článek:

Proč bychom měli být netrpěliví

Čas je v Bibli jeden z významově nejbohatších pojmů. Pro účel tohoto článku si vyberu jednu postavu, pro kterou byl čas svrchovaně důležitý – apoštola Pavla. V Pavlových epištolách je často téměř fyzicky cítit urgence, netrpělivost a naléhavost – vždyť evangelium je nutné zvěstovat na tolika místech a času je tak málo!

Měl jsem možnost zúčastnit se v posledních dvou letech řady jednání v ČCE a odnesl jsem si z nich spoustu pocitů (veskrze kladných). Pocit urgence ani naléhavosti ale mezi nimi nebyl. Vlastně je to divné, protože stejně jako Pavel stojíme uprostřed pohanského světa a úkol zůstává stejný. Nechám teď stranou pravděpodobné příčiny, proč to tak je, a pro tento moment to budu respektovat jako skutečnost. Jsou jiné důvody, proč bychom měli cítit tlak času? Možná postupné vymírání ČCE? To je ale proces postupný a pozvolný, který nemá žádný konkrétní „bod zlomu“ – prostě každé desetiletí nás je o poznání méně. Není možné přesně říct, ve který moment už to bude příliš. Je tedy něco lépe uchopitelné, co nám čas odměřuje? Ano. Jsou to peníze. Pokud nás nevytrhnou z klidu jiné důvody, měly by to být finance. Důvod, který se nám sice může zdát přízemní, ale o to srozumitelnější.

Letos dostáváme od státu příspěvek na provoz ve výši 62 mil. Kč a dalších 83 mil. Kč jako náhradu za nevydaný majetek. Z těchto peněz hradíme zhruba dvě třetiny personálních nákladů farářů, přispíváme na chod ústředí, financujeme rozvojové projekty a část ukládáme. Příspěvek na provoz přestaneme dostávat v roce 2030 a výplata finanční náhrady skončí za dalších dvanáct let. To nám poskytuje minimálně deset let, kdy si ve sborech ještě nemusíme nasbírat peníze na celý plat svého faráře a kdy nám ještě mohou zbývat prostředky na financování nových projektů. Harmonogram finančního ujednání se státem nám tedy jasně vyměřuje dobu, kdy z pohledu finančního žijeme v mírném nadbytku. Proto, pokud chceme hledat cesty nového rozvoje ČCE, je vhodný čas právě teď. Pokud jej nevyužijeme, podobné pokusy budou již probíhat v daleko horší situaci.

Měnit se a rozvíjet se ve finanční tísni je složité

Myslím, že dnes nejsme schopni plně docenit, jak velkou výhodu naše nadstandardní finanční zabezpečení představuje a jak je tato výhoda neobvyklá. Naprostá většina změn v institucích totiž probíhá v podmínkách finanční tísně – činnosti, které byly zdrojem peněz, jsou najednou ztrátové. Různé externí zdroje peněz vyschly a nejsou prostředky ani na pokrytí běžných provozních potřeb. Přitom ale daná organizace musí najít způsob, jak začít s novými aktivitami nebo změnit stávající tak, aby odpovídaly novým podmínkám. A to vždy vyžaduje nějaké peníze. Jak je ale získat? Většinou za cenu drakonických opatření, jako je propouštění zaměstnanců nebo omezování i základních potřeb. Dopad takových opatření však bývá velmi demoralizující. Zejména když takto získané prostředky jsou určeny na nové projekty, jejichž výsledek bývá nejistý. Začínat něco nového v podobných podmínkách je proto mimořádně obtížné. Řada velkých institucí a podniků také nebyla ve své snaze se změnit úspěšná.

Jak by taková situace mohla vypadat v podmínkách naší církve? Představte si některé z existujících nebo možných projektů, které se snaží nějakým způsobem ČCE rozvíjet: Úspěšný pokus obnovit téměř zaniklý sbor v jednom z největších českých měst – v Ústí nad Labem. Nebo připravovaný projekt seniorátního faráře v Plzeňském seniorátu, kde ČCE je početně velmi slabá. Nebo také Pastoral Brothers – dvěma mladým farářům se podařilo zaujmout pod touto značkou desetitisíce mladých i starších posluchačů a byl by hřích nepokusit se tento nečekaný zájem přetavit do něčeho trvalejšího. Všechny tyto záležitosti budou potřebovat spoustu let finanční podporu. A představte si, že za nějakou dobu třeba budou muset sbory každý rok odvést 700 tisíc Kč do personálního fondu a dalších 150 tisíc Kč na reparticích (pozor, jedná se jen o jeden z možných scénářů!). Pokud se dnešní trend nezmění, budou sbory spíše menší než dnes a tato finanční zátěž bude na hranici jejich možností. Jen těžko si lze představit, že by dokázaly ještě významněji přispívat na podobné projekty! Málo lidských společenství by mělo být odolnější v situaci hmotného nedostatku než církev. Ale i my jsme jenom lidé a obávám se, že dnešní poklidná a vcelku spokojená atmosféra se může velmi rychle změnit způsobem, který nás nemile překvapí.

Zkusme si vzít příklad z apoštola Pavla

Apoštol Pavel nebyl jenom neúnavný a vytrvalý misionář. Pouze tyto vlastnosti by mu v pohanském světě úspěch nepřinesly. Byl také upřímný a bystrý hledač a myslitel, pochopil totiž, že evangelium je třeba pohanům zvěstovat oproštěné od povinnosti převzít celou židovskou tradici a zvyky. A měl také osobní odvahu se za to postavit. Navzdory tomu, že s touto tradicí byl bytostně spjat a že takový krok byl šokující a pobuřující i pro jeho křesťanské souvěrce. V naší církvi patří Pavlovy epištoly k nejčtenějším knihám Bible. Teď si ale potřebujeme osvojit i Pavlovy vlastnosti a hledět je v příštích deseti letech využít tak, aby nám roky příznivé neprotekly mezi prsty a my jsme pak příliš pozdě nelitovali příležitosti, která již pominula.

Petr Štulc, presbyter sboru Praha-Jarov