(ČB 12/2020) Ještě v první polovině dvacátého století byla různost křesťanských liturgií jednou z hlavních překážek sjednocení církví (i v rámci protestantismu). Dnes to tak již není. Liturgie se naopak stala jedním z prostředků dosažení jednoty. Podobné, nebo dokonce společné slavení víry v liturgii v konečném důsledku vede i k dosažení společné víry samé. Zvláštní zřetel si zasluhuje liturgie večeře Páně/eucharistie.
(ČB 12/2020) V éře postupného smývání přirozených životních i liturgických cyklů a v situaci omezených možností společného zpěvu se vzpomínání na doby, jež byly natolik prostoupeny aktualizací novozákonního příběhu, že křesťanské písně tvořily podstatnou součást vnímání času, jeví skoro jako hledání ztraceného ráje. Chceme-li se navíc zamyslet nad dodnes tradovanými vánočními zpěvy, obestře nás tato nostalgie dvojnásob. Nenechme se však svést k představě jednoduchých, sladce znějících lidových písní, které si rádi spojujeme s idylickou atmosférou staročeských Vánoc. Nejstarší dochovaná píseň, která se vžila při evangelických bohoslužbách, nám snad pomůže do skutečné nálady těchto časů trochu nahlédnout.
(ČB 12/2020) Tak nevím co s tím. Výpovědi o tom, kdy nám chyběla naděje a zda jsme ji našli, se dají sdělit v poezii, písničce, povídce. Tak to dělají např. žalmisté a jistě i jiní. To je možné. Avšak konkrétní zážitky, prožitky, zkušenosti takového druhu na osobní rovině jsem schopen sdělovat jen Pánu Bohu nebo „zpovědníkovi“, tedy velmi blízké a důvěryhodné osobě. Vykládat osobní záležitosti tohoto druhu v nějakém auditoriu nebo dokonce tisknout v novinách nechci a neumím.
Pavel Kašpar
(ČB 12/2020) Blížíme se ke konci roku i ke konci našeho seriálu a nastává čas ohlédnout se zpět. Když jsem před rokem psal první článek, snažil jsem se vyjádřit především to, co mi leželo na srdci nejvíce. Totiž, že bychom se neměli tolik soustředit na záležitosti hospodaření a spojování sborů či jiné organizační změny. Důležitější je hledat nové formy zbožnosti a otevřít se okolnímu světu. Dělal jsem to s velkými obavami a chvěním – budu se umět vyjádřit srozumitelně? Je na místě, abych si něco takového troufl? Člověk bez teologického vzdělání a praxe, který zná z ČCE jen malou část a kterého tam skoro nikdo nezná? Nedocílím jenom toho, že řadu lidí naštvu a téma, o které mi jde, zapadne? Po prvním, prosincovém textu jsem si uvědomil, že celá věc je příliš důležitá a rozsáhlá na to, aby se dala „vyřídit“ jedním článkem – po tom se zavře voda a nic se nestane. Pokud se má větší organizace rozhýbat k nějaké výraznější změně, chce to čas, trvalé vysvětlování a diskusi. A tak se zrodil nápad na řadu zastavení, ve kterých jsme se v průběhu jednoho roku na stránkách Českého bratra společně zamýšleli nad různými aspekty naší případné proměny.