(ČB 3/2021) Jana Sokola jsem poznal ještě jako student počátkem devadesátých let. Byla to doba velkých změn, zkoušelo se mnoho nových věcí. Vedle standardních přednášek na filosofické fakultě se chodilo i do Legerovy ulice na IZV – nově vzniklý Institut základů vzdělanosti. Byl to pokus o školu nového typu, na které se posluchači měli seznámit s co nejširší nabídkou nejrůznějších humanitních předmětů, zpravidla těch, které za minulého režimu chřadly. Dodnes si pamatuji Sokolův výklad Aristotelova pojetí času, také jsme četli a opravovali jeho překlad Lévinasovy Totality a nekonečna. Začínající studenti s elementy francouzštiny byli připuštěni k vážné vědecké práci! Tyto semináře se vyznačovaly jakýmsi zvláštním řemeslným fortelem, lze-li to tak nazvat, který pocházel z reálného světa a širokého přehledu o nejrůznějších oborech lidské činnosti, vědeckých i ryze praktických. Jan Sokol byl vyučený zlatník, hodinář, vystudovaný matematik a původním povoláním programátor.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Pokračování textu →