(ČB 3/2021) Jana Sokola jsem poznal ještě jako student počátkem devadesátých let. Byla to doba velkých změn, zkoušelo se mnoho nových věcí. Vedle standardních přednášek na filosofické fakultě se chodilo i do Legerovy ulice na IZV – nově vzniklý Institut základů vzdělanosti. Byl to pokus o školu nového typu, na které se posluchači měli seznámit s co nejširší nabídkou nejrůznějších humanitních předmětů, zpravidla těch, které za minulého režimu chřadly. Dodnes si pamatuji Sokolův výklad Aristotelova pojetí času, také jsme četli a opravovali jeho překlad Lévinasovy Totality a nekonečna. Začínající studenti s elementy francouzštiny byli připuštěni k vážné vědecké práci! Tyto semináře se vyznačovaly jakýmsi zvláštním řemeslným fortelem, lze-li to tak nazvat, který pocházel z reálného světa a širokého přehledu o nejrůznějších oborech lidské činnosti, vědeckých i ryze praktických. Jan Sokol byl vyučený zlatník, hodinář, vystudovaný matematik a původním povoláním programátor.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Jako studenti jsme si plně neuvědomovali, že naši noví učitelé dodělávají upřené akademické kvalifikace doslova spolu s námi. Platilo to i pro Jana Sokola: V roce 1993 obhájil diplomovou práci z filosofie, 1994 kandidaturu věd za práci o Eckhartovi, 1995 doktorát za Malou filosofii člověka, 1997 habilitaci za Čas a rytmus, 2000 byl jmenován profesorem v oboru „Filosofie výchovy“. V jeho případě to nebylo jen zasloužené potvrzení předchozí akademické práce, Jan Sokol byl učitel ve vyšším smyslu, takříkajíc apoštol filosofie mezi nefilosofy. S trpělivostí, názorností, přitom však nezjednodušeně dokázal vysvětlovat záludnosti filosofie studentům nejrůznějších oborů, ale i srozumitelně komentovat otázky doby pro širší veřejnost, přičemž tyto časové poznámky vždy měly nadčasový rozměr.

K poslání filosofa totiž patří – přinejmenším od Platónových časů – starost o záležitosti obce a politické angažmá. Jan Sokol se k tomuto poslání vědomě hlásil a svými činy je naplňoval, byť nezřídka s platónským výsledkem. Podpis Charty 77 byl jen počátek, statečný čin v nestatečné době. Snad si ještě vzpomeneme na Jana Sokola jako ministra školství ve vládě Josefa Tošovského (1998) nebo jako protikandidáta v prezidentské volbě (2003). Proti Václavu Klausovi tehdy prohrál těsně (124:142). U národoveckých poslanců mu zřejmě uškodil i odmítavý postoj k poválečnému vyhnání českých Němců. Vyčítali mu, že nebyl taktičtější. V této souvislosti nezapomenu na Sokolovu glosu v jedné rozvášněné stolní rozpravě o reformě vysokého školství. Když kdosi zvolal: „To budeme za pitomce!“, Jan Sokol stručně reagoval: „Křesťan musí přece vždycky počítat s tím, že bude považován za pitomce.“

Jan Kranát, filosof a pedagog Evangelické teologické fakulty