(ČB 3/2021) To byl pěkný kazatelský bonmot Miloše Rejchrta. A hodí se nám i teď, když mluvíme o pěti procentech svého příjmu, jimiž bychom měli církvi přispívat. Mohli bychom tomu říkat nepovinný členský příspěvek a snažíme se, aby se těch pět procent stalo nepsanou normou, samozřejmou zvyklostí každého evangelíka. To nejde nařídit, ale snad se to časem vžije.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Když bratr synodní senior Daniel Ženatý začátkem loňského roku vystoupil s výzvou „5 % a hlavu vzhůru“, plně jsem ho v ČB podpořil. Tuto podporu bych nyní rád zopakoval, když bratr senior svou výzvu (vlastně výzvu celé synodní rady i synodu) v loňském desátém čísle Českého Bratra aktualizoval.

Heslo „milovat peněženkou“ dobře vyjadřuje podstatu věci. Jde o to, jak rádi máme svůj sbor (v jistém smyslu i svého duchovního). Považuji za správné, že nikdo nikomu nepřipomíná morální povinnost přispívat. Jak znovu zdůrazňuje bratr Ženatý, „nikdo nic nekontroluje, neurčuje, je to krok osobní svobody“. Ale ovšem – hovořit o tom, diskutovat, vzájemně se povzbuzovat bychom ve sboru měli. I k tomu bratr Ženatý ve svém článku vyzývá.

Kudy na to? Jak začít? Je to přece jen choulostivá věc. Takhle nejsme zvyklí hovořit. Napadne nás: Proč si nenalít čistého vína? Bratr pokladník má záznamy, snadno sestaví seznam členů, kteří sboru v loňském roce přispěli a jakými částkami. Proč to nevytisknout a nedat na nástěnku, případně nerozeslat e-mailem? Pak by bylo hned jasné, o čem se bavíme.

Takový postup by byl vhodný v případě nějakého spolku, možná by to udělali i v některé české církvi. V ČCE nikoli. Jak už bylo řečeno, jsme tolerantní, ctíme osobní svobodu každého člena a nebudeme to měnit. Ale jestli může poradit vysloužilý psycholog: Proč nezveřejnit takový seznam, ale s vynecháním jmen? Nad ním se pak snadno rozproudí diskuse o tom, co a jak dál, na co máme a na co můžeme mít. Důvěrnost individuálních údajů bude zachována a obava (kterou také zmiňuje bratr Ženatý), že když podstatně zvýším svou obětavost, možná zůstanu trapně osamocen, odpadne. Zázraky se čekat nedají, ale trochu to pomůže.

Pavel Říčan, psycholog