(ČB 9/2019) Na dovolené ve slovenských Javorníkách jsme se sestrou potkaly šestašedesátiletou paní Zdenu, evangeličku, která nám vyprávěla příběh svého mládí. Narodila se v Československu roku 1953, ale spíš, když ji člověk poslouchal, řekl by, že je to příběh její prababičky. Dětství prožila vysoko v horách, na samotě, kde byly jen čtyři chalupy. Do nejbližší vesnice to bylo asi čtyři kilometry, což nebylo tak daleko, ale, jak jsme se sestrou zjistily, je to pěkný stoupák! Strmá cesta, občas má člověk co dělat, aby nesklouzl a neupadl; a to jsme šly za pěkného počasí, v létě, kdy cestičky byly suché…

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 9/2019) Když mi bylo patnáct, kroužil jsem kolem jedné půvabné spolužačky, a v jednom ze spousty našich rozhovorů jsem se jí taky zeptal, zda jí nevadí, že jsem křesťan, že chodím do kostela a částečně žiju ve společenství sboru (církve). Že to je nejapná otázka patnáctiletého puberťáka, to teď už vím. Ale protože slečna, příkladná beznabožka konce osmdesátých let, měla asi taky nějaké sympatie ke mně, bez váhání odpověděla, že vlastně taky věří, že si doma čte Bibli (to jsem jí nikdy nevěřil), ale že do kostela nechodí. Přívrženec bezkonfesijního křesťanství?

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →