Archiv autora: Adéla Rozbořilová

16 škol Diakonie znovu vítá své žáky. Je jich přes čtyři sta

2.10.2019 Adéla Rozbořilová 1 komentář

(ČB 9/2019) Každý žák ve školách Diakonie je originál. Jeden spořádaně sedí v lavici a klidně pracuje na svých úkolech. Druhý chvilku neposedí. Musí se stále pohybovat, jinak se necítí dobře. Další je zase tak citlivý, že ho i drobná odchylka od zavedeného pořádku nezvladatelně rozruší: spustí takový křik, že se to rozléhá po celé škole. Je pak třeba všeho nechat a začít ho uklidňovat.

Víme, že nás s žáky našich škol můžou potkat lecjaké nečekané situace a teprve když nastanou, začínáme hledat způsob, jak je společně zvládnout. Stojí to ale za to. Vzdělání je totiž schopen i člověk s nejtěžším handicapem. Nemusí se hned učit číst a psát. Pokroky lze dělat i v tom, jak dát srozumitelně najevo hlad, pocit nepohody nebo touhu po společnosti druhého člověka. Pro člověka s handicapem a jeho blízké to není maličkost, ale zásadní posun dopředu. Někdy může působit až zázračně. Na zázraky ale ve školách nespoléháme. Sázíme na odbornost, zkušenost i dobrou vůli pedagogů. A na individuální přístup, což si samozřejmě žádá malý počet dětí ve třídě.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

Slovo

Vztahy a nevztahy na pokračování

2.10.2019 Adéla Rozbořilová 1 komentář

(ČB 9/2019) Jako farář pro menšiny jsem byl vyzván k reakci na příspěvek bratra Jiřího Marka, kterým reagoval na „Otázku na tělo“ z Českého bratra 6/2019 (Téma: Vztahy a nevztahy). V odpovědích na otázku „Co pro vás znamená svatba?“ bratru Markovi vadilo, že se tři ze čtyř respondentů v odpovědi zastali možnosti pro svatbu osob stejného pohlaví. Nejprve jsem si důkladně přečetl celé toto číslo evangelického časopisu. Vzhledem k tématu čísla se v něm aktuálních témat a proměn rodiny i otázky sexuální (a citové) orientace dotýká více příspěvků:

Poslední slovo Pavly Hájíčkové „Jak pohřbít tradiční rodinu“ ukazuje, že tzv. tradiční rodina v 19. století za mnoho nestála – děti houfně umíraly a neměly žádná práva, stejně jako ženy. Na výchovu dětí udření rodiče neměli čas. Je otázka, komu by se dnes v takové tradiční rodině chtělo žít.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

Recenze

Linda Olsson: Dobro v tobě

2.10.2019 Adéla Rozbořilová 1 komentář

(ČB 9/2019) „…jako bych dříve žila uzamčena. Dosud neexistoval žádný výhled, ani zevnitř ven, ani zvenčí dovnitř. Nyní jako by se cosi otevřelo. Překvapilo mne, že jsem se necítila ohrožena. Ne, naopak mě naplnilo nevysvětlitelné očekávání. Jako by mi prospělo otevřít dveře a odstranit nános. Možná jsem doufala, že mi to pomůže vidět život chronologicky uspořádaný. Vidět jej jako celek. Těžko chápat, proč se mi to zdálo tak naléhavé, když mi schopnost zavřít dveře za každou etapou života dosud připadala nezbytná, abych vůbec přežila.“

Jaké to byly etapy života, do nichž se jen s velkou dávkou odvahy hlavní hrdinka knihy, lékařka a umělkyně Marianne, odvažuje nahlédnout? Až do konce knihy cítíme napětí a zvědavost. Jak se příběh propojí? Setká se ještě někdy dávné děvčátko Marianne a její malý bratříček Daniel? Jak se ta žena za Švédska ocitla až na druhé straně zeměkoule? Žila vždycky tak osaměle? Kdo je ten záhadný chlapec, který přichází ve čtvrtek do Mariannina omšelého domku na jídlo?

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

Recenze

Pavla Smetanová: Příběhy z korfských uliček

2.10.2019 Adéla Rozbořilová 1 komentář

(ČB 9/2019) Pavla Smetanová žije na ostrově Korfu už dvacet let. A jak sama říká, její zábavný manžel a dvě děti jí slouží jako neutuchající inspirace. Kdo zná její předchozí knížky, může srovnávat, třeba proměny řecké společnosti a přece stále stejnou laskavě poklidnou mentalitu ostrovanů, údiv nad pořádky v tamním školství, zdravotnictví či státní správě a vlídný nadhled při střetech s dětmi, u kterých je řecká puberta stejná jako česká.

První knížka Pavly Smetanové se jmenuje Sonjin deník a autorka v ní sarkasticky zachycuje svá mladá léta, kdy pracovala na různých místech světa jako delegátka cestovních agentur. V knížkách Příběhy z olivového ostrova a Pod cypřišem se sklenkou ouza se věnuje životu na ostrově – s humorem i vážně.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →