(ČB 9/2019) „…jako bych dříve žila uzamčena. Dosud neexistoval žádný výhled, ani zevnitř ven, ani zvenčí dovnitř. Nyní jako by se cosi otevřelo. Překvapilo mne, že jsem se necítila ohrožena. Ne, naopak mě naplnilo nevysvětlitelné očekávání. Jako by mi prospělo otevřít dveře a odstranit nános. Možná jsem doufala, že mi to pomůže vidět život chronologicky uspořádaný. Vidět jej jako celek. Těžko chápat, proč se mi to zdálo tak naléhavé, když mi schopnost zavřít dveře za každou etapou života dosud připadala nezbytná, abych vůbec přežila.“

Jaké to byly etapy života, do nichž se jen s velkou dávkou odvahy hlavní hrdinka knihy, lékařka a umělkyně Marianne, odvažuje nahlédnout? Až do konce knihy cítíme napětí a zvědavost. Jak se příběh propojí? Setká se ještě někdy dávné děvčátko Marianne a její malý bratříček Daniel? Jak se ta žena za Švédska ocitla až na druhé straně zeměkoule? Žila vždycky tak osaměle? Kdo je ten záhadný chlapec, který přichází ve čtvrtek do Mariannina omšelého domku na jídlo?

Poslechněte si článek:

Dřívější kniha Lindy Olsson Sonáta pro Miriam (rec. v ČB 6/2017) vypráví hodně o mlčení, které způsobilo nedorozumění a bolest. Ani v této knize nejsou hrdinové příliš sdílní. Chlapec Ika většinou odpovídá sotva znatelným pohybem hlavy, jen výjimečně z něho vypadne celá věta. S farmářem Georgem sousedí Marianne už 15 let, ale taky o něm neví skoro nic. S ostatními lidmi z okolí se nezná. Je pořád „ta nová“. A manželovi kdysi na cestě do míst svého dětství nedokázala říct, co se kde stalo. Ale i sama před sebou se celá desetiletí neodvažuje vzpomínat, skládat příběh svého života dohromady, vidět celek. Přineslo by to příliš mnoho bolesti.

Čtenář je do Mariannina příběhu vtažen a solidárně čeká, až ona sama najde odvahu poodkrýt další část své historie. Chvílemi máme chuť předběhnout, listovat dál a zjistit, kdo je onen záhadný fotograf Michael, co se stalo s hrdinčinou maminkou nebo proč se Marianne opakovaně zdá sen o cestě k útesu nad mořem.

Jako malá žila Marianne u dědečka. Chodili na procházky, lovili ryby. Jednou během cesty venku najednou popadl dědeček čtyřletou vnučku prudce do náručí. Vyděsila se, nevěděla, co se děje. Dědeček se neusmívá, prudce mu buší srdce. Ukazuje, jak se kousek od nich po skále vine úzký šedivý had. Malá Marianne poprvé zažila, že se dědeček bojí a jejími jistotami to otřáslo. I ten velký silný usměvavý dědeček má strach.

Otřes a ztrátu jistot zažije Marianne ještě mockrát.
Dětství není vždy doba bezstarostné radosti v láskyplném prostředí. Možná proto je dospělá Marianne tak citlivá vůči zvláštnímu chlapci, kterého najde na pobřeží. Respektuje jeho mlčenlivost, jinakost, odtažitost. Zve ho na návštěvu, ale nechává svobodu, jestli bude chtít přijít. Nabízí blízkost, ale vnímá, že on potřebuje svůj soukromý bezpečný prostor. Hodně se i beze slov dozví z toho, jak chlapec hraje na klavír.

Spisovatelka Linda Olsson se narodila ve Stockholmu v roce 1948, manželova práce zavedla rodinu do Afriky, Asie a nakonec se usadili na Novém Zélandu. Zde teprve začala Linda Olsson psát, její první román vyšel v roce 2005. V češtině vychází //Dobro v tobě// jako její třetí kniha.

Čtu ji uprostřed léta. Večer před chalupou postupně padá tma, jedna žárovka na zdi tak akorát osvěcuje knihu a kousek zápraží. Balím se do svetru. Několik hodin čtení sdílí mou nehybnost ropucha, která kousek ode mne čeká na noční kořist. Nic neulovila. Zato já jsem o kousek bohatší. Jako čtenář jsem totiž byla pozvána k rozplétání zauzlované změti vzpomínek, držela hlavní hrdince palce, aby „to dopadlo dobře“, nevědouc přitom, co přesně by „dopadnout“ mělo.

Marianne spolu s malým chlapcem Ikou tvoří na pobřeží obrovský obraz z nalezených mušlí, kamenů a naplavených kusů dřeva. Až za dlouho, při pohledu shora, se ukáže obraz jako celek. V mozaice našeho života se nedají měnit kameny tam jednou vložené. Některé jsou hodně ostré a v obrazu jsme je určitě nechtěli. Ale máme naději, že ten obraz bude jako celek vypadat dobře. Všechny jednotlivosti tam budou mít své místo.

„Najednou jsem viděla poloostrov jako celek a mohla jej pojmout do svého srdce jako součást minulosti, kterou jsem si chtěla uchovat, a stejně tak jako součást budoucnosti, které jsem teď opatrně šla v ústrety.
Vystoupali jsme ještě výš a pod námi jinak svébytné části krajiny postupně začaly splývat.
Všechno se pospojovalo a splynulo v jeden celek.“

Lenka Ridzoňová

Linda Olsson: Dobro v tobě. Praha, Vyšehrad 2018. 208 stran.