Český bratr 10/2013.

EvangMoto – divný název, ale kdo se alespoň trošku pohybuje v branži a zná například SuperMoto, ví, odkud vítr vane. EvangMoto je křesťanská motorkářská alternativa. Ano, i mezi křesťany se najdou tací, kteří sedají na jednostopé motorové stroje a účelně nebo prostě jenom tak cestují z místa na místo. Motorkář je poměrně divná diagnóza a jednou z jejích charakteristik je individualita, řeknu rovnou: až osamocení.

Farářka Magdaléna Trgalová si svého času této skutečnosti všimla: i někteří křesťané jsou motorkáři a se svým koníčkem se ve společenství církve tak trochu skrývají. Nechce se jim jezdit na motorkářské srazy, kde se vedou jenom silná slova, hraje hlasitá hudba a alkohol teče proudem. Co takhle dát ty křesťansky zaměřené dohromady a vytvořit z nich společenství, kde by bylo dost místa pro jejich koníček i jejich víru? Vsadili jsme na nové technologie a založili internetové stránky, osobně k nim pozvali těch pár, o kterých jsme věděli, a začali organizovat příležitostné akce.

Žádná statistika sboru neeviduje údaj, kolik jeho členů jezdí na motorce. Z toho ovšem nelze vyvodit, že takoví neexistují. Zájem o EvangMoto nezůstal u biblického „kde se dva neb tři…“. Klub však na druhou stranu neorganizuje sjezdy pro stovky lidí. Díky volnějšímu členství se jich kolem tohoto společenství pohybují tak tři, čtyři desítky a navazují přátelské kontakty s jinými skupinami podobného pojetí motorkářské záliby. Klub se profiluje jako ekumenický. Jeho věkový průměr není 21, jak byste možná hádali, ale něco přes 40!

Vzpomínám na jeden ze zážitků při návštěvě domova odpočinku ve stáří. Možná si říkáte: „Proč jezdí motorkáři do důchoďáku?“ Tady je kus odpovědi: Přišla za námi shrbená bělovlasá babička s hůlkou a s rozzářenýma očima. Vyprávěla, jak s manželem po válce na „Jawce“ projeli Čechy i Slovensko. A pak se nechala povozit na Hondě, Aprili i BMW. Do té doby mne nenapadlo, že tento dopravní prostředek může být součástí života i takové paní, navzdory jejímu dnešnímu vzezření, věku či fyzickým možnostem.

Vždycky je složité pro svůj koníček najít přiměřený prostor tak, aby nešel na úkor práce, rodiny či ekonomických možností. S tím zápasí i členové klubu EvangMoto. Ale nabízejí během roku těm, kteří rádi cestují na motocyklu a stojí také o sdílení víry, hned několik příležitostí. Centrem se stala prázdninová jízda, které říkáme EvangMotoTour. Její (většinou česká) trasa vede například od jedné evangelické fary ke druhé a kromě zážitku z jízdy nabízí i podvečerní setkání se členy sborů, návštěvy církevních sociálních středisek nebo biblické programy. V průběhu roku se pak děje několik událostí menších, víkendových. Ruch tohoto společenství neutichá, ani když napadne sníh, vždycky se totiž najde příležitost setkat se, popovídat si o plánech na léto, oslavit nějakou tu svatbu či přelom roku, navštívit třeba výstavu (samozřejmě ne obrazů, ale k tématu života klubu).

Štěpán Brodský, www.evangmoto.cz

Český bratr 10/2013.

Pavla Kielara (1956) jsem potkal jen jednou v životě před dvěma lety při brigádě v Herlíkovicích, kam přijel, zřejmě po delší době, s manželkou a dcerou. Jako bývalý správce rád vzpomínal, jaké jsou v okolí pěkné cesty na projíždky s koňským povozem. Naší málo organizované brigádě se špatným vybavením se trochu usmíval. Zřejmě má zkušenosti z větších akci ze starých dob, kdy bylo třeba desítky brigádníků postavit na to správné místo a ve správný čas. Na první pohled schopný chlapík, poslední budní hospodář v Krkonoších, dnes řidič kamionů, který vyměnil klid hor za růch evropských dálnic. Kamion je jeho práce, ale koně stále rád zapřahá.

Jak dlouho pracujete jako řidič a jak jste se k tomuto povolání dostal?
Jako řidič pracuji čtyři a půl roku, práci jsem změnil, protože jsem předchozí zaměstnání ztratil. Firma, ve které jsem pracoval jako mistr lesní výroby (dříve lesník), přišla ve výběrovém řízení o lesnické úseky. Tudíž jsem byl coby přebytečný po 18 letech propuštěn. Byl to takový pěkný dárek k padesátinám. Pak jsem nejprve pracoval dva a půl roku v jedné továrně ve Skotsku a po návratu jsem si udělal profesní průkaz a začal jsem jezdit.

Práce řidiče kamionu je náročná. Co vás na tom nejvíce baví?
Práce je to náročná, ale vztah k ježdění i cestování mám, a tak mi nevadí. Dokážu si tam najít i pozitivní okamžiky. Nemám „laptop“, nedívám se na filmy jako mnoho mých kolegů, ale mám-li volno, využívám čas k výletům do přírody, k návštěvám kulturních míst, měst a v neděli se snažím dostat  na bohoslužby. Takže se mi letos podařilo být v jednom protestantském sboru v Saverne ve Francii na konfirmaci i na svatodušní svátky. Mám i místa, kde si můžu půjčit kolo, a když se mi podaří jet do Anglie, navštívím podle možnosti přátele. Samozřejmě vidím i tu špatnou stránku, zbytečné převážení zboží naskrz Evropou, ale bohužel taková je to práce.

Jaké dlouhé trasy jezdíte a co nejčastěji vozíte?
Jezdím do Irska, Francie, Anglie, Skotska, Dánska, Holandska, Belgie, Německa. Byl jsem i v Itálii. Nejčastěji vozíme agregáty, pneumatiky, střešní krytinu a nyní jezdím už třetí měsíc na lince Legnice (PL) – Trnava (SK) pro Peugeot. Někdy jsem venku i 10 až 14 dní, nyní však skoro každý den dojedu domů.

Mohl byste blíže popsat svůj pracovní týden?
Naložím a jedu. Je to strašně různorodé. Záleží na tom, co se kam veze, kdy se vyjíždí a kdy se musí zboží skládat. Rád vyjíždím brzy ráno, když mám hodiny jízdy vyčerpané, dobře se odpoledne nebo navečer zaparkuje. To je ideální stav, ale není to tak vždycky. Pak musím operativně řešit, kam v čase, který mám povolený, dojedu, kde zaparkuji, abych se dobře vyspal. Nejhorší je, když vedle mě stojí mrazicí auto, které celou noc vrčí. V neděli se směrem na západ často vyjíždí brzy ráno, protože se může jet jenom do 13 hodin, a tak se snažíme všichni dostat do Rozvadova nebo na jiný přechod s Německem nebo Rakouskem, abychom tam ráno mohli „vtrhnout“.

Žijete v Jeseníkách, kde je vysoká nezaměstnanost, přispělo i to k vašemu rozhodnutí sednout si za volant?
Ano, nezaměstnanost je v okrese Bruntál velmi vysoká. Já jsem měl řidičský průkaz od vojny a na vojně jsem jezdil, pak i v Herlíkovicích s Pragou V3S a ježdění mně nevadí, jak jsem už řekl. Kvůli svému věku jsem se musel rozhodnout buď nastartovat, nebo skončit na úřadu práce.

Vaše rodina provozuje na Malé Morávce penzion zaměřený na agroturistiku. Podnikat na horách není dnes nic jednoduchého. Jak se vám to daří?
Začali jsme již v roce 1993, a to v duchu Herlíkovic – malá farma a hosté, rádi bychom nabídli i malé brigády, ale pořád se nemůžeme rozhodnout jak. Několikrát nás navštívili bývalí brigádníci z Herlíkovic a litovali, jak jim to pro jejich ratolesti chybí. Nevím, jestli by však byl dnes od mladých zájem. Je jiná doba, takže nabízíme apartmány a pokoje s vlastním hygienickým zařízením; v apartmánech si mohou lidé sami vařit. Máme asi 30 lůžek, dětské hřiště, bazén a hosté nám můžou pomáhat s domácími zvířátky. Taky se můžou svézt na koni. V letošním roce k nám přijel na sborovou dovolenou jihlavský sbor, můžete se jich na jejich dojmy poptat. Snažíme se, hosté jsou a zvládli bychom jich i více. Samozřejmě že já často nejsem doma a podstatná část práce leží na mé manželce, ale lidé k nám jezdí a často se i vracejí.

Zmínil jste, že vedete penzion „v duchu Herlíkovic“, kde jste před revolucí pracoval jako správce Horského domova. Přesto, že se nepoužíval vznosný termín agroturistika, měla zde církev malé hospodářství, zásoby se dovážely na koňském povozu a ráno si hosté považovali, že dostali čerstvě nadojené mléko. Mnozí na to vzpomínají velmi rádi (viz např. vzpomínky pamětníků v Kostnických jiskrách 6–7/2013). Jak na tuto dobu vzpomínáte vy?
Nemyslím si, že slovo agroturistika je nějaké vznosné, ale přinesla je doba, v Rakousku to slovo existovalo a námi bylo přejato. Na ty časy vzpomínáme a jsem rád, že jsem byl v Krkonoších poslední „budní“ hospodář, který podstatnou část zásob i hostů dopravoval v zimě s koňmi. Bylo krásné, když jsem jel ráno do Strážného s mlékem a jako první jsem projížděl spadaným listím nebo sněhem. Jako první jsem si udělal do Strážného zimní cestu, jejíž povalky jsou znatelné dodnes. Po této cestě pak jezdili všichni, včetně člena Horské služby. To jsem vše udržoval koněm a sáněmi se šlepou. Také naše první telení byl zážitek. Poprvé mi to měl ukázat bratr Fér, který mě zaučoval, ale krávu jsme ráno odvedli na pastvu a tele se tam narodilo samo. A další telení bylo v září. Byla tu sice s námi švagrová, zemědělská inženýrka, ale přesto jsme telili podle příručky //Co má vědět zemědělský porodník// z roku 1950, kterou jsme mimoděk někde našli. Nejhorší telení jsme ovšem zažili jednou na Silvestra; trvalo několik hodin a i přípitek proběhl ve stáji. Všechna telátka se ale nakonec narodila zdravá a žádný úhyn jsme neměli.
Toto období bylo pro nás pěkné i v tom, že se nám narodily tři děti a i první Filip, který se s námi do Krkonoš přistěhoval, má pěkné vzpomínky. Ano, bylo dobré, že jsme měli pod jednou střechou bydlení, část živobytí i zaměstnání. Samozřejmě to byla doba náročná, hlavně v letní sezóně – sena, stavba, hospodářství, rodina, malé děti, brigádníci, SR a kuratorium, které žilo mimo realitu a o životě na horách mělo zkreslené představy. Také jsme museli schovávat neplnoletou mládež před církevními tajemníky.
Nakonec musím konstatovat, že jsme byli od války nejdéle hospodařícími správci, kteří vydrželi celých sedm let; zatím nás nikdo nepřekonal. Naše hospodaření ukončil tragický požár, který jsme nezavinili. Vzpomínek dobrých i špatných je spousta a nelze je všechny vypsat, toto je jen pár útržků. Nejhorší vzpomínky máme samozřejmě na dobu po požáru, když nám MNV ve Vrchlabí poslal pro šestičlennou rodinu tisíc korun. I chování mnohých členů církve bylo dosti zarážející a nechutné. My jsme přitom nic neprovedli, jen jsme o všechno přišli. To nejcennější nám ale zůstalo – naše čtyři děti; dnes už jsou všichni vystudovaní vysokoškoláci a mají práci. Bylo pěkné, že v návaznosti na brigády vzniklo několik pěkných manželství a přátelství. V loňském roce, 25 let po požáru, jsme se pokusili o setkání brigádníků u nás na Malé Morávce. Pár se jich sešlo a rádi jsme vzpomínali.

Je lepší řídit koňský povoz, nebo kamion?
Kamion je nyní moje práce, ale řídit koňský potah je zábava a odreagování, i když zodpovědnost je tam potřeba také. Dodnes koně rád v zimě do saní zapřahám a jedu na projížďku.

Ptal se Jan Kirschner

Český bratr 10/2013.

Vláčky pro mě měly od malička stejné kouzlo jako asi pro všechny kluky. Líbilo se mi supění lokomotiv, fascinovala mě jejich majestátnost a industriální atmosféra železnice obecně. Díky shodě různých okolností jsem po maturitě skončil „na dráze“ jako výpravčí a u této práce jsem vydržel skoro patnáct let.

O práci

Každý obor lidské činností má svá specifika, práci u drah nevyjímaje. Moje manželka občas vzpomíná, jak jsme kdysi potkali mého kolegu výpravčího, se kterým jsem probíral, co se nám v práci událo, a jednu situaci jsem popsal slovy: „Tak jsem tam poslal uhlí, za ním nexák a přikryl jsem to rychlíkem.“ Tato věta mého kolegu velice pobavila, ale žena vůbec nevěděla, o čem je řeč. Abych vám to osvětlil – „uhlí“ je vlak, který uhlí veze. Dvatisíce pět set tun těžký kolos, který má v hierarchii důležitosti vlaků spíše nižší post. „Nexák“ je v drážním slangu naopak tzv. nákladní expres, který mívá přednost před všemi ostatními nákladními vlaky, ale ne před osobními. A rychlík je snad každému z vás známý. Moje historka je tedy vlastně trochu škodolibý popis situace, když za sebou jedou tři vlaky přesně v opačném pořadí, než je jejich důležitost pro provoz. Ten první, pomalý vlak s uhlím, bude ty dva za sebou brzdit. Pak mají ty vlaky jezdit včas, si určitě říkáte. Popsaná situace je samozřejmě trochu nadnesená a má za úkol aspoň částečně popsat, co má výpravčí na práci – terminologií drážních předpisů „provozuje a organizuje drážní dopravu“.

Podle provozu na konkrétní trati a ve své stanici výpravčí „uhýbá“ (odsune na vedlejší kolej pomalejší nebo méně důležitý vlak, aby ten rychlejší mohl jet) a „křižuje“ (na jednokolejných tratích vlaky jedoucí v opačném směru) vlaky, vyměňuje lokomotivy, přistavuje vozy k nakládce a vykládce a dělá spoustu další, běžnému cestujícímu neviditelné práce. Samotný akt výpravy vlaku na nástupišti, se kterým si výpravčího nejspíš spojíte, je jen „třešničkou na dortu“ a výpravčí už jej dnes ve většině stanic ani neprovádějí.

O lidech

Nemůžu říci, že by si konkrétní profesi na dráze vybírala určitá skupina lidí. Mezi výpravčími jsem potkal obyčejného člověka z paneláku, ortodoxního rockera i obětavého rodiče. A jak už to v takto nesourodé skupině bývá, s někým jsem se mohl jen těžko domluvit, například o tom, na kterých kolejích uděláme „přepřah“ (vyměníme lokomotivy). Na druhou stranu – s některými kolegy jsem později založil svoji první kapelu a stali se z nás přátelé i mimo práci.
První věc, která vás jako všechny zaměstnance železnice potká, ať už prodáváte lístky, řídíte lokomotivu nebo posunujete po nádraží vagóny, je naprostá ztráta identity. Obléknete uniformu (mimochodem materiál pravděpodobně z výprodeje skladů zkrachovalé továrny na umělé textilie, který mně v létě způsoboval víc horkých chvilek než samotné situace, které jsem musel v provozu řešit) a v tom okamžiku je úplně jedno, co umíte a co vás zajímá, protože se stanete institucí a součástí masy drážního personálu. To s sebou nese i nepříjemné věci, jako je podsouvání jisté kolektivní odpovědnosti za chod věcí. Nejeden cestující si tak na mě vylil zlost třeba za stav záchodů ve sto kilometrů vzdáleném Ústí nad Labem nebo kvůli žvýkačce, která mu zůstala na kalhotech jako památka na cestu vlakem z Prahy. A přitom jsem na záchodech v Ústí nikdy nebyl, ani nenechával použité žvýkačky na sedadle ve vlaku z Prahy. Podobné situace jsem ale zažíval i v civilu, když jsem po zmínce kde že to pracuji často slýchával stížnosti na výluky v Hořovicích (donedávna jsem ani nevěděl, kde Hořovice leží), předražené stavby koridorů, drahé jízdné a podobně. Někdy jsem měl pocit, že každý kdo jel jednou v životě vlakem, je odborník na problematiku železniční dopravy, a každý kdo pracuje na dráze, je odpovědný za všechno, co se tam děje. Ale musím podotknout, že většina lidí, se kterými jsem o své práci mluvil, ji hodnotila jako záslužnou a odpovědnou.

Odpovědnost výpravčího

Jistěže máte jako zaměstnanec drah odpovědnost za to, jak dráha funguje, ale opravdu jen v omezené míře. Jako výpravčí pak hlavně k sousedním stanicím a občas trochu dál, třeba když potřebujete vyjednat čekání přípoje v konečné stanici vlaku, protože se na vás obrátí cestující, který potřebuje vlak stihnout. Přes různost povah svých kolegů jsem nezažil, že by někdo odmítl pomoc cestujícímu, který něco zapomněl ve vlaku, nebo neví, kde přestoupit. Jednou jsem sloužil v Kropáčově Vrutici na trati z Prahy do Turnova. Hodnou chvíli po odjezdu jednoho z vlaků přiběhl na nádraží zoufalý stařík, že ve vlaku zapomněl tašku. Rozběhla se mašinerie telefonátů a dohledávání, která vyvrcholila úspěšným nálezem. Domluvil jsem s kolegy, jak se taška vrátí zpět, a když o dvě hodiny později dorazila, zjistil jsem, že obsahuje čtyři tvrdé patky chleba. Myslel jsem, že třeba peněženka někde cestou zmizela, ale ne, takto to bylo skutečně správně. Pán byl šťasten, že synovým králíkům dovezl dárek, a já měl dobrý pocit, že se vše vyřešilo, i přes malicherný obsah postrádaného zavazadla.

Postih za dobrý skutek

Jindy zase za kolegou, který sloužil v jedné větší stanici ve východních Čechách, přišel starší pár, domáhající se informace o odjezdu vlaku do Borohrádku. Vlak jel ale až za dvě hodiny a kolegovi se jich zželelo, zavolal tedy vlakvedoucího nákladního vlaku a domluvil s ním, že ty dva svezou ve služebním voze manipulačního vlaku, který do Borohrádku právě odjížděl. Vděční cestující pak napsali děkovný dopis přednostovi stanice, který všechny dotyčné zaměstnance odměnil zkrácením prémií, protože jejich řešení nebylo v souladu s přísnými drážními předpisy. Když jsem já jednou podobně nasadil cestujícího, který omylem vystoupil v mé stanici, na lokomotivu nákladního vlaku, zapřísahal jsem ho, ať si záležitost nechá pro sebe a nikde se nechlubí, jak kvalitní servis v krizových situacích dráhy poskytují.

Bez počítačů by to dnes nešlo

Většina lidí v provozu nese na bedrech velkou odpovědnost. Za plynulý průběh jízdy vlaků, za včasný odjezd osobních vlaků, za bezpečnost provozu, která zejména na přejezdech způsobuje všem zúčastněným nemalé vrásky. Se vším tím pomáhá výpravčím technika různého stupně vyspělosti a stáří. Pokud pracujete na dráze, musíte se neustále učit něčemu novému. Obsluhovat nové typy zabezpečovacích zařízení, ale také zvládat situace, když přestanou fungovat. Obsluhovat nové a nové softwary v počítačích, vědět o všech nových slevách, integrovaných dopravních systémech (například pokladní v Chotětově vám musí být schopna prodat jízdenku, na kterou můžete po příjezdu do Blanska jet autobusem třeba do Jedovnic). Je to neuvěřitelné množství nových a nových věcí, jejichž použitelnost je mimo obor nulová, a tak se vám stane, že skončíte na dráze a zjistíte, že vlastně neumíte nic, co by vám bylo k užitku.

Co dodat
A závěrem? Ať už pracujete jako výpravčí v moderní stanici se špičkovým vybavením, nebo ve stanici, která by mohla být exponátem muzea s tematikou meziválečného vybavení železnice, nikdy neovlivníte, aby vám v mrazu nepopraskaly koleje, aby vám na přejezdu nezůstal stát kamion se supermanem za volantem nebo aby se vám jednou výhybka prostě rozhodla nefungovat. A tak vám někdy nezbyde, než poslat uhlí, za tím nexák a přikrýt to rychlíkem, protože jinak to prostě nej(e)de.

Václav Ostašovský (foto: Josef Ženatý)

Český bratr 10/2013.

Ladislav Beneš, vysokoškolský učitel
Mám trochu neskromné přání: Jumbo Jet. Protože tolik adrenalinu, kolik asi poskytuje řízení tramvaje či autobusu v Praze, myslím nepotřebuji.

Štěpán Brodský, farář a motojezdec
Velkou zaoceánskou loď nebo obrovské letadlo (raději nákladní). U obojího mne láká ten neskutečný prostor, ve kterém se mohou pohybovat i skutečnost, jak malý člověk, zavřený někde v malé kabině, kolečkem nebo páčkou ovládá neskutečnou hmotu a kolos, v kreréžto symbioze dojedou spolu tím nekonečným prostorem do bezpečného cíle.

Lýdie Mamulová, farářka
Závodní auto.

Roman Mazur, farář a senior
Auto řídím, protože musím. Z čehokoli většího a rychlejšího než kolo mám ovšem respekt, protože to může třebas kvůli šoférské nedbalosti (mé nebo jiných) i zabít. Takže možná bych si jednou chtěl vyzkoušet nějaké profi-kolo, silniční nebo trekkingové.

Ewa Jelinková, farářka
Tramvaj! A nejen zkusit řídit, ale i mít řidičák. Jen tak pro sebe. Když jedu tramvají, tak ráda stojím u řidiče a dívám se mu na ruce. (Milí tramvajáci, snad vám to nevadí. Já vás při tom obdivuji!)

Petr Viking Neuman, ředitel Diakonie západ a motojezdec
Chtěl bych zkusit spíše než řídit, tak kormidlovat plachetnici. Tedy dopravní prostředek, u kterého se víc než na vlastní fyzickou sílu (i té je k plachtění třeba) musíš spoléhat na vítr, týmovou souhru a Něho, aby vše dobře dopadlo na cestách bez patníků. Myslím, že to musí být obrovský zážitek pro všechny smysly i duši. Zvlášť v době, kdy nás během běžné jízdy autem chrání kupa airbagů, milion pasivních i aktivních systémů, a kdy se slogan „poručme větru a dešti“ téměř přibližuje chlácholící realitě.

Jiří Ort, farář
Rozhodně bych chtěl zkusit řídit tramvaj. Mým dětským snem bylo být řidičem tramvaje.

Marek Drápal, ekolog
Amishský sázecí stroj tažený šestispřežím (viz obrázek).

DaZ