Archiv autora: CB

Slovo

Pro děti: Biblický zvěřinec – Lev

Český bratr 11/2013.

Pyšný král a neviditelný Bůh

Maminko, Adélka od nás ze školy se ptala, proč chodíme do kostela.
A cos jí řekla?
No, já nevím, co jí mám říct. Že se tady zpívá a vyprávějí příběhy o Pánu Bohu a o různých lidech a mám tady kamarády… Ale ona říká, že žádný Pán Bůh přece není. Vždyť ho nikdo ještě neviděl. A že její tatínek říkal, že se člověk přece nemůže modlit k někomu, kdo není.

Anežko, znáš ten příběh o Danielovi?
Myslíš s těmi lvy?
Ano. Víš, jak to začalo?


Král Darjaveš vládl nad velkou říší. Byl to mocný král. A k mocnému králi patří velká a mocná zvířata. Vedle svého paláce měl král jámu, kde choval lvy. Lev je král zvířat, možná proto je měl Darjaveš rád a často se na ně chodil dívat. Vládnul i nad takovými velkými zvířaty…
Okolo sebe měl král hodně rádců a správců. Jeho nejlepším rádcem byl Daniel. Král Darjaveš ho měl rád, Daniel byl schopný a spolehlivý. Měl toho na starost hodně a muselo ho poslouchat na 40 dalších králových rádců. Ale tihle muži Daniela rádi neměli. Žárlili. Doslechli se, že král chce dokonce udělat z Daniela nejvyššího správce země hned po sobě! A tak přemýšleli, jak by se ho zbavili. Přece tady nebude vládnout tenhle cizinec!
Jenže Daniel byl poctivý a všechno dělal správně, tak nemohli vymyslet, co by o něm řekli králi špatného. Až je to napadlo!
Přece ten jeho Bůh! Věděli, že Daniel věří v Boha a pravidelně se modlí.
Královi rádci byli mazaní. O Danielovi králi nic neřekli. Přišli jen s tím, že by bylo dobré, kdyby v celé říši všichni uctívali jen krále a nikoho jiného, ani žádného boha. A kdo to poruší, toho hodíme tvým lvům. Podepíšeš to, králi? Král nic netušil, říkal si, co bych nepodepsal, jsem rád, že se mi lidi klanějí.
Daniel se to brzy dověděl. Asi měl strach.
Já bych se bála… přemýšlela Anežka.
Daniel se ke svému Bohu, k Hospodinu, modlit nepřestal. Dělal to stejně jako dřív. Třikrát denně ve svém pokoji otevřel okno směrem k Jeruzalému, kde býval Hospodinův chrám, a modlil se.
To bylo přesně to, na co ti rádcové čekali. Běželi ke králi.
Králi, králi! Daniel se modlí k nějakému cizímu bohu! A to se přece nesmí! To jsi podepsal.
Teď to králi došlo. Měl Daniela rád a bylo na něho spolehnutí. To nařízení podepsal úplně hloupě. Ale královské slovo je královské slovo. S těžkým srdcem musel nechat Daniela hodit do jámy ke lvům. Danieli, snad tě tvůj Bůh ochrání, řekl mu smutně.
Dál už to znám! ozve se Anežka. Lvi ho nesežrali.
Máš pravdu, nesežrali. Pán Bůh ho ochránil.
A víš, jak to bylo s tím králem? Už když Daniela dával lvům, přál mu, aby ho jeho Bůh vysvobodil. Nějak tušil, že se Daniel modlí k opravdovému Bohu, když mu stojí za to i život riskovat. V noci král nemohl spát. Byl jsem hloupý a pyšný, proč jsem podepsal ten rozkaz?! Jak začalo svítat, s těžkým srdcem šel k jámě, kde byli lvi. Danieli! volal. Tady jsem, králi. Můj Bůh mě ochránil.
Králi už to bylo jasné. Rozzlobil se na proradné správce a ty nechal teď lvům do jámy hodit. A pak vyhlásil po celé zemi, že Danielův Bůh je doopravdy Bůh. Poslouchají ho i králové zvířat.

Král Boha neviděl, ani Daniel ho neviděl, ani já, ani ty, Anežko, ani Adélka, ani její tatínek. Ale ten babylonský král viděl, že Bůh Danielovi pomohl. Právě o tom, že Pán Bůh lidem pomáhá, si povídáme v kostele. A věříme, že pomáhá i nám, i nás chrání.

Lev v Bibli
Lev je symbolem síly a moci. Ke lvu je tak v Bibli přirovnáván Hospodin, silný a mocný ve svém soudu. V příběhu z knihy Daniel je lev vykonavatelem soudu: nevinnému Danielovi lvi neublíží, ale proradné rádce okamžitě sežerou. V poslední biblické knize (Zjevení) je lev obrazem Krista. Lva měli ve znamení mocní králové, v Bibli je znamením rodu Juda.
Lev je nebezpečné zvíře, střetnutí s ním byla často smrtelná. Silák Samson však lva skolil holýma rukama. Pastýř a později král David (z pokolení Judova) dokázal lvovi z tlamy vytrhnout ovci, kterou lev ukradl ze stáda.
Lvům v arénách byli v době pronásledování předhazováni v Římě křesťané.
Prorok Izajáš popisuje nadějnou budoucnost jako smír, který si zatím nedokážeme představit: Vlk bude pobývat s beránkem, tele s lvíčetem, lev bude žrát slámu…

Lenka Ridzoňová, ilustrace Tomáš Tichý

Doporučujeme:
V letošním roce vždy pod článkem o zvířatech doporučujeme nějakou knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou je to bez souvislosti s článkem. Zde je doplnění k minulému číslu: Kniha Daniela Henycha Teta Božka zasahuje je k zakoupení v knihkupectví Kalich nebo u autora (775 209 747) nebo např. ve sboru Praha – Dejvice.

 

Recenze

Tomáš Kotrlý: Pohřebnictví

Český bratr 11/2013.

Chci vypravovati něco rozmarného a počínám u hrobu…

Od přečtení knihy teologa Tomáše Kotrlého Pohřebnictví, právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků by potenciálního čtenáře, nepůsobícího profesně v tomto oboru, mohl odradit katalogizační záznam Národní knihovny ČR na rubu titulního listu, obsahující hesla „právní předpisy“, „příručky“. A to by byla škoda. Nedrží totiž v rukou jakousi nudnou příručku, protkanou jen směsicí paragrafů, ale mimořádně zdařilou publikaci, určenou nikoli pouze pracovníkům státní správy a subjektům působícím v této oblasti. Poprvé uceleně historicky popisuje problematiku pohřebnictví nejen z hlediska práva, ale i etiky. Autor v ní velice vhodně kloubí teoretické otázky s příklady z praxe s využitím české i zahraniční judikatury, nevyjímaje například specifický vztah státu a náboženství v sekularizovaném Švédsku, kde při pohřbech převažují rituály luterské církve.

Kniha je rozdělena do čtyř částí (Vymezení, Péče o lidské pozůstatky, Péče o lidské ostatky a Péče o pozůstalé), které jsou dále podrobně členěny. Kromě úvodní části, v níž čtenář podnikne krátký poutavý vhled do historie pohřbívání včetně římského práva, je každý ze zbylých tří oddílů ukončen autorovým shrnutím, vybízejícím zároveň k zamyšlení. Příjemným zpestřením je neobvyklé motto některých podkapitol – básně s hřbitovní tematikou převážně známých autorů (např. Bohuslav Reynek). Bezesporu zajímavostí je i zařazení Beduínské básně z 8. století před Kristem. Škoda jen, že čtenář nepozná, jde-li o pouhé úryvky, či celá básnická díla.

V druhé části autor čtenáře zřejmě překvapí informací o možnosti zajistit pohřeb svépomocí „de lege“ bez participace pohřební služby. A obdobně bude čtenář zřejmě udiven v prostoru Evropy ryze českým tabu nepohřbívat děti, které se narodily mrtvé a které, přestože mají právo na respektování piety, jsou u nás jako biologicko-patologický odpad likvidovány v nemocničních spalovnách. (Díky zde obsažené vyčerpávající právní analýze pohřbívání takových dětí vzniklo v ČR v druhé polovině roku 2013 občanské sdružení Tobit.). Přes stať o důstojnosti lidských ostatků nebo o veřejných a neveřejných pohřebištích dospěje čtenář k závěrečnému oddílu, který mu odkryje příjemné zjištění, že konečně někdo dokáže říci veřejně, že v pohřebnictví jde především o pozůstalé, nikoli o mrtvé.

Slabinou této výjimečné publikace je pak kromě místy nikoli bezchybně provedených korektur nakladatelem nevhodně zvolená velikost písma. Přesto byla kniha již v prvním pololetí u nakladatele rozebrána a má nepochybně ambice stát se vítaným pomocníkem nejen provozovatelům pohřebišť, kterými mohou být od roku 2012 i církve jako jejich vlastníci, ale i základem pro vzájemný dialog, úvahy a inspiraci psychologům, lékařům, sociálním pracovníkům a právníkům.

Pro ostatní, netoliko křesťanskou čtenářskou obec by se mohla kniha tohoto renomovaného autora stát pomyslným odrazovým můstkem k hlubšímu zájmu o poslední věci člověka, a to včetně čtenářů samotných.

Jana Vališová

KOTRLÝ,Tomáš. Pohřebnictví, právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků. Praha: Linde 2013. 312 s. ISBN 978-80-86131-95-5

ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. (*1972) je nejen v akademickém prostředí uznávaný odborník v oblasti pohřebnictví, ale také první profesionální poradce pro pozůstalé, zakladatel občanského sdružení Tobit a autor řady odborných článků. Díky své dlouholeté badatelské a výzkumné práci je i tvůrce databáze krematorií a pohřebišť v ČR, zpřístupněné na internetových stránkách www.pohrebiste.cz. Vedle publikační činnosti se také účastní přednášek a odborných seminářů (např. v březnu letošního roku přednášel na ETF UK v Praze pro akademickou obec a veřejnost na téma Etické otázky pohřebnictví).

 

Třináct

Heidelberský katechismus, otázka 1: Jediné potěšení

Český bratr 10/2013.

První otázka a odpověď Heidelberského katechismu je vstupní branou k dalším výkladům, označením tóniny, v níž je celá skladba komponována. „Co je tvým jediným potěšením v životě i ve smrti?“ Jako většina reformačních katechismů oslovuje i náš katechismus hned zkraje toho, kdo jej bude užívat (budeme ho pro stručnost nazývat: „katechumen“), přímo a adresně. Výchozím tématem není spekulace o Bohu a podobně, nýbrž situace člověka, osloveného zde (i nadále) zájmenem druhé osoby: „Tvé potěšení…“ Katechumen má hned od začátku vědět: Jde a nadále půjde o tebe, o tvé potěšení.

Ovšem o „jediné potěšení“. Obvykle má člověk potěšení více – rodinu, děti, vnoučata, občas nějakou zábavu, divadlo, koncert. K tomu svádí samo české slovo „potěšení“, které nabízí velkou pestrost významů až po „čokoládové potěšení“ reklamy. Přesnější překlad originálního znění by byl: „útěcha“. Jenže útěchu potřebujeme zpravidla v situacích nějaké ztráty, například úmrtí. Měli autoři katechismu skutečně představu, že život bez této útěchy je bez-útěšný, smutný, plný nejistoty, bolesti a trýzně? Z některých dalších pasáží katechismu se zdá, že opravdu takovou představu měli. Člověk ponechaný sám sobě, bez této útěchy, má život málo šťastný, málo radostný, bez naděje, bez důvěry a bez opory v životě i ve smrti. Takže první otázku bychom s trochou nadsázky mohli číst takto: „Co je tvým nejvlastnějším štěstím v životě i ve smrti?“ Ale povšimněme si té formulace: Co je…? Není tu řečeno: co by mělo být, co musí být tvým potěšením. To potěšení zde prostě je.

A v čem spočívá? „Že… nejsem sám svůj, nýbrž s tělem i duší jsem svého věrného Spasitele Jezukrista.“ Kdyby mělo zůstat jen u negativní části odpovědi (nejsem sám svůj), bylo by to nesrozumitelné. Ale v celé (ostatně dosti dlouhé) odpovědi jde o něco jiného, o to, komu, čemu, kam patřím; nepatřím sám sobě, nejsem sám svým vlastníkem. A to s tělem i duší. Nejen s tělem, jako byl vlastněn nevolník ve feudalismu, ani jen s duší, jako by tělo nemělo význam.

A komu že patřím? O vlastníkovi, věrném Spasiteli, mluví katechismus tak, že mu skoro slova nestačí, ale všechna ta slova se týkají mne; řeč není o Spasiteli obecně (na to ještě dojde), nýbrž o tom, co on pro mne osobně učinil a činí: Zbavil mne zátěže mých provinění, dal mně svobodu od moci zla, na niž sám nestačím, zachovává mne při životě, ujišťuje o věčném životě a uschopňuje, abych já žil s ním a pro něho. Každá z těchto výpovědí by vydala na samostatný článek. Takto svým vstupním akordem katechismus vyhlašuje, že v něm nepůjde o to, abych zvládl řádnou nauku, nýbrž půjde o mne, o mé potěšení z toho, že nepatřím sám sobě.

Pavel Filipi

 

Téma

Co je knipl a jak se řídí šalina

Český bratr 10/2013.

Petr Socha (1957) žije a pracuje v Brně a celý život se pohybuje v blízkosti tramvají. Vyučil se u dopravního podniku a po vojně večerně vystudoval průmyslovou školu strojnickou. Rozumí tramvajovým převodovkám jako málokdo a opravuje tramvajové podvozky. Je rozvedený a má v péči dva syny školního věku. Pevné zázemí pociťují všichni tři v evangelickém sboru a také ve skautu, kde Petr dělá vedoucího.

V Brně nejezdí tramvaje, ale šaliny. Jak tento název vlastně vznikl?
Dřív bylo Brno víc než z poloviny německé, němčina tu vládla. A z pojmenování „elektrische Linie“ vznikla zkomolením záhy po vybudování prvních linek pověstná šalina.

Tvůj tatínek pracoval jako řidič tramvaje. Jak ses k této profesi dostal ty?
Koleje se mi líbily od malička. Doma jsme měli s bráchou pikovláček a já jsem už jako dítě snil o tom, že budu buďto strojvedoucí nebo řidič tramvaje. Postupně se to vytříbilo směrem k těm šalinám.

Jak se taková tramvaj ovládá? Žádný volant, zato pedál jako u šicího stroje…
Ve starých vozech jsou skutečně pedály jako u šicího stroje. V těch nejstarších byly kliky, ale to už jsem jako řidič nezažil. Moderní vozy se řídí i brzdí ručně. Nohama se neovládá žádný pohyb vozu, ale zvonek a v zimě písek.

Má tramvaj tlačítko bdělosti jako lokomotiva?
Na starých vozech s pedály není. Na těch moderních s ručním řízením je automatika, které říkáme knipl. Ovládací páka musí být jakoby trochu zaražena do pultu, pořád na ni musíš vyvíjet určitý tlak. Tíhou ruky a ještě trochu víc. Pokud tlak na knipl přestane, začne zvonit zvonek a po pěti vteřinách se stroj zabrzdí. To je kontrola bdělosti. Kdyby řidič usnul nebo se mu udělalo špatně, odlehčený knipl tramvaj okamžitě zastaví. Občas se stane, že člověk ruku nadlehčí, ani si to neuvědomí, a tramvaj hned začne zvonit. A po pěti vteřinách by se zastavila. Kvůli bezpečnosti cestujících. Nevím, jestli je to jen brněnská specialita, ale vím, že třeba v Ostravě tuto automatiku nemají.

Tramvaj v pohybu je pěkný kolos. Co když se na kolejích objeví nějaká nenadálá překážka nebo chodec?
Záleží na tom, v jaké je vzdálenosti. Je to každopádně stres. Zvoníš a člověk nic, případně vidíš, jak se k němu blížíš a on vůbec nevnímá, že se na něj něco řítí. Hodně pomáhá předvídavost. Už poznám, že tenhle chodec mně asi do kolejiště vleze, že tohle auto asi nestačí uhnout. Pak brzdím jako blázen a ohrožuji zase cestující ve voze. Je to vždycky blbé. Další nebezpečný moment je, když tramvaj stojí v zastávce a lidi přecházejí těsně před vozem. A ty je nevidíš nebo je vidíš na poslední chvíli. Jediným lékem je jet velice opatrně, radši pomaleji, mít oči na stopkách. Nejhorší jsou řidiči aut, kteří pořád někam spěchají, hrknou najednou doleva bez blinkru, to je nepříjemné. Tramvaj z kolejí uhnout nemůže.

Zažil jsi nějakou nehodu?
Měl jsem ve své řidičské kariéře tři kolize. Ale už je to dávno. Dvakrát jsem v tom byl naprosto nevinně, jednou přisoudili vinu mně. V ostré levotočivé zatáčce jsem údajně neodhadl dobře, jak moc vybočuje zadek vozu a pomuchlal jsem bok a blatník auta, co zastavilo a čekalo, až projedu. Stalo se to v takovém nešťastném místě – koleje jdou těsně k chodníku a pruh pro auta se zužuje, až se ztratí. Auto sice zastavilo, aby tramvaj pustilo, ale už v příliš úzkém místě. Dodnes si myslím, že to nebyla úplně moje vina. Podle vyhlášky však zodpovídám za celou soupravu, takže mi to „přišili“.

Co se v takovém případě stane?
Dostal jsem pokutu a musel nahradit škodu. Bylo to před patnácti lety, kdy náhradní díly nebyly ještě tak drahé, takže to nebyla taková hrůza. K žádnému „smrťáku“ jsem za celou dobu naštěstí nepřišel.

Kolikrát se za směnu otočíš z konečné na konečnou?
To záleží na tom, na které lince jedu. Teď v pátek mám třeba jedničku, to je nejdelší brněnská linka. S tou obkroužím třiapůlkrát. Čtyřikrát na jednu konečnou a třikrát na druhou. Je to paráda, část trasy jede po takzvaném vlastním tělese, ne ulicí mezi auty, ale bokem, bez nebezpečí chodců, spíš mezi poli. Nikdo by se tam neměl motat. Samozřejmě linka projíždí i centrem a kolem hlavního nádraží, tam musí být člověk ostražitý.
Jsou ale i kratší klidné linky. Třeba desítka. Jeden směr osmnáct minut. Půlka trasy vede taky po vlastním tělese, je tam málo křižovatek. Jedna konečná je u továrny ZKL (dříve Závody kuličkových ložisek), tam se jezdí pro dělníky. Pro ty já mám slabost, a i když to správně nemáme dělat, většinou jim otevřu dveře dřív a pustím je do tepla, aby v zimě po šichtě nemuseli podupávat deset minut na zastávce.
Naopak jako na nejhorší vzpomínám na linku, která byla kdysi rozpůlena kvůli opravám na náměstí Svobody v centru. Z konečné v Jiráskově čtvrti se jelo jen k náměstí a zase zpátky. Za osmihodinovou směnu dvaatřicetkrát. Navíc lokalitami se spoustou lidí, školáků, maminek s kočárky. To bylo náročné.

Máš rád svou práci?
Mám. Je to hezká práce, je to služba lidem. Už můj táta říkával, že nejde do práce, ale do služby. Jsem tady pro cestující, jízdní řád je až na druhém místě. Paní s berlemi bych nezavřel dveře před nosem. Na druhou stranu – všechno má své meze. Tuhle jsem čekal na dobíhajícího pána, a on neměl jízdenku, chtěl si ji koupit ve voze. No dobře, zdržuje, ale nešť. Jenomže vytáhl dvoustovku! Než jsme to vyřídili, měl jsem hned dvě minuty zpoždění.

Vím, že se staráš o dva školáky. Jak jdou pracovní směny dohromady se zajišťováním chodu domácnosti?
Kluci už jsou velcí, čtrnáct a dvanáct, tak to jde. Odpoledne mají kroužky nebo si vezmou knížku nebo hrajou na počítači. Mám je v péči od jejich druhé a první třídy, tehdy to bylo horší. Psali jsme úlohy, všude je musel někdo vodit. Bývali v družině, někdy vypomáhala kamarádka ze sboru, která má stejně staré děti. Služby jsem si brával většinou v pátek, kdy se už kluci nemuseli připravovat na druhý den do školy. Teď už bývají sami doma, i když jezdím do půlnoci; dřív k nám chodila jedna starší paní hlídat. Vyzvedla je z družiny, připravila jim večeři a byla s nimi, než šli spát.

Máš zázemí ve sboru?
Mám, velké. Je několik rodin, které mají podobně staré děti. Občas si berou kluky o prázdninách, třeba na chatu na Vysočinu. Já je pak zas všechny vezmu na týden na Blažkov nebo na čundr. Lidé ze sboru mi byli a stále jsou velkou oporou.

Máš nějaké další zájmy, koníčky?
Podílím se na vedení skautů. Oddíl evangelického skauta se obnovil v devadesátých letech a práce s dětmi stále pokračuje; tam se dost angažuji. Mým velkým koníčkem je železniční modelářství, zase koleje. Doma máme jeden hotový panel a druhý se syny stavíme. Budujeme ho už několik let.

A co rekreační středisko brněnských sborů – Blažkov?
No, to taky. Mám tam na starosti údržbu a provoz. Péči o středisko řídí pětičlenné kuratorium, takže je nás na to víc, ale práce a starost to je.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?
Jako řidič tramvaje? Milí cestující čtenáři: Chcete-li službu, máte ji mít. Za službu se má platit, černé pasažéry nemám rád. A chovejte se ohleduplně. I řidič je jenom člověk.

Ptala se Daniela Ženatá