Archiv autora: CB

Církev žije

Gustav Adolf Říčan. K stému výročí narození

Český bratr 5/2012.

Gustav Adolf Říčan ml. se narodil v Hovězí-Huslenkách dne 21. dubna 1912 jako nejmladší dítě do rodiny evangelického faráře a.v., Gustava Adolfa Říčana a Adély rozené Lány. Do dvoutřídky v Huslenkách nastoupil již jako pětiletý. Reálné gymnázium navštěvoval ve Valašském Meziříčí a v Třebíči. Vyrostl ve vysokého fyzicky zdatného sportovně založeného studenta. V roce 1930 sjezdil na kole celou střední Evropu. Ve svém cyklistickém deníku často cituje jako cíl své cesty Maďarsko, zemi předků, tolerančních kazatelů (během jízdy si opakoval maďarská slovíčka).

V roce 1931 začal studovat filologii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na fakultě navštěvoval jen knihovnické kurzy, kde složil nižší a vyšší knihovnickou zkoušku. Na Husovu bohosloveckou fakultu se zapsal jen jako mimořádný posluchač. Ale v roce 1932 se na ni hlásil již jako řádný frekventant.
V deníku píše: „Skončiv v pondělí 19. 6. dřinu studijního roku 1932–33 nižší státní zkouškou knihovnickou, očekával jsem dopravení svého kolečka. Chtěl jsem si ještě mezi tím privata industria odkolokvovat u tatíčka Hrejsy (prof. Ferdinand Hrejsa) všeobecné dějiny církevní, avšak aviso z Masarykova nádraží mne ve středu nečekaně brzy vytrhlo ze studia a vzalo k němu všechnu chuť. Odložím si to na září, o prázdninách bych byl stejně takto nabyté vědomosti vytrousil na cestách po nivách československých a maďarských; v září tedy začne soustavnější studium na státnici, při níž bych chtěl v únoru čestně obstát. Hned jsem tedy shledal předem zaslaný zvonek, pumpu a brašnu a vydal se radostně na nádraží. Kolečko mne tam čekalo zcela v pořádku, jen červený zadní blatník nikterak nepásl k modrému kolu; zkrátka zvrtal to Lojzek, již jsem mu poradil, ať si k modrým šatům koupí červené katě. … S 60 Kč, rezervní duší a velkou kuráží vyjel jsem před 5. hodinou z Husodomu, kdež jsem měl přes noc kolo u domovníka. Pražská dlažba je známá a v Hloubětíně jsem si oddychl, že ji mám již s krku. Počasí bylo nejisté, mírný deštík mne tam chvíli zdržel. Napumpoval jsem zatím kolo, uvázal kabát na nosič, na němž pod batohem, správně česky ruksak řečeným, jsem měl ještě starý plášť a deku z ASO za 6 Kč. Přestalo pršet a já vyraziv pražský prach z obuvi své vyrazil jsem třicítkou po krásné silnici (Poděbradce) do Sadské, kde jsem odbočil na Nymburk a přes Oskořínek asi v 9 hodin dorazil do Bošína k Jirkovi Pospíšilovi (farář ČCE) – 66km. Tam jsem oddal svůj hladový žaludek péči pečlivé hospodyňky Aničky, jež jej dobře znala již z Třebíče.“
Z deníku z roku 1933:
„Z Mukačeva až do Rokosova byla velmi špatná silnice, ale odtud již byl krásný beton, takže jsem se rozhodl jet dále za Chust (65 km). Tu jsem si koupil aluminiovou polní láhev a trochu proviantu. Od Chustu byla stále krásná silnice přes Tiačevo (30 km), Terešvu do Akny Slatiny (37 km). Tam jsem sfáral 150 m pod zem a byl proveden po (solném, pozn. red.) dole, což stálo jen 2 Kč.
Již bylo 5 hodin, když jsem jel dále do Velkého Bočkova, nejvýchodnějšího místa mé cesty. Jen asi 10 km odtud se ohýbá Tisa na sever k Jasině. Od Tiačeva jsem jel stále podle hranic Rumunska a potkával hodně financů. Na noc jsem se vrátil do Akny Slatiny a přenocoval tam. Kupováním zbytečností  jsem byl finančně vyčerpán, v kapse 15 Kč a do Kysaku, kde jsem u Miži (evang. a. v. farář později konsenior Michal Čop, 1906-1969, pozn. red.) nechal 100 Kč přes 300 km daleko. Chtěl jsem tu túru udělat za den, proto když jsem se ve středu probudil v 1 hod., začal jsem se pomalu vypravovat a o ve 2.30 vyjel do tmy. Baterka mi pěkně svítila, silnice byla hlídaná financi, takže jsem tmou bezpečně jel do Terešvy, kde mne chytil déšť. Asi hodinu jsem musil počkat a pak v plášti dále do Chustu. Zatím se vyjasnilo, takže v Berehově (128 km) jsem byl už v 9 hodin ráno. Nyní jsem si dal, že jsem nejel známou cestou na Mukačevo, Užhorod, ale kratší přes Čop. Kousek za Berehovem mne chytil déšť, takže 60 km do Čopu jsem se musil prodírat mořem bláta. To jsou jihoslovenské silnice!! Bylo to dobrých 5 hodin namáhavé jízdy. Z Čopu to přišlo poněkud lépe, ač byl silný protivítr. Přes Královský Chlumec (20 km) jsem jel k Novému Mestu pod Šiatorom, ale chtěje si nadejet přes Jastrabie, udělal jsem druhou hloupost. U Bodrogszentmaria (22 km) jsem se dal převézt pramicí přes Bodrog. Ze Zemplína to šlo těžko pískovitou silnicí do Jastrabia (8 km) a pak trochu lépe přes Branč (Zemplínsky Branč, pozn. red.) do (Zemplínského, pozn. red.) Klečenova (15 km); kde mne zastihla tma a nocoval jsem u starosty na seně (253). Vyspal jsem se velmi dobře, neboť to byla nejlepší a nejnamáhavější túra, již jsem kdy dělal.“

V letním semestru 1935 studoval na bohoslovecké fakultě univerzity ve Štrasburku, odkud podnikl cyklistické výlety do Paříže Montpellier a Marseille. Studium v Praze ukončil v únoru 1936, obdržel dekret volitelnosti za vikáře a také stipendium do Basileje. Odtud uskutečnil cyklocestu kolem Německa, Švýcarska a do Itálie. Vikariát začal 1936 v Jasenné u Vizovic, v září byl ordinován v Přerově synodním seniorem Dr. Josefem Součkem. Od 1937 byl vikářem v Mělníce, později v Zádveřicích, v Kutné Hoře s určením pro kazatelskou stanici ve Zruči n. Sázavou, kde se podílel na budování sboru.

Roku 1939 se stal farářem ve Veselí u Jimramova a v roce 1940 se oženil s Drahomírou Rivolovou. Během války se za podpory své manželky aktivně zapojil do odboje. Zajišťoval přístřeší pronásledovaným a poskytoval pomoc partyzánským skupinám na Českomoravské vysočině. Manželům Říčanovým se narodilo pět dětí: Gustav, Noemi, Pavel, Daniel Rudolf, Daniel.

Po deseti letech se přestěhovali z Veselí do Suchdola nad Odrou. K původně německému sboru měl Říčan vztah, protože tam působili jeho předkové. Obvod sboru činil 90 obcí, náboženství se vyučovalo na 19 školách, což bylo vlakem 246 km a 118 km pěšky. Služby Boží se konaly na 13 místech. Jeho manželka Drahomíra vzpomíná, že se v té době v podstatě nezdržoval doma. Cesty částečně realizovat na kole, později na motocyklu. Sbor se dařilo zaopatřovat jen za pomoci seniorátu, společnosti Snahy a obětavých laických kazatelů. V Suchdole se předpokládalo, že farář na tomto sboru se částečně zaopatří chovem domácích zvířat na velkých zahradách a ve farních chlévech. V těch letech však na rodící se sbor začaly dopadat rány v podobě násilné socializace, ateistické výchovy ve školách, církevních tajemníků a boje proti církvím. Nebylo lehké být nadšeným kazatelem slova Kristova a současně přihlížet, jak členové odpadají od víry. Pro G. A. Říčana nebylo zatěžko podnikat daleké pastorační cesty za evangelickými rodinami ve vzdálených obcích. Oporou mu byla manželka, která dokázala vést nedělní školu, mládež, vypomáhat s doprovodem na harmonium, zastoupit při zvonění, úklidu sborových místností a svým zaměstnáním jako sestra v jeslích posilovat rodinný rozpočet ubohého farářského platu.

G. A. Říčan (zcela vpravo) s J. L. Hromádkou a jeho chotí

Říčana zaujalo unikátní téma Moravských bratří ze Suchdola, navázal kontakt s potomky J. A. Komenského, v roce 1958 organizoval oslavy 100 let postavení kostela, zasloužil se o pomník J. A. Komenského před budovou základní školy. Byl pořadatelem oslav 300. výročí Komenského v Suchdole, podílel se na odhalení pamětní desky Komenského u tzv. lípy Komenského v Suchdole a otevření památníku J. A. K. ve Fulneku. Intenzivně se také zabýval reformovanými na Slovensku a Františkem Palackým. Publikoval v církevních periodikách i v časopisech historických a regionálních, některé práce sepsal v němčině.

Jeho mladší kolegové jej pamatují jako dobrosrdečného, skromného, svérázného hromotluka plného zdraví. Přesto zemřel v 61 letech v Suchdole nad Odrou na zákeřnou nemoc. Na jeho náhrobku na suchdolském evangelickém hřbitově stojí slova Žalmu 63,4: „Milosrdenství Tvé jest lepší nežli život“.

Redakčně zpracováno podle Marka Říčana

Recenze

Věra Brožová: Karafiátovi Broučci v české kultuře

Český bratr 4/2012.

Je málo spisů, kterými by se nepočetní evangelíci dokázali prosadit v novodobém českém prostředí tak, aby svými myšlenkami formovali mentalitu celé společnosti. Víme zajisté o dvou: František Palacký uspěl se svou koncepcí dějin, jež zásadně ovlivnila českou politiku ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Jiný evangelík, reformovaný farář Jan Karafiát (1846–1929), dosáhl podobného postavení v literatuře pro děti. Jeho kniha Broučci (1876) stojí u počátků „moderní“ umělecké tvorby pro děti a svojí poetikou dodnes působí na nejmladší generaci Čechů. První anonymní vydání ovšem mezi čtenáři zapadlo. Trvalo sedmnáct let, než byl příběh Janem Herbenem znovu objeven a stal se bestsellerem.

Broučci již patří k dědictví české literatury, k dílům, jako Máchův Máj, Erbenova Kytice či Babička Boženy Němcové. V čase, kdy kniha směřuje ke stému vydání, nastává příležitost ohlédnout se po její stopě. Záslužně tak činí monografie literární historičky Věry Brožové Karafiátovi Broučci v české kultuře, iniciovaná Maticí českou. Práce, jak název napovídá, mapuje 135 let působení Broučků v české kultuře. Ukazuje, že úspěšný titul měl nejen čtenáře, nýbrž také ilustrátory, různé upravovatele, interprety a literární následovníky. Všímá si proměn přístupů: vyzdvihování, zavrhování a zákazy knihy velmi přesně kopírovaly politické zlomy v historii naší společnosti, jakož i změny v oficiálních uměleckých či eticko-výchovných preferencích. Zájem o „druhý život“ literárního díla je ale staršího data. Už v roce 1941 vydala Synodní rada ČCE sborník Nad Karafiátovými Broučky, který představoval pohled protestantské společnosti. Nová práce Věry Brožové je jeho přínosným protějškem.

Každá doba přichází k Broučkům se svým předporozuměním, se svými idejemi a ideologiemi. Jednou vadilo Karafiátovo připomínání smrti, jindy Boha, dnes asi nejvíce poslušnosti, protože čtenáři již často neumějí rozlišit poslušnost vynucenou od poslušnosti v podobě důvěry k něčemu, co je má přesahovat. Karafiátova poslušnost nepříjemně ruší naši iluzi neukotvené svobody a individuality. Je šokující, jak broučci trpně a pokorně přijímají osud; když prosí Boha: „dejž, ať se tě bojíme“ a nakonec „poslušně umřou“. A přece si troufám tvrdit: to my upadáme do stále většího područí, zatímco Jan Karafiát byl svobodný. Kolik svobody beze strachu v něm bylo, když vzpomínal, co dostal v Jimramově po narození do vínku: „A ničeho se nikdy neboj a nikoho, jen samého Pána Boha; a toho se drž až do konce.“ Jaký protiklad k dnešnímu pojetí zdánlivé individuality („Buď svůj! Kup si náš produkt podle své volby!“), kdy se stále redukovanější lidská bytost stává pouhým „produktem“ systému.

Odkud vzal Jan Karafiát takový cit pro dětskou knihu, když sám žádné děti neměl? Pro krásu jazyka, pro psychologii dítěte a jeho potřebu jistoty a stability? Pro dobově nezvykle otevřený popis koloběhu života, narození a smrti? Inu byl vynikajícím kazatelem, učitelem vykládajícím prosté Boží Slovo malým i velkým dětem, zakládajícím si na protestantské pravdivosti, řekli by jedni. „Karafiátovi hmyzí hrdinové o různých náboženských směrech nemají ani potuchy,“ říkají druzí. Kniha Věry Brožové zpřístupňuje spíše světský pohled, což bude v evangelickém prostředí patrně vyvolávat otázky. Případné dílčí nepřesnosti jí však neubírají na hodnotě, zrcadlící hodnotu Karafiátových Broučků samých, kteří zůstávají stále aktuální.

Sixtus Bolom-Kotari

BROŽOVÁ, Věra: Karafiátovi Broučci v české kultuře. Praha: Nakladatelství ARSCI, 2011, 144 s.
ISBN: 978-80-7420-018-2

Slovo

Katechismus pro rodiče: O křtu

Český bratr 4/2012.

Co čteme v katechismech o křtu? Křest začleňuje každého pokřtěného do těla Kristovy církve, očišťuje od hříchu prvotního i hříchů osobních, působí ospravedlnění a posvěcení a účast na novém životě Ježíše Krista, činí z nás děti Boží. Martin Luther v Malém katechismu píše: „Křest působí odpuštění hříchů, vykupuje od smrti a ďábla a dává věčnou blaženost všem, kdo věří tomu, co říkají slova a zaslíbení Boží.“ To čteme v katechismech. Dobře. Ale co s tím?

Jde o to protavit to, co o křtu učíme a vyznáváme, do praxe. Jak praktikuji svůj křest?! S nadsázkou můžeme říct, že musíme křest životní praxí zviditelnit, uvést v život. Jen tak ho můžeme pochopit a mluvit o něm.

Křest začleňuje do společenství Kristovy církve. Jednoduše žiji v konkrétním sboru. Účast na společenství je nedílnou součástí našeho rodinného života. Nemusíme dětem a sobě složitě vysvětlovat, co to znamená být křtem připojen do těla Kristovy církve. Prostě chodíme s dalšími lidmi společně do kostela, případně se účastníme dalších aktivit sboru. Rodiče i děti. Konkrétní sbor je naším domovem a patří k naší rodinné identitě. Kdo to tak nemá a je mu život církve a sboru cizí, těžko bude o křtu mluvit.

Křest očišťuje od prvního hříchu a hříchů osobních, působí ospravedlnění, posvěcení a účast na novém životě v Kristu. To už je složitější. Jak to vysvětlit? Ale i tady pomáhá praxe: modlitba. Modlitba přece ukazuje, že jsem byl Bohem nalezen, přijat, obdarován, osvobozen, očištěn, ospravedlněn – to je Boží milost. Modlit se znamená vědět o Bohu a důvěřovat Bohu, který mi k sobě cestu otevřel. I v modlitbě se křest stává viditelný. Modlitba je přece naší odpovědí na Boží oslovení, které přichází první. Kdo si nenajde čas ani na krátkou modlitbu, ten s velkou těžkostí pochopí rozměr milosti, který se ve křtu otevírá.

Křest znamená, že mě Bůh přijímá ještě dřív, než jsem mohl já něco Bohu nabídnout, nebo ho ve svém srdci sám přijmout. Ještě dříve, než jsem já mohl říci své „věřím ti, Bože“, Bůh se přiznal ke mně. Vysvětlit tento rozměr „přijetí“ lze také snadno. Nemilujeme snad své děti ještě dříve, než se narodí? Nepřijímáme snad své děti už tehdy, kdy ještě nemohly nic dobrého či zlého učinit? A nejsme hotovi svým dětem odpouštět už ve chvíli, kdy se na ně za jejich dětské „hříchy“ zlobíme? Ba dokonce nejsme snad v jakémsi rodičovském permanentním stavu připravenosti odpouštět a přijímat své děti, ať už budou jakkoli „věrné“?
Jistě nelze srovnávat  lásku Boží a lidskou. Ale jestliže my jako rodiče milujeme své děti, nemiluje nás náš nebeský Otec kristovskou láskou o to více? Křest nám říká: miluji tě, člověče, a přijímám tě do své otcovské náruče. Jestliže mohou děti něco o křtu pochopit už v tom nejútlejším věku, pak je to přece motiv bezpodmínečné lásky a přijetí.
Je to však podmíněno: jako rodiče musíme sami Bohu důvěřovat jako milujícímu Otci skrze Krista v Duchu svatém. Jaký obraz máme o Bohu, takový budou mít i děti, a platí to i o křtu. Nebudeme-li mít žádné ponětí o Bohu, jak jej Kristus zjevuje, pak sotva něco smysluplného o křtu řekneme svým dětem.

Nakonec je dobré o křtu mluvit, křest si připomínat, v rodině, ve sboru, v bohoslužbách. Děti se dozvědí v nedělní škole mnoho z biblických příběhů, ale kolik se toho dozvědí o svém křtu a křtu svých rodičů a bratří a sester? Slavíme-li narozeniny jako samozřejmost, proč také neslavíme výročí křtu? Nemáme rozpaky nad křtem také proto, že máme křest vyřízený jako jednorázovou událost, ke které se už nevracíme?

David Sedláček

Moje církev

Laické služby: Pastorační pracovnice

Český bratr 4/2012.

V naší církvi může člověk pracovat jako kazatel (farář nebo jáhen) nebo na pozici pastoračního pracovníka. Je to staronová profese a slučuje v sobě práci katechety, sborové sestry a pracovníka křesťanské služby. V současné době pracuje v ČCE osmnáct pastoračních pracovnic, shodou okolností jsou to ve všech sborech ženy.

Co si pod tím mírně nerozluštitelným označením představit? Co vlastně dělá pastorační pracovnice? Položili jsme několik otázek třem z nich: Martině Sablíkové (MS) z Jindřichova Hradce, Pavle Queisnerové (PQ) z Pardubic a Noemi Batlové (NB) z Olomouce.

Zleva: M. Sablíková, N. Batlová, P. Qeisnerová

Jak dlouho pracujete pro sbor jako pastorační pracovnice?

MS: Práci dělám dva a půl roku.

PQ: Jako pastorační pracovnice pracuji od února 2009, před tím jsem devět let působila jako sborová sestra pardubického sboru.

NB: Tři a půl roku oficiálně, předtím dobrovolně.

Co vás na té práci baví a těší?

MS: Baví mě rozmanitost a prolínání generací, které mě provází v každém týdnu. Setkání dětí mě naplňuje radostí a nadějí, že církev je místo i pro ně. Sejití s lidmi starší generace je obohacující plností zkušeností.

PQ: Jsem vděčná za to, že mohu být mezi lidmi napříč věkem, vzděláním i profesemi. Díky tomu mohu čerpat z jejich vyprávění moudré myšlenky a životní zkušenosti. Vidím, jak jim víra pomáhá v životě. Někdy jdu z návštěvy a až se trochu stydím; nevím, pro koho bylo setkání užitečnější. A také mohu ze studnice příběhů a zkušeností nabrat a předat (samozřejmě anonymně) dál.

NB: Líbí se mi rozmanitost práce (neberu ji jako práci), nová a staronová setkávání. Z návštěv chodím obohacena, ale nejraději jezdím do Rýmařova do domova Diakonie. Když už sedím v autobuse cestou zpět do Olomouce, vždy si říkám, že je třeba být tam častěji, že právě tady mě potřebují nejvíc. Jsem vděčná za to, že mám možnost v této službě stát.

Co je nejtěžší?

MS: Sama mám u sebe problém skloubit vše tak, jak bych ráda.

PQ: Těžké je potlačit „spasitelské sklony“, jak jsem si to pro sebe pojmenovala. Tedy abych respektovala to, že moje názory a rady jsou vyslechnuty, ale dotyčný se jimi neřídí, žije nadále svůj život, kterým se třeba i – podle mého názoru – ničí. Snad se mi to daří. A také je někdy náročné myslet na doporučení farářky Dáši Hrubantové – Pán Bůh nám dal dvě uši a jenom jednu pusu – takže dodržovat tento poměr i mezi nasloucháním a mluvením. A v soukromém životě? Kolegyně nebo farářské rodiny to možná znají; rozumně oddělit rodinný život od práce, neřešit u večeře s manželem presbyterem sborové problémy a starosti. Aby si náš syn mohl udělat na jednotlivé věci a lidi názor sám, bez našeho negativního či pozitivního pohledu. A možná trochu izolace; skoro stále stejný okruh lidí kolem sebe – sbor, rodina a práce jsou pořád titíž lidé.

NB: Návštěvy u umírajících a psychicky nemocných.

Můžete popsat nějakou zajímavou, hlubokou nebo naopak vtipnou příhodu ze své práce?

MS: Po třech letech, co pracuji jako pastorační pracovnice, je mnoho lidí z města, kteří nepatří do sboru, a přesto mě oslovují a zajímají se o to, co vlastně dělám, neboť označení pastorační pracovnice je pro mnohé nerozluštitelné. A tak se dozvídají o našem sboru a dostává se také na hovory o církvi a světě víry.

PQ: Když někdo telefonuje do kanceláře, shání faráře a já odpovím, že je ve vězení. Na druhé straně sluchátka se pak ozve takové to chápající: „Aha, to se někdy stává.“ Pak si uvědomím, že ne všichni asi vědí, že náš farář působí ve věznici jako vězeňský kaplan a že tam nesedí.

NB: Z nedávné doby – přistěhovaná paní se vrací do našeho sboru, kde byla před šedesáti lety konfirmována, a hledáme spolu jejích devatenáct spolukonfirmandů.

gma/DaZ