Archiv autora: CB

Jarní cesta do Chorvatska

Český bratr 5/2012.
Bohoslužby v Pleternici

V době, kdy čtete tyto řádky, mám za sebou cesty do zahraničních sborů v Polsku, Rumunsku, Srbsku, Chorvatsku a Ukrajině. Na cestách mne často doprovázejí ti, jejichž srdce tepe v rytmu krajanů. Velmi mne potěšila zpráva, kterou po návštěvě Pleternice a Bjeliševace v Chorvatsku napsal Miroslav Frydrych. Čilý čtyřiaosmdesátiletý emeritní farář, jehož kořeny lze nalézt právě ve výše zmíněné lokalitě. Dovoluji si s jeho souhlasem podělit se i s vámi o dojmy z této cesty.

Byla to neděle 18. března uprostřed postní doby, kdy jsme navštívili sbor v Pleternici a Bjeliševaci. Laetare je latinský název této neděle podle Žalmu 96 „Rozveselte se nebesa a plésej země“! Přijeli jsme potěšit krajany a byli jsme sami potěšeni.

V pátek 16. března jsme ještě za světla dorazili do Požegy, kde nás jako vždy mile uvítala kurátorka sboru Zdenka Pagáčová. Vítala nás s úsměvem, rakijí a sarmou. Pak jsme se rozjeli – já do mé Bresnice. Sobotní den byl plný návštěv. Rozhovory v Bresnici (jenom jedna žena tu mluví česky). Lidé mají svá osobní trápení, své bolesti. Byl jsem v lese plném bílých sněženek a modrých podléšek, napil jsem se vody ze studánky. Na kraji lesa „žalostné“ vrby (smuteční) mávaly už malými zelenými lístečky. Na polích bylo rušno, sázely se „krumpíry“ (brambory).

V Bjeliševaci tvoří sbor Adámkovi, Hruškovi, Kamenčákovi, Macháčkovi, Pagáčovi, Škrobákovi, Uličníkovi a Milinkovičovi z Kutjeva. Lidé mají starosti, protože nemohou prodat kukuřici, brambory a prasata. Ale také mají radosti, třeba ze sedmi kůzlátek a pěti jehňátek u Macháčků.

V neděli byly bohoslužby – ráno v Pleternici (sbor má 22 členů, kurátorem je Dražen Pahor, jehož předkové přišli ze Stříteže a z Telecího). Mluví se tu už jen chorvatsky, ale česky rozumějí. Připomněl jsem v kázání žalm 31. I když všichni chřadneme a umdléváme, zrak nám slábne a kosti řídnou, smíme se radovat z Božího milosrdenství. „V rukou tvých jsou časové moji, Hospodine.“ Moje přítomnost i budoucnost je v Božích rukou. Bylo nás devět.

V bjeliševackém kostelíku ozářeném teplým sluncem se nás sešlo 22. Sbor má 54 členů. Radovali jsme se z toho, že se zase vidíme a že vůbec vidíme! Z vyprávění v 1. knize Samuelově 16 jsme vyposlechli jásavé starozákonní evangelium o pomazání Davida za krále. Nejenom, že vidíme, co máme před očima, nejenom že Hospodin hledí na srdce, ale Hospodin hledí srdcem plným lásky a milosrdenství. Učme se také dívat na druhé lidi srdcem.

Bohoslužby v Bjeliševaci

Na obou místech jsme slavili svatou večeři Páně, kterou vždy uvedl Petr Brodský
Pak už jsme se rozloučili. V Tominovci u Kamenčáků jsme poobědvali a vydali se na cestu domů přes pohoří Papuk, Podrávskou magistrálou přes Terezino Pole kolem Blatenského jezera a hradu v Sůmegu až do Bratislavy, Jihlavy a Kolína. Dlužno říci, že takové dlouhé posezení v autě člověka dost udolá, ale řidič Petr byl výborný. Náš dík patří také kurátorce Zdence Pagáčové. Cesta a návštěva krajanů byla dobrá a povzbudivá.

Tolik ze zprávy Miroslava Frydrycha. Co k tomu dodat? Cestou z Kolína na Kladno jsem si znovu promítal všechny chvíle, které jsme mohli společně prožívat. Zdálo se mi, že bratr Miroslav ani neví, co to je únava. Zdvořile poznamenal, že to byla za krajany jeho cesta poslední, ale stejně mu při rozloučení uklouzlo – vezmeš-li mně příště, pojedu rád. Dá-li Bůh, s radostí – odvětil jsem.

Pro úplné doplnění ještě já dodávám, že v sobotu jsem navštívil krajany v Daruvaru a krajany v luterského sboru ve Velikých Zdencích.Pb+

Misijní inspirace. Témata misijních aktivit

Český bratr 5/2012.

Představme si, že se našemu sborovému společenství podařilo otevřít svému okolí. Naši blízcí z řad nečlenů církve se nás již nebojí. Naše evangelická komunita na ně nepůsobí jako nepřístupné ghetto. Naopak – průběžně vysíláme do svého okolí zřetelné signály typu: „Jsme tady, jsme fajn lidi a naše společenství je nastálo otevřeno všem zvědavcům a hledačům!“ Naplnili jsme tak první krok z navrženého misijního konceptu, který se autor těchto Misijních inspirací pokusil nabídnout laskavému čtenáři (Český bratr 5/2011).

V tomto bodě se dostáváme před další otázku: co z bohatství křesťanské víry nabídnout jako vhodný misijní obsah? Pokud se lidé z okolí našeho sboru nechají pozvat na naše přednášky, besedy, kulturní akce nebo jiné aktivity, co by mělo být jejich tématem? Co z obsahů naší víry má potenciál zaujmout lidi dříve lhostejné nebo podezřívavé? Dovolím si nabídnout vějíř nápadů, který si však v žádném případě nečiní nárok na úplnost.

Vztahy, vztahy, vztahy…

V našem libeňském sboru tvoří nyní zřejmě nejvýraznější skupinu rodiny třicátníků s více dětmi. S okolní veřejností máme otevřené vztahy především díky dětskému hřišti, které provozujeme. Pro cílovou skupinu mladší střední generace se pak jako misijní nabízejí především témata související s jejími typickými starostmi. Nabídnout tak můžeme například setkání o udržení a prohlubování manželského života, o lásce a kázni ve výchově dětí. Problematika vztahů je vůbec oblastí, kde má křesťanská víra vždycky co nabídnout. Kdo jiný by měl umět říci živé a osvobozující slovo o vině, hříchu, odpuštění a spáse než někdo z nás křesťanů?

Tělo a duše ve zdraví i v nemoci

Tématem, které zajímá lidi všech časů a míst, je zdraví a nemoc. Název knihy našeho autora Zdeňka Susy popisuje celou tuto širokou oblast ve výstižné zkratce: Tělo a duše ve zdraví a v nemoci. Pozvání na zajímavě pojmenovanou přednášku či besedu s křesťanským odborníkem na téma křesťanského vztahu k alternativní medicíně, k celostní medicíně, o křesťanské antropologii, o umění stárnout nebo o problémech umírání a smrti proto jistě nezůstane bez odezvy ani ze strany nečlenů sboru.

Bible, historie, kultura

Především vzdělanější lidi můžeme zaujmout přiblížením některých historických nebo kulturních aspektů existence křesťanské církve. Odkazy na hudební díla, výtvarná díla, biblické reálie a příběhy, odkazy na výrazné osobnosti církevních dějin (především z nám nejbližší české a evropské protestantské oblasti) se prostřednictvím inspirujícího řečníka mohou stát mostem k porozumění obsahům křesťanské víry. Tyto intelektuálněji laděné výpravy mohou ovšem mířit rovněž do žhavé současnosti, ke vztahu vědy a víry, ke křesťanským postojům v oblasti současné politiky a ekonomie…

Religionistická scéna a křesťané na ní

Křesťané také mohou nabídnout svůj pohled na současnou českou obecnou religionistickou scénu: proč neuznáváme horoskopy? Proč jsme zdrženliví k novopohanským hnutím? Co nás jako protestanty spojuje s jinými křesťanskými proudy a co nás od nich dělí? Z jakých důvodů se lidé i dnes stávají křesťany, ačkoli alternativní religionistická nabídka je tak nesmírně bohatá? Proč se nebojíme ohlašovaného konce světa v roce 2012? Jaká je vůbec křesťanské učení o budoucích a posledních věcech člověka i lidstva?

Organizační pětiskok

Výše naznačená témata by samozřejmě měla být průběžně otevírána i v běžných nedělních kázáních. Přesto však stojí za to pořádat i setkání jiného formátu, například přednášky, besedy, koncerty. Pak před námi stojí jako úkol následující „pětiskok“:

1. Popsat cílovou skupinu, kterou máme největší šanci zasáhnout
2. Stanovit téma a formu, které by pro ni mohlo být zajímavé
3. Najít a zajistit inspirujícího účinkujícího
4. Kvalitním způsobem zvládnout propagaci v mimosborovém prostředí
5. Akci vést tak, aby byla dobře organizačně zvládnuta a aby proběhla v příjemné atmosféře

Odměnou za všechno úsilí by nám pak mělo být vědomí, že jsme někomu z  hostů možná pomohli lépe porozumět tomu, co znamená být křesťanem. A snad se časem ukáže, že mu to umožnilo významný pokrok na jeho vlastní duchovní cestě.

Roman Mazur

Anatomie průšvihu: Radosti a strasti lidí s mentálním postižením

Český bratr 5/2012.

Vystudovat, najít si práci, založit rodinu – pro většinu z nás běžné věci. Pro lidi s mentálním hendikepem často nedosažitelná meta. Co obnáší život s tímto životním vkladem, jsme se zeptali člověka z nejpovolanějších – mladého muže Petra Krále, který s  tímto postižením nejen žije, ale také se vyučil a pracuje.

Petře, mám tě zafixovaného jako člověka, který se stále usmívá. Mračíš se také někdy?

Asi ne (smích).

Srší z tebe radost? Kde ji bereš?

To ti neřeknu. Záleží, zda mám náladu, nebo nemám.

Mnoho lidí s mentálním hendikepem moc důvodů k optimismu nemá. Není pro ně snadné se v životě prosadit. Tobě se to povedlo…

Podstatné pro mne bylo, že jsem našel zaměstnání. To jsem chtěl. Nejdřív jsem navštěvoval denní centrum Človíček, pak jsem prošel pracovní rehabilitací v kavárně a čajovně Kačaba. Asi rok jsem pak byl nezaměstnaný.

Než jsi se dostal do kontaktu s Diakonií, tak jsi vyrůstal v rodině?

Ano, s rodinou. Normálně – máma, táta, bráchové. Bydlíme v rodinném domě na vesnici.

Povídáme si na půdě denního stacionáře Človíček západočeského střediska Diakonie ČCE, kterým jsi také prošel. Co ti to tu dalo?

Naučil jsem se pracovat. Dělali jsme tu se dřevem, hlínou. Dokonce jsme chtěli třeba složit písničku. A nakonec jsme ji složili.

Teď nepracuješ ani se dřevem, ani s hlínou, ani neskládáš písničky. Využíváš i teď něco z toho, co ses tu naučil?

Hlavně komunikaci s lidmi.

Nespokojil ses s tím. Vyučil ses, což je i mezi tvými kamarády z Človíčka ojedinělé. Čím?

Šel jsem na tříletý obor kuchař – číšník bez maturity. Měl jsem taky jít na zahradníka. Ale doma říkali: budeš dělat venku, to bys byl furt nastydlej. Proto dělám v potravinářství.

Proč zrovna tento obor?

Baví mě to. Rád vařím. Pomáhám s tím i doma.

Jaké to bylo ve škole?

Známky někdy lepší, většinou špatný (smích). To každej asi známe. Jinak v pohodě.

Co bylo nejtěžší?

Nejtěžší bylo naučit se pracovat se stroji a obsluhovat. Na vaření jsme jednou dělali vošouchy. Pálily mne oči, olej se připaloval. A jéje!

A co ti naopak šlo dobře?

Matematika moc ne, ale třeba čeština mě bavila.

Jací byli spolužáci?

Někdy jsem si našel na škole nějakého kámoše. Bylo to dobrý. Někdy jsem řekl: s tebou já nechci kamarádit, s tebou nechci nic mít. To byl můj systém.

Co tedy teď děláš? Kde pracuješ?

Vyrábím v jedné firmě bagety. Plním je, skládám je do přepravek, balím…

Jak tě kolegové berou?

Berou mě dobře: můžeš pracovat… Jsou tam samé ženy a jsou rády, že tam je nějaký chlap… Někdy se mnou laškujou (smích). Už jsem tam sedm let.

Jaký je tvůj nejhorší zážitek, spojený s postižením? Setkal ses třeba někdy s posměchem?

Někdy mi v dětství řekli: máš ošklivé oči. Rodiče pak na to: neposmívejte se, on za to nemůže. Jednou jsem se koukal z okna vlaku. Na mostě stáli nějací chlapi a posmívali se. Ale není proč někomu něco říkat. Každý jsme nějakej.

Dalo by se říci naopak, že díky postižení jsi v životě objevil něco cenného?

Chodím do souboru Duhové děti a máme tam dva lidi na vozíčku. Jeden mi řekl, že má mozkovou obrnu. Dá se s tím žít. Vím, že to je pro člověka hrozný. Taky se mi může něco stát. Takovej je život. S tím se musí počítat.

A to znamená, že si třeba v životě víc vážíš některých věcí?

Já ty lidi mám rád. Já se jim nesměju. Zda je někdo postižený, nebo není postižený…

Život není jen učení a práce. Co děláš, když nepracuješ? Co tě baví?

Práce na zahrádce. Rád sbírám šišky – mám doma sbírku šišek z různých druhů stromů. Mám jich sedmdesát. A můj velký koníček je pěstování bonsají. Jezdíme také na výstavy.

Co rodina? Máš třeba nějakou přítelkyni?

Dva roky jsem měl holku. Po dvou letech mi řekla: už mi lezeš na nervy. Nechal jsem to být, nemám teď žádnou.

A co do budoucna?

Dnes jsem se v práci dozvěděl o jedné, která je sama a stará se o dítě. A já jsem to nevěděl. Tak uvidíme časem…

Tři otázky pro Barboru Mikulovou, koordinátorku denních stacionářů Diakonie ČCE – střediska Západní Čechy:

Co to vlastně je mentální postižení a jak k němu člověk přijde?

Mentální postižení je vývojová porucha, která vznikne na základě poškození mozku a může být jak vrozená, tak získaná v průběhu života. Dochází tak ke zpomalení fyzického, mentálního, psychického, emočního i sociálního vývoje člověka.
Nicméně pokud se zeptáte lidí s mentálním postižením, jak by si přáli žít, nedozvíte se nic neobvyklého ani objevného. Jsou spokojení, pokud mohou žít ve svém přirozeném prostředí, rozhodovat o svých osobních záležitostech a za svá  rozhodnutí nést zodpovědnost. Mohou pracovat, prožívat plnohodnotné vztahy a trávit po svém volný čas. To potvrzuje i předchozí rozhovor s Petrem.

Jaká je základní filozofie vašich služeb? Oč vám jde?

Sociální služby by měly fungovat tak, aby lidé s jakýmkoliv omezením mohli žít život co nejpodobnější životu svých vrstevníků, kteří omezení nemají. Ve Stacionáři Človíček – programu pro mládež a dospělé se snažíme umožnit mladým lidem s mentálním postižením naučit se takové sociální dovednosti, které jim umožní zapojit se do života v běžné společnosti, pokud si to přejí.

Čím tě setkání s těmito lidmi nejvíc obohatilo?

Asi poznáním, že pokud si čekání na zázrak zkrátím každodenní radostí z maličkostí, život je rázem příjemnější. Doporučuju vyzkoušet…

Karel Šimr

U Lužických Srbů v Budyšíně

Český bratr 5/2012.

Čtyři zástupci Českobratrské církve evangelické se setkali v Budyšíně (Německo) s Janem a Trudlou Malinkovými, farářem jednoho z deseti sborů, kde se konají srbsko-německé bohoslužby, a šéfredaktorkou časopisu evangelických Srbů Pomhaj Bóh. Synodní senior Joel Ruml, synodní kurátorka Lia Valková, člen synodní rady Pavel Stolař a tajemník pro ekumenu Gerhard Frey-Reininghaus navštívili manžele Malinkovy koncem března cestou do Berlína.

Ačkoli bylo setkání na německé půdě a evangeličtí Srbové jsou církevně příslušni k Evangelické luterské zemské církvi v Sasku (EVLKS) i částečně k Evangelické církvi Berlín-Braniborsko-slezská Horní Lužice (EKBO), mluvilo se celou dobu česky a srbsky. V příjemném prostředí obývacího pokoje u Malinků se jednalo o navázání užších kontaktů mezi sbory v Horní a Dolní Lužici a českými evangelíky. Padly návrhy na spolupráci při vzájemné podpoře studentů, výměně církevních časopisů a organizaci častějších osobních kontaktů. Synodní senior dostal od faráře Malinka zpěvník evangelických Srbů, jmenuje se Spěwarske za ewangelskich Serbow/, dedikován „Bohu k česči a Serbam k wužitku“. Tomu každý Čech porozumí.

manželé Malinkovi

Lužičtí Srbové jsou malý západoslovanský národ obývající jihovýchodní část východního Německa, historicky zvanou Lužice. Používají dva samostatné spisovné jazyky: hornolužickou srbštinu a dolnolužickou srbštinu. Od 14. století do roku 1635 byla Lužice součástí zemí Koruny české. Po válce byli Srbové výrazně podporováni z Prahy (gymnázium, tiskárna, rozhlasové pořady). V době NDR byla vybudována velkorysá síť srbských institucí. Cenou za tuto v dějinách Srbů jedinečnou podporu byla plná integrace do komunisty řízených struktur. V současnosti si cizinec nejprve povšimne dvoujazyčných názvů. Srbové provozují vlastní studio v televizi MDR. Práva Srbů v Sasku dnes zaručuje Ústava svobodného státu Saska. Evangelické sbory jsou součástí EVLKS a částečně  EKBO, asi v desíti z nich se konají dvojjazyčné německo-srbské bohoslužby. Srbština jako živý a obyvatelstvem používaný jazyk mizí, zachovávají se ale lidové zvyky a obyčeje.

gfr/DaZ