(ČB 2/2016) Náš Bůh je „Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích“. Tak to čteme v knize Exodus. Milosrdenství tu má očividně největší váhu – nejenže se ve dvou verších zmiňuje dvakrát, ale je to také jediná Boží vlastnost, která se projevuje v maximální možné míře: Bůh je milosrdný „nejvýš“.

Poslechněte si článek:

Vzdor tomu se Bible hemží lidmi, kteří na milosrdenství doplatili. Jonáš, který šel zvěstovat Ninivanům soud, byl Hospodinovým milosrdenstvím zhnusen natolik, že chtěl zemřít. Nejen proto, že sám vypadal jako lhář, ale i proto, že Ninivané byli tradičními nepřáteli Izraele a Boží milosrdenství tak dalo nový život vážným protivníkům Božího lidu. Milosrdenství je tedy podle všeho nebezpečné politicky. V podobenství o ztraceném synu se zase nezdárný syn, který prohýřil polovinu rodinného majetku a pak se jako nuzák vrátil domů, stal díky otcovu milosrdenství znovu dědicem a těžko se divit staršímu pracovitému synovi, že nebyl nadšen: jeho dědičná polovina se obratem smrskla na čtvrtinu. Francouzská básnířka Marie Noëlová vtipně poznamenala, že kdyby se hospodáři chovali jako ten, který dal každému dělníkovi denár bez ohledu na to, zda pracoval celý den, nebo jen poslední hodinu, začali by všichni chodit do práce až na pátou. Milosrdenství je tedy zřejmě nebezpečné i ekonomicky.

Milosrdenství – Boží spravedlnost – je holý nerozum. Snažíme-li se být milosrdní, pokoušíme se stavět na naději, která není podložena ničím jiným než právě jen nadějí – že se ten druhý nakazí virem milosrdenství, že mu svitne, že půjde do sebe. Jdeme-li proti svému vlastnímu zájmu, můžeme se pochopitelně se zlou potázat, tak jako se se zlou potázal Bůh, když ve svém překypujícím milosrdenství poslal na svět svého Syna. A přesto je to pro nás trvalé pozvání, výzva k následování a celoživotnímu dobrodružství. Milosrdenství nelze uzákonit, přece ale aspoň někdy stojí za pokus.

Přemítání mezi mandarinkami
Takovými otázkami se zabývala jedna z dílen tvořících odpolední program osmatřicátého Evropského setkání mladých, které se od 28. prosince do 1. ledna pod vedením bratrů z Taizé konalo ve španělské Valencii. Zatímco loni v Praze byl pro přijíždějící z jihu kromě samého města největším zážitkem sníh, Valencie uhranula poutníkům ze severu teplým, slunečným počasím, umožňujícím polední i podvečerní pikniky v donekonečna se táhnoucích zahradách v bývalém korytě řeky Turie, a takřka všudypřítomnými stromy obsypanými mandarinkami.

Valencijští na dvanáct a půl tisíce mladých vetřelců, ubytovaných v celkem 150 farnostech, nejprve pohlíželi s jistými obavami („Není shromáždit tolik mladých na jednom místě nebezpečné?“ ptala se mě jedna maminka na dětském hřišti). Pokojný průběh akce, vzorně zajišťované tisícovkou dobrovolníků, je ale nakonec přesvědčil a místních různého věku i stavu, kteří se učili zpívat taizovské písně, radovali se z postupně se zapalujících svíček při slavnosti světla a někdy se účastnili i večerní modlitby u kříže, den ode dne přibývalo. Člověk by řekl, že je to příliš dobré na to, aby to mohla být pravda. Člověk se ovšem někdy mýlí. Naštěstí.  

Radost, prostota, milosrdenství
V městě na pobřeží Středozemního moře, v jehož architektuře se prolínají nejrůznější kulturní a stylové vlivy, včetně maurských, jsme ovšem nehledali jen vnitřní pokoj, ale přemýšleli jsme také o složité situaci v mnoha oblastech současného světa. Bratr Alois, převor komunity v Taizé, ve svých meditacích vzpomínal na nedávný pobyt v Libanonu a vánoce strávené v Sýrii. Mezi španělskými účastníky byli lidé, kteří nabídli své domovy jako možné útočiště pro syrské uprchlíky a dělali si starost, zda v tomto setkání s kulturní odlišností obstojí. Na základě svých zkušeností s bolavými místy na zemi, kde někteří bratři z Taizé delší čas žijí, vytyčila komunita pro tři nadcházející roky program založený na třech klíčových slovech. Jsou jimi radost, prostota a milosrdenství. Ve shodě s papežem Františkem, který začátkem prosince vyhlásil rok 2016 rokem milosrdenství, se letošní setkání odehrávalo pod hlavičkou „odvaha k milosrdenství“. V jednotlivých dnech se pak v dopoledních diskusích, společných modlitbách a odpoledních dílnách probíralo pět dílčích aspektů této otázky.

Začínali jsme u sebe: možností spolehnout se na Boha, který je milosrdenství, a proto k milosrdenství uschopňuje i nás. Další krok směřoval k lidem, mezi nimiž bezprostředně žijeme: učit se stále znovu odpouštět. Ve třetím kroku jsme přemýšleli o tom, jak vstupovat do situace trpících tak, jako to udělal milosrdný Samaritán. Čtvrtý den nás vedl k sociálnímu rozměru milosrdenství, a to v globálním měřítku: znamená stále znovu promýšlet vztahy mezi chudými a bohatými zeměmi, podoby moderního útisku, důvody, které vedou lidi k odchodu ze zemí, kde se narodili. Na závěr jsme se dostali k milosrdenství pro celé stvoření, pro zemi, která je naším společným domovem.

Neshořet v atmosféře
Evropské setkání mladých je cosi na způsob ozdravného pobytu. V celodenním programu, začínajícím ranní modlitbou v půl deváté a končícím večerní modlitbou trvající nejméně do devíti, není kromě oběda a večeře mnoho prostoru k vydechnutí. Jako vždycky, když se jde do hloubky, dotkneme se svých bolavých míst, což sice není příjemné, ale z dlouhodobé perspektivy to může být blahodárné. Na začátku chvíli trvá, než setřeseme roztěkanost všedního života. A po návratu chvíli potrvá, než si na to všednodenní kolotání zase zvykneme. Jsme bohatší o nové zkušenosti, nová přátelství a máme vůli něco v sobě i kolem sebe změnit. Jak říkává na závěr exercicií Ludvík Armbruster, teď hlavně abychom neshořeli v atmosféře.   A příští rok – na shledanou v Rize!   

Šárka Grauová, foto Honza Čermák