(ČB 2/2016) V pozdním odpoledni třetího adventu mne dostihl krátký email od Veroniky Matuškové z Bělče nad Orlicí. Stálo v něm, že její otec Tomáš Matuška – v nejpravějším smyslu slova pro všechny nečekaně – zemřel.Okamžitě jsem si uvědomil, že tak ztratili nejen rodiče svého syna, žena svého muže, děti otce a církev spolupracovníka, ale že také

Poslechněte si článek:

mně odešel přítel, jehož přítomnost mi byla stále samozřejmější. Člověk nesmírně přátelský, ochotný, zdatný a spolehlivý. Každé setkání s ním mě skutečně zasáhlo a časem mezi námi nastala opravdu hluboká sounáležitost.

Od konce devadesátých let jsme se stýkali pravidelně, nejprve z podnětu Gerharda Frey-Reininghause. Tehdy si Tomáš jakožto vedoucí tábora v Bělči nad Orlicí vytyčil za úkol zrekonstruovat toalety a umývárny, umístěné v lesíku za chatami. Svým poklidným způsobem mi tehdy vysvětloval historii střediska a „misi“, kterou má dle jeho přesvědčení středisko v církvi a ve společnosti splňovat. Při jeho rozpravě o chátrajících umývárnách jsem okamžitě pochopil, že přede mnou stojí technicky zběhlý odborník, který má přesně rozmyšleno, co a jak se má udělat. Coby posel HEKS jsem mohl tyto stavební práce finančně podporovat.

A následovaly opravy další a k tomu rozšiřování tábora – až dodnes. Tomáš byl uvážlivý správce či lépe řečeno otec; tábor mu přirostl k srdci a jeho lásku jsem postupně začínal sdílet i já sám. Spolu s ním jsem pak trpěl, když bylo dosavadní dílo v letech 1999 a 2001 ohrožováno povodněmi. Tomáš se však tenkrát nenechal vystrašit: obezřetně, avšak s velkou efektivností byly škody odstraněny a učinila se taková stavební a organizační opatření, aby se do budoucna škodám zabránilo.

Na Tomáše vzpomínám i jako na hostitele. Po mnohé roky mohly se mnou v Bělči zakusit rozličné skupiny (i) ze Švýcarska opravdu srdečnou pohostinnost. Tomášovi se podařilo s malým týmem spolupracovníků vytvořit blahodárně působící a vstřícnou atmosféru.   Do Bělče budu jezdit dál. Tomášův úsměv na uvítanou mi bude bolestně chybět, vzpomínka na nezapomenutelného přítele mne však bude k úsměvu vést.

  Andreas Hess

Andreas Hess působil jako farář a církevní radní v Tessinu, v letech 1987–2011 byl projektový vedoucí HEKS pro východní Evropu. Po odchodu do důchodu pracuje jako „pověřenec pro církevní díla“ Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE). Organizuje a vede početné kulturní a seznamovací výpravy, mj. též do České republiky.

Druhý Tomáš nebude
Oddělení výchovy a vzdělávání Ústřední církevní kanceláře spolupracovalo s Tomášem Matuškou dlouhá léta – radostně a intenzivně, zvláště v letních měsících. Pro Tomáše totiž nic nebylo obtížné, ani když jsem třeba přijela uprostřed léta do tábora plného hostů a chtěla, aby na viditelném místě vyvěsil leták oznamující sbírku pro bezbariérový nájezd. Tomáš vzal žebřík, vylezl na štít jídelny, protože to je nejvíce viditelné místo, balancoval ve vzduchu a leták připevňoval, aniž by přitom ztratil jen kousínek ze svého úsměvu; a tak to bylo vždycky. Vše se dalo udělat, a bez potíží, i když jsem si něco vymyslela na poslední chvíli.

Tomáš byl ke všem velmi vstřícný, měl velké pochopení pro všemožné požadavky i malicherné stížnosti. Kolikrát jsme od něho na našem oddělení slyšeli: „Ano, to půjde, nebudeme to zbytečně komplikovat…“

Náhrada za Tomáše Matušku se bude hledat těžko. Jistěže se nový správce nalezne a bude mít jiná obdarování, ale druhý Tomáš to nebude, každý jsme jedinečný. Buďme tedy vděčni za čas, který nám všem i Bělči věnoval.

Eva Marková

Z pohřebních bohoslužeb 22. 12. 2015 v evangelickém kostele v Třebechovicích pod Orebem Lk 24,13–32

Milí zarmoucení přátelé Matuškovi a Vaňkovi, milí smuteční hosté, sestry a bratři, „Pán byl opravdu vzkříšen“, zní slova učedníků v závěru dramatické cesty dvou přátel v den, který začal velikonočním ránem. Třetí den po ukřižování. Ale nyní je večer a ta slova působí již jásavě, jako vyznání. Opravdu. Věřte nám. Máme to potvrzeno, zjevil se Šimonovi. Význam události, kterou ta slova vyjadřují, prochází staletími. Proměňuje smutek v radost, stává se světlem v temnotách, přináší nový život tam, kde ten starý ukončila smrt. „Pán byl opravdu vzkříšen“, slyšíme i my dnes, když děkujeme Bohu za život našeho bratra v Kristu, Tomáše Matušky.

„Pán byl opravdu vzkříšen“, zpráva pro vše, co se v našich životech odehrává, čeho jsme aktéry. O té zprávě dobře věděl i Tomáš; její význam zná nyní zcela. Člověk se ráno probudí ve své posteli, a kdykoliv během dne se může probudit v Boží náruči. Tomáš to dvojí probuzení prožil před deseti dny. Pro nás všechny nečekaně brzo. Nás ten jeho odchod, nebo lépe to jeho druhé probuzení hodně bolí. Je však již probuzen trvale, on se přece vrátil domů. Do plné jednoty Božího stvoření a do plné Boží lásky.

Cítíme smutek a sevření. Ale nenechme si ničím, ani naším smutkem vzít velikou vděčnost za Tomášův život. Vnímal jsem ho jako zralého muže, který byl stále trpělivým tichým hledačem vlastní pravdivé cesty. Tak jako nespěchal s vyslovováním otázek, nespěchal ani s nalézáním odpovědí, se závěry o lidech i událostech. Nevyslovoval soudy. Osobní rozhovory s ním nebyly na povrchu. Jako by kdesi v pozadí jeho myšlení byla slova Krista Pána k Petrovi a dalším rybářům, kteří neulovili žádné ryby. „Jeďte na hlubinu.“ A rybáři jeli a měli velký úlovek. Tomáš v těch osobních rozhovorech plul pomalu, pomaličku na hlubinu. Nebyl to pro něho ztracený čas.

„Pán byl opravdu vzkříšen“, nese se radostná zpráva od učedníků až k této chvíli. Ale té zprávě předcházela slova jiná, s docela jiným významem, která vystihují i naši situaci: „…a my jsme doufali.“ A naděje je pryč. Zbyl zmatek a zármutek a úzkost. To ti dva muži prožívají na cestě do Emauz. A my jsme doufali. Jak blízko k takové beznaději jsme měli a možná ještě máme od chvíle, kdy se rozezněly pomyslné zvony, sdělující, že rodina ztratila svého nejbližšího, Běleč víc než jen dobrého správce, mnozí dobrého přítele. Představy, naděje, další setkávání, společná práce, rozhovory…A nyní situace dvou poutníků do Emauz: „…a my jsme doufali“. Kolik toho ti dva napovídali člověku, se kterým se na cestě setkali. Tak byli ohromeni událostmi posledních dnů, tolik beznaděje v nich bylo, že je ani nenapadlo vidět situaci jinak než jen s ohledem na své zkušenosti a předpoklady. Ani na slova: „Jak jste nechápaví…“ nebyli schopni reagovat. A už vůbec je nenapadlo, že je již nedoprovází Ježíš člověk, který se solidarizuje s člověkem i ve smrti, ale Ježíš mesiáš, Ježíš zachraňující, který moc smrti přemohl. A pak ho požádali, aby s nimi zůstal. „Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá.“

Ježíš ve stmívání i ve tmě s člověkem zůstává. Až se jim srdce zachvělo, když jim lámal chléb. Závdavek chleba pro nový život. Až teď o vánocích budeme u Kristova stolu přijímat chléb a víno, možná se nám také srdce zachvěje. Zpřítomní se nám chvíle, kdy s námi bratr Tomáš Matuška stál v kruhu. Všechno bude v pořádku. To se zachvěje víra, která nás spojovala a která nám sděluje, že Tomáš je kolem Kristova stolu také. To se zachvěje naděje, která jde proti definitivě smrti a která je otevřena. To se zachvěje láska, která tu zůstává, protože je silnější než smrt. „A my jsme doufali… a pak v nás hořelo srdce… protože Pán byl opravdu vzkříšen.“ Pro Tomáše, i pro nás. Nás tu ještě tak jako ty dva, doprovází. S Tomášem již stoluje v království svého Otce. Amen

Miroslav Erdinger