(ČB 2/2016) Bělošská střední vrstva v posledních patnácti letech upadá a její příslušníci v nebývalém počtu umírají ve středním věku, konstatují američtí sociologové a ekonomové. Jednou z možných příčin je to, že zrovna běloši ‒ na rozdíl od černochů a Hispánců ‒ přestali považovat bolest za nutnou součást života a neumějí se s ní vyrovnat jinak než pomocí alkoholu, prášků a drog. Naproti tomu Afroameričanům Martin Luther King roku
Poslechněte si článek:
1963 ve svém slavném projevu „Mám sen“ řekl: „Jste mistry ve schopnosti tvořivě trpět. Nepřestávejte pracovat s vírou, že nezasloužené utrpení má sílu vykoupení.“ Tak jsem se to dočetla v článku renomovaného amerického publicisty Fareeda Zakarii.
Možná proto není náhodou, že autorem knihy Pád vzhůru, pojednávající o utrpení jako nezbytné součásti vnitřního pohybu, jemuž apoštol Pavel říká „vrůstání v Krista“, je právě americký františkán Richard Rohr. Jsme kulturou – a teď to platí o celém euroamerickém světě –, která se soustřeďuje na úkol první poloviny života, totiž úspěšně přežívat. To znamená budovat si pevnou identitu, hledat nosné vztahy, zápasit o společenské postavení, zabezpečovat se. Jenže to není život celý. Na cestě ke zralosti musíme projít ještě jinou zkušeností, než nabízí úspěch: klopýtnout, padnout, selhat, nabít si nos.
Rohr má jistě pravdu, když říká, že do této zkušenosti se nikdo sám nehrne: nezdar, propad či neštěstí je něco, co se nám děje nezávisle na naší vůli a čemu se říkává „Boží dopuštění“. Toto „nezbytné utrpení“ má však dobrý smysl: je to lákání na hlubinu. Teprve vlastním pádem či hlubokou ztrátou, s nimiž se nedokážeme vyrovnat pomocí stávajících dovedností a s využitím dosavadních zdrojů, se stáváme způsobilí ke „spiritualitě nedokonalosti“ a k „cestě zranění“.
Pokud škobrtneme přes kámen jako mladí, musíme se co nejdříve vzchopit a zase se postavit nohy, jinak nesplníme, co je třeba ‒ nepostavíme dům, nezasadíme strom… Pád, od něhož se odvíjí druhá část života, má však jinou povahu. Leckdy padáme hlouběji, než jsme si kdy uměli představit, takže „upadnout a selhat, a přitom se nerozpadnout, vyžaduje základní důvěru. Jen víra samotná člověka drží, zatímco… s nadějí a důvěrou čeká“ (s. 21).
Rohr je zkušený autor (jen u nás zatím vyšlo třináct jeho knih) a má pro tuto skutečnost řadu aforistických formulací a obrazů, které jsou sice mírně zjednodušující, ale jako shrnutí složitějších úvah si je lze snadno zapamatovat a vzít k promýšlení do všedního dne. Nabízím tři z nich. „Duchovně rosteme mnohem víc tím, že děláme věci špatně“ (s. 19). ‒ „Postavit dobře svůj dům paradoxně znamená, že budete vyšoupnuti z jeho dveří!“ (s. 43). ‒ „Dřív než vás pravda ,osvobodí‛, tíhne k tomu vás pořádně podusit“ (s. 76).
Rohr, proslulý svou prací s muži, jejichž tradiční role je v moderní společnosti výrazně oslabena, vyjadřuje tuto zkušenost příkladem z Japonska. Když se tamní muži vrátili z bojů druhé světové války, měli jako „poslušní vojáci“ potíže zařadit se do běžného života. Japonci proto vymysleli přechodový rituál, v němž veteránům poděkovali za vojenskou službu a vyznačili výchozí bod jejich žádoucí proměny v muže a občany. Právě takový zlom se odehrává v našem vnitřním životě. I my musíme propustit „věrného vojáka“. Ve druhé polovině života totiž „vždycky prohráváme, protože pokaždé bojujeme s Bohem“ (s. 59).
Právě v tom tkví ten „velký obrat“: že přestaneme držet věci v rukou a dokážeme přijmout to stinné a záhadné; že jsme po Ježíšově vzoru schopni nalézat vnitřní řád uvnitř neustálého neřádu. Přijmeme v pokoře tajemství smrti a smíříme se s pochybnostmi i nevěděním. Naučíme se od sebe očekávat i to horší. Odpustíme „druhým“, že jsou „druzí“. Budeme pozitivně ignorovat hloupé a zlé věci, spíš než abychom s nimi bojovali. Naším zájmem už nebude „mít to, co milujeme, ale milovat to, co máme“. Jak praví Rohr, výsledkem bude „světlý smutek“ a „střízlivé štěstí“ z toho, že jsme součástí společného tance, který není oslavou naší dobroty a výtečnosti, ale účastí na všem, co je živé. Na celém trpícím a jásajícím Božím stvoření.
Kdyby kolem nás neexistovali lidé, kteří tímto tichým světlem září, asi těžko bychom nalézali odvahu pustit se touto úzkou cestou dál. Výhoda je, že po ní jdeme s podobnými ztroskotanci, jako jsme sami, a nad námi se nese Boží milost jako baldachýn. A že se můžeme těšit domů, do příbytků v domě našeho Otce. Kéž se tam spolu sejdeme!
Šárka Grauová
ROHR, Richard. Pád vzhůru. Spiritualita pro obě poloviny života. Přel. Julie Žemlová. Praha: Vyšehrad, 2015