(ČB 1/2016) Křesťanství bývá často spojováno se „spásou duše“, takže může snadno vzniknout dojem, že duše má v křesťanské teologii a zbožnosti nezpochybnitelné postavení. Při pohledu do Bible ovšem s překvapením zjišťujeme, že se v ní pojem duše jako samostatné skutečnosti vedle těla prakticky nevyskytuje. Duševní úkony jsou ve Starém zákoně neoddělitelně spojeny s funkcemi těla a dokonce připisovány jednotlivým tělesným orgánům (tak například játra mohou být sídlem smutku). Hebrejský výraz pro duši (nefeš) znamená původně patrně „hrdlo“ (Iz 5,14), v přeneseném významu pak také „dech“, „život“ a „živou bytost“. Být duší tedy znamená být bytostí, která si nevystačí sama se sebou, nýbrž je neustále „hladová“, toužící a lačnící, odkázaná na Boha. Tuto vlastnost má ovšem člověk společnou se zvířaty, která mohou být také označena jako „živoucí duše“ (Gn 1,20). Můžeme tedy říci, že biblický člověk nemá duši, nýbrž spíše duší je. Dnešnímu pojetí duše v hebrejštině nejvíce odpovídá slovo „srdce“ (leb), tedy nejniternější centrum člověka, v němž se rodí veškerá rozhodnutí, především pak ta, která se týkají vztahu k Bohu. Apoštol Pavel sice rozlišuje ducha (pneuma) a tělo (sarx), avšak tyto výrazy se nevztahují na dvě části člověka, nýbrž spíše na oblasti či „silová pole“, v nichž se člověk jako celek nachází: pneuma je Duch Boží (případně Kristův), sarx je člověk ve své slabosti, pomíjivosti a s nadvládou hříchu.

 Tělo a duše jedno jsou – celostní pohled
Křesťanská antropologie prvních staletí po Kristu se rozvíjela v kontaktu s platónskou a gnostickou tradicí. Během tohoto vývoje sice přejala myšlenku duše jako samostatné skutečnosti v člověku, současně se však snažila uhájit biblický celostní pohled na člověka. Nejsilnějším důvodem pro celostní antropologii bylo očekávání vzkříšení těla. Křesťanská naděje, že člověk bude na konci času vykoupen celý, tedy spolu s tělem i duší, byla neslučitelná s tehdy poměrně rozšířenou představou, že smrt přináší vysvobození duše z pout tělesnosti. Spojení duše s tělem tedy v křesťanském pojetí není negativním stavem, který je záhodno opustit, nýbrž výrazem dobré Boží vůle. Důležitou roli jistě hrálo také přesvědčení, že svět je dobrým Božím stvořením, a že tedy ani jeho hmotná stránka nemůže být vylučována ze spásy. Hmota spolu se vším, co k ní patří (tedy i s lidským tělem) má svou hodnotu, smysl a cíl. Ostatně: v Ježíši Kristu se přece Bůh sám stal tělem a přebýval mezi námi. Pokud ani sám Bůh nepohrdl tělem, pak jím nemůže pohrdnout ani člověk.

Nesmrtelná duše a hříšné tělo
Jestliže raně křesťanská teologie odmítla podceňování těla, musela ovšem jedním dechem odmítnout také zbožšťování duše. Křesťanství vesměs převzalo představu, že duše je díky své duchovnosti (tedy ne-tělesnosti a tudíž ne-složenosti) nesmrtelná. Duše však nemohla být považována za věčnou, protože tento atribut náležel výlučně Bohu. Církev jasně odsoudila jak představu, že duše existuje v jakési božské sféře ještě před svým spojením s tělem, tak i myšlenku jejího převtělování. Nejednoznačná byla naproti tomu odpověď na otázku, jak lidská duše vzniká. Setkáváme se s dvěma odlišnými koncepcemi: s traducianismem, podle něhož duše vzniká aktem plození, a s kreacianismem, podle něhož každou duši bezprostředně tvoří Bůh a lidské plození vytváří pouze tělo. Obě tyto teorie ovšem shodně předpokládají, že duše je stvořena Bohem, a proto není v žádném smyslu božské povahy.   Při pohledu do dějin křesťanské zbožnosti musíme konstatovat, že celostní biblický pohled na člověka se zcela uchovat nepodařilo. Už někteří církevní otcové nadřazovali duši (případně její rozumovou část) nad tělo a situovali ji do sféry nebeské (tj. od Boha pocházející), zatímco tělo do oblasti pozemské, ba dokonce přímo protibožské. Církevní zvěstování se stále více zaměřovalo na spásu duše, zatímco tělo bylo vnímáno (zcela nebiblicky) spíše jako zdroj pokušení a hříchu. Takto spiritualizované křesťanství se také stávalo netečným vůči pozemským problémům a snahám o proměnu společenských struktur. Svět se pro mnohé křesťany stal pouhým slzavým údolím, o jehož nápravu je marné usilovat a jímž je potřeba se pouze protrpět.

Duše sloužící pro popsání duševních pochodů a chorob
Od nástupu osvícenství byla duše jakožto veličina od těla odlišitelná a oddělitelná stále více zpochybňována. Přírodovědecká antropologie 20. století se nakonec dokázala bez tradičního pojmu duše zcela obejít. Sice se i nadále v psychologii stejně jako v běžném jazyce hovoří o duši (nebo o duševních jevech či nemocech), avšak spíše je tím míněna určitá dimenze lidské osoby, nikoli nějaká vymezitelná část člověka či dokonce nemateriální substance. Řada teologů první poloviny 20. století toto materialistické vnímání člověka přímo uvítala, protože v nich spatřovala potvrzení biblické antropologie, která byla v dějinách křesťanství překryta dualistickými teoriemi. Kritický postoj vůči duši měl však také teologické důvody. Zejména v evangelické teologii zdomácněla teze, že představa nesmrtelné duše je jakousi platónskou deformací, která z křesťanského učení o posledních věcech trvale vytlačila původně biblické očekávání vzkříšení z mrtvých. Na místo důvěry ve všemohoucího a milostivého Boha, který křísí mrtvé k novému životu, prý nastoupila opovážlivá pýcha spoléhající se na posmrtné přežívání jakési ušlechtilejší složky v člověku. Idea nesmrtelnosti byla odsouzena jako výplod pohanství, v němž se základem posmrtné naděje stává místo Boha člověk sám, jenž zarputile prosazuje sebe sama proti Bohu, nechce uznat svou propadlost smrti a místo toho hledá spásu ve svém vlastním nitru. Rozsáhlá diskuse kolem duše a její nesmrtelnosti však zároveň ukázala, že odmítne-li křesťanství tuto nauku, musí být zároveň předložena její smysluplná alternativa. To se ovšem při vší snaze teologii nepodařilo. Představa, že člověk ve smrti zaniká celý, aby se na konci času při vzkříšení z mrtvých mohl celý znovu zrodit, narazila záhy na neřešitelné potíže: jakým způsobem je pak myslitelná kontinuita a identita mezi pozemským člověkem a člověkem vzkříšeným? Totální smrt, které nemůže uniknout ani duše, s sebou nese také totální přerušení a zrušení vztahu mezi Bohem a člověkem. A naopak: Přetrvává-li tento vztah ve smrti a po smrti, pak je nezbytné, aby existoval i nějaký jeho nositel na lidské straně – a tím je právě duše.

Nejnovější pojetí
V současné teologii se postupně prosazuje přesvědčení, že nesmrtelná duše nemusí být konkurencí Božího zachraňujícího jednání ve smrti, nýbrž ji lze chápat právě jako výraz tohoto jednání. Duše není nesmrtelné „cosi“ v člověku, co díky svým přirozeným vlastnostem překonává smrt, spíše je to výraz Boží věrnosti vůči člověku, která se mocně projevuje právě ve smrti. Bůh nenechá člověka v okamžiku jeho naprosté bezmoci padnout, nýbrž ho podrží a uchová. Duše je lidské „já“, s nímž Bůh vstoupil do ničím nepřerušitelného rozhovoru. Je opisem skutečnosti, že každý člověk ve své nezaměnitelnosti a nenahraditelnosti je – ať už Bohu přitakává, či ne – povolán ke konečnému dovršení ve společenství s Bohem. Na Boží oslovení člověk odpovídá vírou, modlitbou, chválou, bohoslužbou, nebo je naopak ve své uzavřenosti ignoruje a vzpírá se mu. Avšak toto oslovení samo zůstává i navzdory lidské nevěře a na jeho základě je člověk duší, schopnou Boha poznat a milovat. Duše znamená stát před Bohem a být jím milován způsobem, který nemá v mimolidském stvoření obdobu.   Existenci duše jistě nelze dokázat. Je ale možné alespoň upozornit na specificky lidské skutečnosti, které překračují oblast toho, co může zkoumat a popsat přírodověda. Přírodovědecky nevysvětlitelné je samotné lidské „já“, které s sebou nese zkušenost svobody, smyslu či pravdy. Člověk jako zřejmě jediný tvor dokáže poodstoupit od sebe samotného a učinit sebe sama předmětem reflexe. Myšlenka vnitřní diference v člověku, která je tradičně vymezovaná pojmy „duše“ a „tělo“, dokáže vystihnout, že člověk je sice zasazen do materiálního světa, ale zároveň jej překračuje.

Ondřej Kolář, farář v Praze-Kobylisích
kresby: Petra Fischerová