(ČB 12/2015) Před více než padesáti lety se stalo, co nikdo nečekal. Alespoň letmo se musíme ohlédnout zpět: r. 1870 první vatikánský koncil vyhlásil dogma o neomylnosti papeže. Mnozí pak byli přesvědčeni, že k dalšímu koncilu už nedojde, poněvadž papež sám stačí na všechno, co církev potřebuje. K překvapení všech však roku 1959 papež Jan 23. svolal další koncil jako shromáždění všech biskupů a kardinálů, aby se spolu s ním radili o další cestě církve. Úkol, který Jan 23. dal koncilu, vyjádřil heslem „aggiornamento“. Tím mínil, že koncil má církev otevřít světu a nekatolickému křesťanstvu. O opravdovosti ekumenického úsilí ze strany koncilu svědčilo i to, že na něj byli pozváni představitelé pravoslaví i protestantismu.

Jednání koncilu trvalo čtyři roky – od roku 1962 do prosince 1965 – a účastnilo se jej přes dva tisíce sto koncilních otců. Ti si, k překvapení mnohých, jako jednací řeč koncilu odhlasovali latinu! Koncil přijal šestnáct závazných dokumentů.

Start ekumenismu

Pro nás je zvláště zajímavý a důležitý Dekret o ekumenismu. V něm koncil sice váhavě, ale posléze jednomyslně i reformačním církvím přiznal název „církev“ a prohlásil, že pokud byli nekatoličtí křesťané správně pokřtěni, mohou být považováni za „oddělené bratry“. Přičemž nebylo rozhodnuto, zda mají být považováni více za „bratry“, nebo za „oddělené“. Avšak všechny „oddělené“ bratry koncil zve k usilování o jednotu křesťanstva, kterou si však i nadále představuje jako návrat do lůna římské církve s tím, že navracející přijmou všechna katolická dogmata i primát a neomylnost papeže. Přesto lze říci, že druhým vatikánským koncilem fakticky skončilo období protireformace.

Když roku 1963 zemřel papež Jan 23., pokračoval druhý vatikánský koncil pod vedením papeže Jana 6. V jeho zahajovací modlitbě zazněla slova, která stojí za to citovat: „V pokoře prosíme Boha i oddělené bratry o odpuštění, jako i my odpouštíme našim viníkům.“

Snad nejpronikavěji do života katolické církve koncil zasáhl reformou bohoslužeb. Ty se už nadále nemusí konat v latině, nýbrž v mateřském jazyce. A jediným středem bohoslužby (mše) už není jen eucharistie (večeře Páně), ale v každé – nedělní i sváteční – bohoslužbě je stejně důležité i kázání (homilie) na základě Písma. A v každé bohoslužbě také má zaznít trojí čtení Písma: Starý zákon, epištola a evangelium. Těmto novinkám odpovídá i nový bohoslužebný inventář: večeři Páně kněz slouží u stolu (Páně) tváří k shromáždění. Písmo mohou číst i laici u ambóny (pultíku). A na závěr každé služby slova má zaznít velká modlitba přímluv, jako to bylo ve staré církvi. (Zde si musíme položit otázku, zda jsou všechny tyto – nyní v každé katolické bohoslužbě povinné – části dostatečně zastoupeny i v každých bohoslužbách našich.)

Rozhodně se nedá přehlédnout, že se Písmu svatému na druhém vatikánském koncilu dostalo mnohem větší vážnosti než na koncilech předcházejících. V dogmatické konstituci o Božím zjevení zaslechneme – ne sice jednoznačné, ale přece jen nepřeslechnutelné – výpovědi, které řadí autoritu Bible nad tradici a učitelský úřad církve. A zcela nově je v koncilních dokumentech pověděno: „Bibli mají číst a ustavičně studovat nejen kněží a mniši, nýbrž i všichni věřící!“ Když se Bibli dostane takové významné role, pak lze očekávat, že se do středu zájmu a poslušnosti v církvi dostane sám Ježíš Kristus. Na koncilu byla dokonce proslovena i odvážná věta: „Kdo ignoruje Písmo, ignoruje Krista!“

I po druhém vatikánském koncilu sice v katolické církvi trvá rozdělení na hierarchii a laiky. Avšak jeden z dokumentů velice zásadně mluví o „apoštolátu (poslání) laiků“. A obě části tvoří Boží lid, tělo Kristovo, jak nejčastěji o církvi druhý vatikánský koncil mluvil.

Večeři Páně stále společně slavit nemůžeme

Snad se sluší zmínit i to, že „aggiornamento“ Jana 23. se viditelně projevilo v odstranění některých křiklavých projevů pompy: zmizela paví péra, mnohé berly, drahokamy v prstenech, padání na kolena a líbání papežových nohou… Pavel 6. dokonce položil v Svatopetrském dómu na oltář trojstupňovou zlatou papežskou korunu, tiáru, a obětoval ji chudým.

I po skončení koncilu zůstávají otevřeny mnohé závažné otázky, např. celibát, smíšená manželství, regulace porodnosti a pro nás zvláště nepřijatelné uctívání Marie, kterou Pavel 6. dokonce jmenoval „matkou církve“. Snad nejsmutnější však je, že stále ještě spolu nemůžeme slavit večeři Páně.

Přesto lze říci, že druhý vatikánský koncil i po padesáti letech smíme vděčně považovat za překvapivě úspěšný a ekumenický. A na pokoncilní vývoj katolicismu nemusíme pohlížet s nekritickým optimismem, ale jistě „s pokojnou bratrskou nadějí“.

Jiří Doležal

Podrobnější informace o druhém vatikánském koncilu najdete ve znamenité příručce Pavla Filipiho Křesťanstvo (str. 59-110).