(ČB 12/2015) Spojení klasické hudby, kterou prezentuje Česká filharmonie, a romské živelné temperamentní hudby a zpěvu je pro mě trochu nepředstavitelné. Jde to vůbec skloubit? Třeba ne stoprocentně, ale do jisté míry tyto styly propojit lze. Myslím, že se to v případě Čhavorenge a České filharmonie daří. Když je vůle na obou stranách, lze uskutečnit i těžko představitelné věci. Tváří v tvář romskému temperamentu nelze zůstat netečným. Několik otázek zodpověděla Magdalena Mašlaňová, zástupkyně koncertního mistra České filharmonie.

Co toto spojení přináší nového a jaké nároky na hudebníky klade?
Nás, klasické hráče, obohacuje ono propojení už tím, že je takřka nemožné zůstat vůči temperamentu romské hudby netečným, takže jsme v individuální míře jaksi „rozpohybováni“. A to je vždy dobré. Také jsme nuceni více reagovat a vnímat každý moment spolupráce, abychom byli dobře sehráni.

Kdy začala filharmonie se souborem Čhavorenge spolupracovat?
První společné koncerty se udály v srpnu 2014 v romských osadách na Slovensku. Ale už v předchozích letech koncertovala Ida Kelarová a sbor Čhavorenge s dalšími tuzemskými orchestry: s Filharmonií Hradec Králové, s Filharmonií Zlín a s Filharmonií Brno.

Máte ze společně strávených chvil nějaký nevšední zážitek?
Nevšedních zážitků bylo mnoho, jedním z nich byl krátký koncert pro obyvatele osady v Lenartově. Tamější lidé neváhali nanosit nám židle ze svých domovů, abychom měli pohodlí při hře, přestože jsme počítali s tím, že budeme hrát kromě cellisty ve stoje. Velmi mile přijali Dvořákův Slovanský tanec, Boulangerovu Georgettu a Brahmsův Uherský tanec.

otázky kladla Marta Vodáková